Zapomeňte na mluvící hlavy. Zapomeňte na důtklivý komentář, který se dožaduje vašeho svědomí. Zapomeňte dokonce i na pochmurné tváře vojáků. Dmytro Hreško ve filmu Divia dělá něco mnohem radikálnějšího, mnohem znepokojivějšího: nechává promluvit zemi. Nebo spíš křičet. Tato 79minutová "dronová symfonie" zkázy a tvrdošíjného života, premiérově uvedená v Karlových Varech, není jen dokumentem o environmentálním znásilnění Ukrajiny. Ona jím je. Háže vám vypálenou zem, zaplavená města, kostry lesů přímo do klína a vyzývá vás, abyste odvrátili zrak. Není to reportáž; je to syrová, otevřená rána natočená z lhostejné výšky a pod kůži se vám dostane jako radiační nemoc.

Hreško, ovládající svůj dron jako nějaký anděl smrti (nebo snad vzkříšení?), činí ohromující volbu: žádná slova. Nic. Nula. Ani jediný titulek, ani šepot vysvětlení. Jen neúprosný, hypnotický pohled kamery kroužící nad pekelnými krajinami, které ještě včera byly loukami, lesy, domovy. Lidské postavy jsou mravenci, kteří se mrskají v ruinách, tečky zmenšené samotnou velikostí té obscénnosti. Jelen se prodírá nevybuchlou municí. Delfíni se vynořují ve vodách, které pohltily celé čtvrti. Psi bloumají ulicemi, které jsou teď jen abstraktními mřížkami sutin. Poselství je brutální a hluboké: Válka není jen lidská tragédie; je to zločin proti samotné zemi a země je zde primární obětí, která přetrvává dlouho poté, co titulky vyblednou.

Ty obrazy jsou ve své hrůze tak stroze krásné, že vyvolávají závrať. Svěží pláně náhle přecházejí v ohořelé, měsíční pustiny – ten přechod není střih, je to úder do břicha. Celý les redukovaný na pole očazených párátek. Město pohltila přehradní voda po protržení Kachovské hráze, střechy a vrcholky stromů jako jediné náhrobky označující utopenou civilizaci. Dron jen nepozoruje; participuje. Spirálovitě se snáší do kráterů jako bomba sama, klouže nad minovými poli, kde pyrotechnici postupují centimetr po centimetru, jejich detektory kovu pípají jako příšerný ptačí zpěv, provádějí operaci otevřeného srdce na otrávené půdě. Svědkem je v mrazivém reálném čase zničení pohybujícího se vozidla – záblesk, dým, klid. Lidé tam právě byli. A teď nejsou. Dron to všechno zaznamenává s děsivou, citově prázdnou jasností.

A pak je tu zvuk. Bože, ten zvuk! Hreško nepotřebuje slova, protože ze soundtracku udělal zbraň. Není to doprovod; je to útok. Těžké, úporné dunění vám vibruje v hrudním koši – snad tlukot srdce prokleté země? Ostře, zkreslené smyčce ječí jako trhající se kov. Syntezátory bzučí jako roje ozářeného hmyzu. Pod tím vším neustálý, tichý hukot, "dron" pro drony, vytvářející falešný, zneklidňující pocit stability, který jen umocňuje děs. Když se nad duhou objeví krátký, skoro posměšný chorál, nepůsobí to jako naděje, ale spíš jako kosmický sarkasmus. Tohle není hudba; to je nervový systém filmu obnažený, překládající vizuální hrůzu v akustické mučení. Funguje to. Chcete z toho vylézt z kůže.

Divia vás nutí konfrontovat tu čirou, pitomou plýtvavoost války. Ta nekonečná pole rezavých tanků a pokrouceného kovu? Nejsou to jen harampádí; jsou to metastázující nádory na krajině, pomalu hnisající zpět do země. Každý kráter po bombě je trvalá jizva. Tento film chápe válku jako biologickou katastrofu, rakovinu pustošící živé tělo planety. Odolnost, která je ukázána – pyrotechnici, ekologové, sama příroda opatrně si znovu nárokující otrávené pole –, působí bolestně křehce proti zdrcující vlně zkázy zachycené shora.

Je to vykořisťující? Možná. Natáčet tak intimní devastaci z bezpečné, vzdálené výšky má příchuť voyeurismu. Ale síla je nepopiratelná. Hreško strhává útěšnou vzdálenost jazyka a politické rétoriky. Dělá z abstraktního konkrétní, ze statistiky něco hluboce vnitřního. Divia neargumentuje; ukazuje. Ukazuje zemi, jak pláče ohněm, krví a vodou. Ukazuje hlubokou, trvalou ohavnost, kterou pácháme.