KVIFF 2025: Neplatené voĺno/Action Item

6. 7. 2025 / Jan Čulík

čas čtení 3 minuty
Foto: Typický záběr z filmu 
Zdánlivě slovenský, ale především důrazně mezinárodní, je film Pauly Ďurinové Neplatené voĺno (anglicky Action Item). Katalog karlovarského festivalu ho uvádí jako „dokumentární“ film, já bych ho označil   za drsně experimentální. Tento hodinový vizuální materiál, natočený především v Berlíině, ale obsahující záběry z celého světa, je   silně subjektivizovaný, často až do rychlého zmatku až nesrozumitelnosti, vyjadřující tak šokující stav vyhoření a osobní svědectví postižené osoby – což je výchozím tématem celého tohoto díla.  

Silně stylizovaný vizuální materiál je důrazně metaforický. Doplňuje monolog dívky, která hovoří o svém psychickém vyhoření, o tom, jak to ani nezaznamenala, neví ani pořádně, jak to vzniklo a jen nepřímo konstatuje, co to všechno způsobilo. Řeč se vede v angličtině.  

Monolog v závěrečné části filmu přechází v rozhovor čtyř stejně postižených, vyhořelých jedinců, tří dívek a  jednoho mladíka, a i když si se svým stavem v podstatě také nevědí rady. Postupně mezi nimi dochází k celkovému porozumění a k uvědomění, že cestou ven z jejich psychické je sounáležitost s druhými a kolektivní akce, zřejmě i politického druhu. 

Tedy: Film vychází od individuálního neřešitelného psychického traumatu přes pokus s ním něco udělat až k naznačenému provokativnímu závěru, že možným řešením jsou politické protirežimní akce. 

A co způsobilo to vyhoření a tu psychickou krizi? Berlín a ostatní části světa se v tomto filmu stávají brutální metaforou krutosti  současného kapitalismu, se svou nekonečnou konkurenční honbou, nedostatkem porozumění od šéfů, přepracovanosti až k téměř úplné psychické likvidaci.

Film začíná frenetickou jízdou mladé dívky na jízdním kole rušným Berlínem, rychle se pohybující kamera a rychlé tempo střihu signalizují, že Berlín zde funguje jako metafora ničivosti moderního kapitalistického světa. Frenetická jízda na kole Berlínem je doplněna monologem postižené dívky, svěřující se bezradně se svým vyhořením i s tím, že netuší, co s tím dělat. 

Velmi brzo poté obraz degeneruje ve směsi nejasných, rychle se pohybujících rozostřených polotvarů, což trvá dlouhé minuty a znázorňuje to psychický stav postižené hlavní postavy. Celým filmem pak pokračují dlouhé sekvence rozostřených, nejasných a rychle se míhajících obrazů s monologem o psychickém vyhoření. 

Až v druhé polovině až poslední třetině se na scéně objeví nikoliv už jen první, postižená cyklistka, ale tři další postavy, postupně v rozhovoru, které mají tytéž neřešitelné problémy. V závěru film naznačuje že psychickou krizi, jíž trpí dnešní svět, by snad šlo odstranit společnou kolektivní politickou akcí.

Film je to podvratný jak svou formou, tak svým obsahem. Prvotním producentem filmu je Universität der Künste Berlin, což je docela logické, film působí jako studentský umělecký artefakt, i když zralý, ale překvapí, že film vznikl i v koprodukci Slovenského rozhlasu a televize. Že se podíleli na výrobě něčeho tak internacionálního, experimentálního a podvratného je chvályhodné, ale člověk by to od nich asi nečekal.

0
Vytisknout
351

Diskuse

Obsah vydání | 7. 7. 2025