Toto není pouhý protekcionismus – jde o něco mnohem drsnějšího. Trump provádí grandiózní experiment v ekonomickém nátlaku, kterým testuje, jak daleko může jediný národ ohýbat ostatní pomocí hrubých obchodních sankcí. Dosavadní výsledky jsou znepokojivé. Brazílie, zčistajasna zasažená 50% cly na veškerý vývoz a zákazy víz pro své nejvyšší soudce, se ocitla v hledáčku toho, co The Economist právem nazývá „nejvíce šokujícím zásahem USA v Latinské Americe od studené války“. Japonsko po měsících odporu kapitulovalo a přijalo dohodu, která sice chrání jeho zemědělství, ale nechává automobilový průmysl napospas. A teď Evropa, věčně rozdělená, balancuje na hraně ústupků, zoufale se snaží vyhnout obchodní válce, která by zničila německé automobilky i irský farmaceutický průmysl.

Trumpova strategie je zdánlivě jednoduchá: najít páku, bezohledně eskalovat a vynutit si poslušnost. Nástrojem jsou cla, ale cílem je politika. Když Brazílie hostila tento měsíc summit BRICS, Trump neodpověděl diplomacií, ale ekonomickým násilím – uvalil plošná cla a osobně zaútočil na soudce Alexandra de Moraese, který vyšetřuje dezinformační kampaně bolsonarovců. Poselství bylo jasné: Postavíte se nám a rozvrátíme vám ekonomiku.

V Evropě používá stejnou taktiku. Hrozí 200% clem na léky – odvětví, kde Evropa dominuje – pak „velkoryse“ ustoupí na 15% a prezentuje to jako projev dobré vůle, ne jako výsledek nátlaku. Požaduje, aby EU „dala do pořádku“ svou migrační politiku, jako by obchodní vztahy měly záviset na evropských hranicích. A neustále připomíná, že může být hůř: cla na auta, ocel, finanční izolace.

Geniální – nebo spíš zlověstná – na tomto přístupu je jeho nepředvídatelnost. Tradiční obchodní vyjednávání mají svůj řád: stížnosti, kompromisy, dohody založené na vzájemném zájmu. Trump tohle všechno ignoruje. Jeho obchodní politika je představením agrese, které má protivníky vyvést z rovnováhy. Jednoho dne chválí Ursulu von der Leyen jako „vysoce respektovanou ženu“, druhého dne klidně pohrozí rozbitím WTO. Cílem nejsou jen lepší podmínky pro Ameriku, ale demonstrace holé moci.

Přes všechnu zdánlivou účinnost je tato strategie plná rozporů. Za prvé, nátlak přirozeně vyvolává odpor. Brazílie reagovala na Trumpova cla vzedmutím národní solidarity, kdy i zemědělci, tradiční Bolsonarova základna, odsoudili cla jako politickou vendetu. Lula, ještě nedávno oslabený v průzkumech, nyní těží z protiamerických nálad. Podobně Evropa – byť rozhádaná – může zjistit, že její skutečná páka nespočívá v ústupcích, ale v odvetě. Pokud Německo a Francie zavedou cílené sankce proti americkým technologickým gigantům nebo finančním institucím, rovnice se změní.

Druhou slabinou je rozklad důvěry. Slábnoucí pozice dolaru na globálních trzích není náhoda. Důvěra v stabilitu aktiv denominovaných v dolarech slábne a investoři se stále více pojišťují proti americké volatilitě. Trumpova cla mohou krátkodobě plnit federální pokladnu, ale zároveň urychlují fragmentaci globálního ekonomického řádu – systému, který přes všechny své nedostatky dlouho sloužil americkým zájmům.

Největší pokrytectví však spočívá v tom, jak Trump křičí o „neférových obchodních praktikách“, zatímco jeho vlastní politika je definicí svévolné moci. Napadá brazilský platební systém PIX – domácí inovaci, která konkuruje Visu a Mastercardu – jako by technologická konkurence byl zločin. PIX je brazilský okamžitý platební systém spuštěný v roce 2020 centrální bankou, který umožňuje převádět peníze mezi jednotlivci i firmami během několika vteřin, a to nepřetržitě 24/7. Funguje na principu jednoduchých identifikátorů (jako je e-mail nebo telefonní číslo), čímž eliminuje potřebu bankovních údajů. PIX během tří let zcela změnil platební kulturu v Brazílii, vytlačil hotovost a oslabil pozice mezinárodních platebních společností jako Visa či Mastercard. Systém je navíc bezplatný pro běžné uživatele, což přimělo i chudší vrstvy Brazílie vstoupit do digitální ekonomiky. Trumpův útok na PIX tak odhaluje obavy USA o vliv amerických finančních technologií v rozvíjejících se ekonomikách.