Jan Svěrák měl vždycky instinkt pro ten správný „okamžik“. Obecná škola byla nostalgická pohádka o dětství, Kolja zase sentimentální pohádka o otcovství – a Jízda? To je pohádka o tom, jaké to je, když vám vítr fouká do vlasů a ještě nevíte, že vám zároveň fouká do peněženky a duše. Svěrák natočil film, který se snaží být anti-film: žádné komplikované konflikty, žádná velká dramata. Jen tři lidé, kabriolet a hudba Buty. A právě v téhle zdánlivé prázdnotě se rodí kouzlo: film, který o ničem není, a přesto je o všem, co jsme tehdy chtěli.

Anna Geislerová je tu jako elektrický výboj. Mladá, nesmělá, ale už tehdy s tím podivným darem přitahovat kameru tak, že všechno kolem se rozplývá. Vedle ní Radek Pastrňák, který hraje, jako by si pořád myslel, že je na koncertě, a Jakub Špalek, který působí, že ho někdo přemluvil pět minut před natáčením. A funguje to. Jejich neohrabanost, jejich polovičaté repliky, jejich zívání mezi řádky – to všechno vytváří iluzi spontánnosti, kterou český divák po letech zinscenované šedi zoufale potřeboval. 

Ale nezapomínejme, že Jízda je taky krásně falešná. Film se tváří, že je o svobodě, ale jeho svoboda je sterilní, vyčištěná od čehokoliv nepříjemného. To není realita devadesátých let – s chaosem, s nedostatkem peněz, s podivným pocitem, že neví se, co přijde. Svěrák natočil film, kde se všechno odehrává pod letním sluncem, jako by noc a déšť vůbec neexistovaly. Je to sen o svobodě, vykuchaný z nepořádku, který ji vždycky doprovází. A možná právě proto byl tak úspěšný: kdo by tehdy chtěl, aby mu někdo kazil radost tím, že i volnost má svou kocovinu?

Hudba Buty – ironická, hravá, melancholická – je tím, co film drží pohromadě. Bez ní by Jízda byla jen tápající trojice na prázdné silnici. Ale Buty dodávají rytmus, absurditu a tón, který je současně veselý i hořký. Jejich písně jsou mnohem opravdovější než postavy, které se vznášejí kolem, a právě proto film funguje. Když zpívají Buty, věříte, že i banální výlet může být epický.

Recepce byla tehdy euforická. „Film celé generace,“ psali kritici, a publikum jim dalo za pravdu. Jenže dnes, s odstupem, působí Jízda jako časová kapsle plná iluzí. Mladší divák se možná pousměje: tohle byla ta velká svoboda? Tři lidi v kabrioletu, kteří se tváří cool, protože neví, co jiného by dělali? Ale právě to je na filmu nejpřitažlivější – jeho trapná, nedospělá, naivní touha být volný. Je to film, který neumí být velký, a právě proto je velký. 

Jízda je připomínkou, že devadesátá léta nebyla jen o ekonomické transformaci a nových autech z dovozu. Byla také o prázdnotě, která nastala, když padla opona a najednou nebylo proti komu protestovat. Svěrák geniálně pochopil, že ve vakuu se rodí styl, a v tomhle filmu se styl stává obsahem. Ty postavy nehledají smysl života, neřeší velkou politiku; řeší, jak co nejležérněji strávit den, aby nevypadali, že jim na tom záleží. Tahle póza nonšalance je pravým dědictvím post-revoluční únavy. Je to film o lidech, kteří si koupili trička s americkou vlajkou, ale zapomněli se podívat na mapu. Jsou na cestě k nirváně, ale cestou se zastavili u každé druhé benzínky pro kofolu.

Geislerová je v Jízdě tou nepolapitelnou femme fragile pro generaci, která už nevěděla, co si má počít s romantikou. Dala filmu ten nezbytný třpyt, aniž by musela říct víc než pár vět. A to je skutečný herecký výkon: být záhadou.

Kdyby Jízda byla jídlo, byl by to studený toast s marmeládou – na první pohled jednoduché, ale s překvapivou sladkobolnou chutí. Ti, co v devadesátkách vyrůstali, se v tom filmu poznávají v každém zbytečném kilometru, v každém zahozeném slově.

Pod ním se skrývá pachuť, kterou film neřeší, ale kterou cítíme – pachuť ztracené iluze. Svoboda, to není věčný večírek v kabrioletu. To je nakonec jen prázdná silnice, na které nikdo neví, kde má odbočit. A to, že to Svěrák servíruje s takovou lehkostí a melodií Buty, je to, co dělá film tak nebezpečně návykovým. Je to past na emoce, která maskuje svou banálnost pod rouškou artové prázdnoty. A té, jak víme, je těžké odolat.