Příběh je jednoduchý, téměř archetypální. Do ospalého městečka přijíždí podivná společnost: kouzelník a jeho krásná asistentka, kteří přivážejí kočku se slunečními brýlemi. Když si kocour brýle sundá, všichni lidé se zbarví podle svých skrytých povah – nevěrní do fialova, lháři do žluta, lidé zamilovaní do růžova. Zázrak, který by v jiném filmu sloužil jen jako roztomilý efekt, se v Jasného podání mění v neúprosné zrcadlo. Každý v městečku je odhalen, každá maska sklouzává, a pod povrchem drobného provinčního života se obnažuje mechanismus strachu a přetvářky.

To, co dává filmu trvalou sílu, není jen nápad s barevnými odhaleními, ale způsob, jakým Jasný využívá barvu jako dramatický nástroj. Kameraman Jaroslav Kučera, později spojený s nejodvážnějšími experimenty nové vlny, snímá náměstí, ulice i interiéry tak, že barvy nepůsobí jako dekorace, ale jako morální kódy. Každý odstín je výsměchem lidské snaze schovat se za slova. V roce 1963, kdy Československo žilo pod dohledem cenzury, byla tahle hra s barvami mnohem víc než pouhým vizuálním trikem – byla to rafinovaná politická výpověď o společnosti, která se učila žít s vlastními kompromisy.

Jasný přitom nikdy neztrácí lehce ironický, téměř dětský tón. Dialogy jsou prosyceny laskavým humorem, děti v příběhu nejsou jen diváci, ale katalyzátory pravdy. Zatímco dospělí propadají panice a snaží se kocoura zlikvidovat, děti chápou kouzlo jako samozřejmou součást světa. Tato dětská perspektiva – důvěra v čistotu a přirozenost – je pro film klíčová. Ukazuje, že jedinou obranou proti lži a strachu je nevinnost, která se nebojí vidět věci takové, jaké jsou.

Herci hrají s jemností, která z filmu dělá kolektivní portrét společenství. Jan Werich jako kouzelník je majestátní i pobavený, zosobňuje moudrost, která se nenechá zkorumpovat. Emília Vášáryová v roli asistentky působí jako éterická bytost, zároveň svůdná i nedosažitelná. Ale skutečnou hvězdou je samotné městečko, s jeho radnicí, školou a kavárnou, kde se odehrává nekonečný koloběh maloměstských intrik a drobných vášní.

Dnes může Až přijde kocour působit jako rozverná kuriozita, ale pod jeho hravou fasádou dýchá podivuhodná aktuálnost. V době, kdy se svět znovu potýká s manipulací, populismem a kultem lží, má Jasného barevná metafora nečekanou ostrost. Co by se stalo, kdybychom dnes měli kocoura, který by odhalil naše barvy? Kolik lidí by zůstalo stát na náměstí bez možnosti se schovat?

Jasného film je důkazem, že skutečné umění dokáže být okouzlující i nebezpečné zároveň. Až přijde kocour není jen pohádkou pro děti, ale výzvou k odvaze: dívat se na svět bez brýlí, i když to znamená vidět barvy, které bychom raději neznali.