Má novinářská forma je dluhem Thompsonovi, ovšem nikoli v rovině jeho drogových eskapád, nýbrž v odmítnutí falešné objektivity a v pochopení, že k uchopení chaosu je nutné se s ním sžít. Když jsem tuto etiku, kde je autorské "já" nástrojem pravdy, nikoliv exhibice, přinesl do Lidových novin, trvalo to. Byla to koneckonců redakce hluboce zakořeněná ve středoevropském diskurzu rozumu a vážnosti. 

Klíčovým momentem byla má diskuse se zástupcem šéfredaktora Davidem Shorfem, kterému jsem předkládal gonzo jako intelektuální poctivost. Vysvětlil jsem mu, že Thompsonův styl je ve své podstatě hyper-realismus, kdy pro odhalení lži nestačí citovat lháře, ale je třeba věrně popsat atmosféru lži. Zda se to ve výsledku projevilo jako trvalá evoluce v LN, je otázka pro archiváře, ale v jednotlivých textech se zrodil prostor pro zapojení emoce a subjektivní zkušenosti do jinak chladného zpravodajství – a to je Hunterův nejpřenositelnější odkaz. 

Jeho význam spočívá v tom, že s brutální upřímností roztrhl záclonu předstírané slušnosti. Ukázal, že pod oficiálním leskem amerického života se skrývá hluboká kulturní rozpolcenost, paranoia a násilí. Thompson sám sebe stylizoval do role posledního poctivého muže, který je nucen jednat jako lhář a podvodník, aby mohl říkat pravdu. Byl to moralista v hávu  nihilisty.

Nyní, o více než dvacet let později, se Thompsonova smrt znovu dostává na stůl. Vdova Anita Thompson požádala o "nový pohled" na okolnosti jeho sebevraždy z roku 2005. Šerif (zřejmě dotčený veřejným tlakem, jemuž by Thompson jistě tleskal) přizval k případu "nezávislou perspektivu," aby se pokusil nabídnout "definitivní a transparentní přezkum."

Thompsonův konec byl, přinejmenším na první pohled, dokonalý. Zastřelil se v rodinném domě, zanechal krátký, ale literárně vybroušený vzkaz nazvaný „Už žádné hry“: „67. To je 17 let po padesátce. O 17 víc, než jsem potřeboval nebo chtěl. Nuda. Jsem vždycky vzteklý. Žádná zábava — pro nikoho.“ (Připomeňme si, že ve svém mládí opakovaně prohlašoval, že nepřežije padesátku).

Tento akt byl Thompsonovým posledním, definitivním uměleckým dílem. Byl to triumf autonomie – volby diktované ne zoufalstvím, nýbrž hlubokým pocitem úplnosti. Byl to akt sebeřízení, který rezonoval s prastarým ideálem římského virtu. Odmítl pozvolné, banální vyhasínání, které potkalo mnohé jeho idoly z beatnické generace..

A právě zde se objevuje ona znepokojivá druhá kapitola. Vdova nevěří. Myslí si, že to byla nehoda, že "spadl."

Tato žádost o „nový pohled“ z Koloradského úřadu pro vyšetřování není jen přezkumem forenzních dat. Je to morální přezkum naší neochoty přijmout chaotický konec. Žádá se, aby Gonzo hrdina nezemřel dokonalou Sebe-Vůlí, nýbrž prozaickou Chybou.

Ve věku, kdy naši největší starost představuje útěk před nudou a snaha o maximalizaci dlouhověkosti, zpochybnění Thompsonovy sebevraždy je zpochybněním celého jeho étosu. Pokud jeho smrt byla jen nešťastná náhoda, pokud se dá vysvětlit jako nedopatření, pak jeho poslední, velkolepý morální výkřik se rozpustí v šepotu neodpovědnosti.

Thompson se rozhodl pro kvantitu svého života, a poté pro jeho kvalitu; když kvalita v jeho očích vyprchala, s majestátní arogancí odešel. Snaha o "definitivní transparentní přezkum" je odrazem naší současné tendence k byrokratickému determinismu, k víře, že každou tragédii lze rozebrat, zapsat do tabulky a nakonec zpacifikovat chladnou, úřední pravdou.

Pro Ameriku, která neustále hledá morální kompas ve své minulosti, je Thompsonův příběh neustálým zdrojem rozpaků. Nový přezkum nepřinese mír (jak slibuje šerif), nýbrž pouze novou kapitolu nejistoty – a možná i potvrzení, že i ta nejzuřivější Anarchie nakonec podléhá touze po klidném, i když opožděném, úředním usnesení. Bylo by to hořké, typicky moderní ponížení.