O heroické medicíně a terapeutickém nihilismu

23. 12. 2025 / Boris Cvek

čas čtení 2 minuty
30750
V Cambridge History of Medicine (editor a hlavní autor je Roy Porter) se lze dočíst, že někdy kolem roku 1840 lékaři, zejména na univerzitách, začali chápat, že po staletí používaný způsob uvažování o nemocech a léčba na tom založená jsou k ničemu. Dokonce mohou velmi škodit. Pouštění žilou třeba. V rámci tzv. hrdinské medicíny byli pacienti dokonce podrobování tak silným a jedovatým projímadlům a emetikům, že to samo je mohlo zabít. Na druhé misce vah bylo čisté nic. Heroická medicína.

Logika, na které to bylo založené, spočívala v představě, že nemoc je porušená rovnováha šťáv (starověká tradice čtyř šťáv byla velmi vlivná dokonce i poté, co Vesalius v 17. století nebyl schopen při svých slavných pitvách jednu z nich najít, a skutečně nic jako černá žluč, údajný základ melancholie a rakoviny, neexistuje), kterou lze obnovit zvracením, průjmy, pouštěním žilou atd. Pacient byl decimován. Toxiny je třeba dostat ven z těla!

Přiznat si, že léčit neumíme, byl tedy v 19. století vědecký pokrok. Pacientům se tohle ale těžko vysvětluje, proto vznikl vlivný proud medicíny, v němž základem terapie byla duše, tedy vstřícnost k pacientovi včetně trpělivého a laskavého vyslechnutí jeho příběhů a včetně poskytnutí nějaké neúčinné, ale neškodné, léčby. Pacienti za to byli velmi vděční, byť před často děsivým umíráním nebo postižením je lékaři zachránit neuměli.

Od konce 19. století a zejména pak po druhé světové válce – ještě ve dvacátých letech byly infekční nemoci třeba v Británii větší problém než rakovina nebo postižení kardiovaskulárního systému – vzpomínky na starého dobrého doktora začaly kontrastovat s lékařem, který dokáže vyléčit, a nemá už ten důvod být tak laskavý a vstřícný jako jeho předchůdce. Pacient a lékař se odcizili. To jsou ty paradoxy.

0
Vytisknout
692

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2025