Nyní však Trumpova administrativa nařizuje, aby byla tato fotografie – a další připomínky otroctví – odstraněna z expozic v národních parcích. Úředníci ministerstva vnitra tvrdí, že tyto materiály „nepřiměřeně zdůrazňují negativní aspekty americké historie“ a mohly by „zkreslovat porozumění spíše než je obohacovat“.

Tohle rozhodnutí o nás vypovídá velmi mnoho. Společnost se stává příběhy, které se rozhodne vyprávět. Pohled na Gordonova záda nás nutí čelit pravdám, které jsou bolestivé, ale zároveň povznášející. Ty jizvy jsou výčitkou pohodlnosti. Připomínají, že Amerika není jen ideou svobody, ale také dlouhým, nedokončeným zápasem o její uskutečnění. Odstranit tuto fotografii znamená prohlásit, že pohodlí je důležitější než poctivost.

Trumpova směrnice se halí do slov o rovnováze a „širším kontextu“, ale skutečný impuls je opačný než sebevědomí. Zralý národ se nebojí temných stránek své minulosti; studuje je právě proto, že chce budovat lepší budoucnost. Zakrývat důkazy o otroctví znamená přiznat, že americký příběh je tak křehký, že nevydrží realitu.

Samozřejmě se tu projevuje širší vzorec. Od státních zákonodárců, kteří omezují, jak učitelé mohou mluvit o rasismu, až po sociální sítě, které nás uzavírají do příjemných bublin, žijeme v éře pečlivě upravené paměti. I levice má své pokušení k selektivnímu vzpomínání. Ale to, co se děje v národních parcích, je obzvlášť zhoubné, protože jde o veřejná místa – prostory, kde se občané všech prostředí setkávají, aby poznali společnou historii.

Samotní otcové zakladatelé chápali, že svoboda vyžaduje poctivé vyrovnání se s lidskou slabostí. George Washington vlastnil jiné lidské bytosti a tento fakt jeho zásluhy nezmenšuje; naopak prohlubuje naše chápání rozporů lidského charakteru a složitosti demokratického zrodu. Národy, stejně jako jednotlivci, dospívají teprve tehdy, když přestanou hledat pohodlné výmluvy a dokážou se dívat pravdě do očí, ať je jakkoli nepříjemná.