Všechno to začalo s dobrým úmyslem a skončilo kolektivním šílenstvím.  Někdy v sedmdesátých letech se americký prezident Jimmy Carter objevil v televizi, potil se pod světly a prosil lidi, aby šetřili energií. Chtěl zachránit planetu, chudák. Mluvil o odpovědnosti, o budoucnosti, o nové smlouvě se Zemí. Ale průměrný Američan se na to podíval a pomyslel si: „Tenhle chlap chce, abych mrznul, jen abych zachránil svět?“ Ekologická morálka narazila na prázdnou lednici a nádrž auta. Poselství bylo ušlechtilé, ale znělo jako pokání.

A pak přišel Ronald Reagan – herec, který se stal prezidentem. Muž s úsměvem, s optimismem, s heslem „Ráno v Americe“. Sliboval konec pesimismu, pravidel a viny. Omezil regulace, pustil ekonomiku ze řetězu, nechal znovu téct ropu i peníze. Bylo to vítězství hojnosti nad svědomím. Mezitím v nějaké laboratoři NASA tiše sledovala skupina vědců, jak teploměry pomalu stoupají.

A pak jednoho dne vystoupil James Hansen, jeden z těch vědců, v Kongresu a řekl to, co nikdo nechtěl slyšet: planeta se otepluje – a je to naše vina. Morální zemětřesení, hereze proti americkému snu o pokroku bez hranic. Ale věda neměla marketing ani slogan. Ropný průmysl ano.

A důkaz byl jednoduchý, skoro dětský, jako lekce ze základní školy. Vezměte dvě láhve: do jedné dejte jen vzduch, do druhé oxid uhličitý – ten samý, který vychází z výfuků a komínů. Do každé vložte teploměr a nasviťte je horkým světlem, jako by to bylo Slunce. Za půl hodiny bude láhev s oxidem uhličitým teplejší. Hotovo: skleníkový efekt přímo před očima. Žádný trik, žádné spiknutí – jen fyzika. Ale jednoduchost tohoto pokusu byla pohřbena pod tunami propagandy a ideologie. Bylo snazší zpochybnit teploměr než změnit motor ekonomiky.

Následující vláda George Bushe staršího se pokusila být „zelená“. Slibovala akci, vedení, budoucnost. Ale budoucnost vyžaduje úsilí. Šéf kanceláře, John Sununu, si myslel, že omezování emisí je akademická hloupost. Pozval do Bílého domu několik „skeptických vědců“ – a zrodil se virus popírání. Sofistikovaný virus, v obleku a s kravatou, živený miliardami dolarů z ropného průmyslu.

Dokumenty vyšly najevo o desetiletí později. Firmy věděly už od sedmdesátých let, že planeta se vaří. Věděly – a mlčely. Financovaly falešné studie, platily křiklouny v rádiu, kupovaly si prostor v hlavách lidí. A lidé tomu věřili, samozřejmě. Protože je snazší se problému vysmát než ho řešit. Je příjemnější říct „to je přehánění levice“ než přehodnotit vlastní životní styl.

Najednou se z vědy stala ideologie. Klima se změnilo v politickou vlajku. Mluvit o globálním oteplování se stalo „levičáckou otravou“. Spojené státy, které měly vést boj za životní prostředí, upadly do transu: země, která poslala člověka na Měsíc, začala pochybovat o teploměru.

V roce 1992 se svět sešel v Riu, aby diskutoval o budoucnosti. Americký prezident přijel neochotně, izolovaný, se strachem, že bude vypadat slabě před lobbisty. Tam se zpečetil rozkol, který nás pronásleduje dodnes: ekonomika nebo životní prostředí – jako by jedno mohlo existovat bez druhého.

Od té doby se popírání klimatu šíří jako kouř. Už to není jen názor; je to identita. Způsob, jak říct „nikdo mi nebude poroučet“. Starý americký vzdor, zabalený do vůně benzínu a zvuku motoru. Mýtus svobody, který si plete ničení s právem.

Ale existuje i nitka naděje. Nové generace vyrůstají obklopené požáry, záplavami a rekordními vedry. Nepotřebují grafy – cítí to na vlastní kůži. Jsou unavené pohodlnou lží. Možná právě ony dokážou spojit rozum s emocí, pokrok se svědomím.

Protože nakonec popírání klimatu není o klimatu. Je to o našem strachu ze změny. O odmítání přiznat, že planeta není nekonečný obchod. A o naší aroganci myslet si, že Země vydrží všechno – dokonce i naši hloupost.