„Hlad jsme zažili už dříve, ale nikdy takhle“: vyhublé děti zaplňují nemocniční oddělení, zatímco Gazu sužuje hladomor

24. 7. 2025

 
Mohammed se narodil zdravý, ale jeho matka byla příliš podvyživená, aby mohla kojit, a rodina od té doby sehnala pouze dvě plechovky kojenecké výživy.

Oddělení nemocnice Patient’s Friends Benevolent Society je přeplněné dalšími vyhublými dětmi, některé leží na 12 lůžkách po dvou. V Gaze zbývají pouze dva funkční pediatrické týmy a každý den se ošetření dožaduje až 200 dětí.

Dr. Musab Farwana tráví dny snahou zachránit je, ale často marně. Poté se vrací domů, kde se o příliš malé jídlo dělí se svými hladovými syny a dcerami.

Celá rodina rychle hubne, protože z jeho platu se nedá téměř nic koupit a on nechce riskovat smrtelný závod o zásoby rozdávané Gazskou humanitární nadací poté, co byl při pokusu o získání jídla na jednom z míst zabit další lékař, Dr. Ramzi Hajaj.

Gaza nikdy nebyla tak hladová, a to navzdory několika varováním před hrozícím hladomorem v průběhu téměř dvou let války. Jen za tři dny tohoto týdne zaznamenali úředníci veřejného zdravotnictví 43 úmrtí hladem; předtím jich bylo celkem 68.

Faiza Abdul Rahman, která zůstala v Gaze po celou dobu války, řekla, že ani v době nejintenzivnějších kontrol potravin vstupujících do severní Gazy v loňském roce to nebylo tak zlé. „Hlad jsme zažili už dříve, ale nikdy takhle,“ řekla. „Tohle je nejtěžší období, jaké jsme kdy zažili.“

Svědectví místních obyvatel a lékařů a údaje izraelské vlády, Gazské humanitární nadace, OSN a humanitárních organizací ukazují, že potraviny docházejí.

Prázdné regály se odrážejí v raketovém růstu cen, mouka se prodává za více než 30násobek tržní ceny z počátku roku.

Ani peníze nebo vlivní zaměstnavatelé již Palestince nedokážou ochránit. „Humanitární organizace jsou svědky toho, jak jejich vlastní kolegové a partneři chřadnou před jejich očima,“ varovalo tento týden ve společném prohlášení více než 100 humanitárních organizací působících v Gaze, včetně MSF, Save the Children a Oxfam.

Novinářský svaz AFP v pondělí uvedl, že poprvé v historii agentury hrozí, že přijde o kolegu, který zemře hlady. Ve středu šéf Světové zdravotnické organizace Tedros Adhanom Ghebreyesus řekl, že „velká část“ obyvatel Gazy hladoví. „Nevím, jak jinak to nazvat než masovým hladomorem – a je to způsobeno člověkem,“ řekl.

Izrael již měsíce blokuje dodávky potravin. Celkové množství povolené od začátku března je hluboko pod hladinou, která by stačila k přežití 2,1 milionu obyvatel, kteří jsou již oslabeni dlouhodobým nedostatkem potravin a opakovaným vysídlováním.

„Téměř dva roky zde děti trpí hladomorem. I když se některé dny cítí syté, nejde jen o to, aby byly syté, ale aby dostaly živiny, které tělo potřebuje. A ty zcela chybí,“ řekl pediatr Farwana.

Dlouholetá ppodvýživa je činí náchylnějšími k dalším nemocem a jejich nízkou imunitu ještě zhoršuje vážný nedostatek základních zdravotnických potřeb, které Izrael rovněž blokuje.

„Často se cítím zdrcený, protože dítě potřebuje k přežití něco tak jednoduchého a my mu to prostě nemůžeme poskytnout,“ řekl. Tento týden zemřeli na jednotce intenzivní péče tři pacienti s těžkou podvýživou, mezi nimi i dívka, která by pravděpodobně přežila, kdyby jí lékaři mohli podat intravenózně draslík, který je běžně dostupným základním lékem, ale v Gaze je nyní nemožné ho sehnat.

„Snažili jsme se jí podat náhradní přípravky perorálně, ale kvůli podvýživě a následným komplikacím je její vstřebávání špatné.“

„Tyto případy mě pronásledují, nemůžu na ně přestat myslet. Toto dítě mohlo vrátit se ke své rodině a žít normální život. Ale protože nebyla k dispozici jedna jednoduchá věc, nepřežilo.“

Izrael uvalil na Gazu od 2. března úplnou blokádu. Když ji premiér Benjamin Netanjahu 19. května zrušil, tvrdil, že vláda jedná, aby zabránila „hladomoru“, protože někteří z nejvěrnějších spojenců země mu řekli, že nebudou tolerovat záběry hladomoru.

Ve skutečnosti izraelská vláda pouze změnila taktiku, aby hladomor prodloužila, a do Gazy pustila jen minimální množství pomoci, aby se propad do hladomoru trochu zpomalil.

Izraelská vláda oznámila plány na směrování veškeré pomoci přes tajnou organizaci podporovanou USA, která provozuje čtyři militarizovaná distribuční centra.

Stovky lidí byly zabity při pokusu získat jídlo v místech, která Palestinci popisují jako „smrtící pasti“ a kde se rozdávalo jen zlomek toho, co Gaza potřebuje.

Do 22. července fungovala GHF již 58 dní, ale jídlo, které dovezla, by stačilo na méně než dva týdny, i kdyby bylo rovnoměrně rozděleno.


V úterý se Umm Youssef al-Khalidi chystala poprvé zkusit štěstí v distribučním centru GHF. Měsíce se jim vyhýbala, protože její nejmladší dítě má dva roky, nejstarší 13 a její manžel je ochrnutý a upoutaný na invalidní vozík.

„Hlad utlumujeme vodou,“ řekla. „Bojím se o svou rodinu víc než o sebe. Bojím se, že se mi stane něco zlého a oni zůstanou bez opory.“

Její rodina však minulý týden strávila čtyři dny bez jídla a když se konečně najedli, muselo se osm z nich podělit o pytel rýže a dvě brambory, které jim dal kolemjdoucí cizinec.

Před válkou byly děti vynikajícími žáky, kteří vždy získávali stipendia. Nyní tráví dny seděním na okraji ulice pod vybombardovanou mešitou ve čtvrti al-Wehda v Gaze, kde se dívky snaží prodávat náramky, aby nemusely žebrat.

V Gaze je dnes malá poptávka po levných špercích a i když se někdy kolemjdoucí slitují nad partou vyhublých dětí se špinavými tvářemi a roztrhanými šaty, kvůli vysokým cenám si za to mohou koupit jen málo jídla.

„Moje děti jsou kost a kůže,“ řekla Khalidi. „I sebemenší námaha jim způsobuje závratě. Sednou si a prosí o jídlo, ale já jim nemám co dát. Nemůžu lhát a slibovat, že jim něco přinesu, když vím, že to nedokážu.“

Vzhledem k riskantní situaci, v níž se její rodina nacházela, se tedy rozhodla, že naděje na získání alespoň trochy jídla nakonec převáží riziko ztráty dospělého, který držel jejich životy pohromadě.

Telefon jejího manžela byl ukraden na začátku války, takže neměli žádný způsob, jak komunikovat během dlouhých hodin, které strávila cestou do GHF, pak spěcháním za jídlem a cestou zpět. Rodina musela jen čekat a doufat.