Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Nikaragua a Salvador: sociální emancipace versus státní a paramilitární teror

26. 12. 2025 / Daniel Veselý

Příslušníci Somozovy Národní gardy neblaze prosluli svou mimořádnou brutalitou a sadismem. V červnu 1979 páchali její členové zvěrstva v civilní válce proti sandinistům, bombardovali obytné čtvrti v Managui a usmrtili přitom desítky tisíc lidí. V té době americký velvyslanec poslal telegram do Bílého domu, v němž napsal, že by bylo „neuvážené“ nařídit gardě, aby bombardování Managui zastavila, protože by to mohlo narušit antisandinistickou politiku Bílého domu (277). Carterova administrativa se zoufale snažila udržet Somozovu Národní gardu u moci poté, co povraždila asi 40 000 civilistů. V té době už pro Nikaraguu razila nový koncept „somocismus bez Somozy“ (278). To znamená ponechání represivního zkorumpovaného systému netknutého, pouze s výměnou stráží, když už byla Somozova pozice nadále neudržitelná. (279). Tato polovičatá strategie ovšem nevyšla. Když Somoza v létě 1979 padl, Carterova vláda evakuovala velitele Národní gardy v letadlech s označením Červeného kříže. Na hranicích Nikaraguy zahájila konsolidaci Somozovy armády, aby tak položila první stavební kámen pro vybudování komand Contras. Iniciativu převzala argentinská junta coby proxy síla USA, aby ze Somozovy Národní gardy vytvořila obávané Contras. V únoru 1979 Carterovo ministerstvo zahraničí oznámilo, že Spojené státy pozastaví veškerou novou ekonomickou a vojenskou pomoc Nikaragui (280). Přerušení americké podpory podtrhlo Somozovi koberec pod nohama. Diktátor pozbyl poslední podpory a několik měsíců poté uprchl do Spojených států. Nicméně zející díru, opět jako v případě Argentiny, vyplnili izraelští vývozci zbraní (281). Ti záhy poté, co začal klesat objem americké vojenské pomoci, zvýšili dodávky zbraní Somozovi, a to až do té doby, než opustil zemi. Izrael bez skrupulí prodával svůj smrtící vojenský arzenál latinskoamerickým vojenským diktaturám páchajícím otřesné zločiny a zvěrstva proti civilním populacím, obzvláště v Guatemale, Kolumbii, Salvadoru či v antisemitské Videlově juntě. Tu už Spojené státy kvůli veřejnému mínění nemohly dále oficiálně podporovat. Objevily se však jiné možnosti, jak zbraně dostat k adresátovi se sídlem v Buenos Aires. Není příliš známým faktem, že Izrael jako hlavní blízkovýchodní klient USA převzal od Američanů v 70. a 80. letech štafetu prodeje zbraní a vojenského materiálu těmto brutálním juntám. Tel Aviv tak rozdmýchával tamní civilní konflikty a destruktivně se vměšoval do záležitostí latinskoamerických zemí, když obdobně jako Washington stál na straně utlačovatelů a popravčích.

Sandinisté se v létě roku 1979 dostali v Nikaragui k moci a ustanovili zde „levicovou juntu“. Sandinistická revoluce znamenala pro Nikaraguu historický zlom. Země se poprvé pustila do experimentu se socialistickým vládnutím (po vzoru mnoha jiných latinskoamerických států té doby) a provedla ekonomické a sociální reformy zaměřené na přerozdělení bohatství a snížení nerovností ve společnosti (282) Sandinistická národně-osvobozenecká fronta (FSLN) nesla jméno nikaragujského revolucionáře a odbojáře proti americké okupaci ve 20. a 30. letech Augusta Césara Sandina. Pod vedením Daniela Ortegy zahájila řadu reforem, včetně znárodnění průmyslu, rozdělení půdy, masovou kampaň na podporu gramotnosti a větší dostupnost zdravotních služeb. Hospodářské, vzdělávací, lékařské a sociální programy se přirozeně těšily přízni Nikaragujců. Kladnou odezvu však nalezly i u takových organizací, jako jsou OXFAM, Světová banka a Meziamerická rozvojová banka (283). Mezinárodní rozvojová organizace Oxfam uvedla, že na základě svých zkušeností z práce v 76 rozvojových zemích „se Nikaragua projevila výjimečným odhodláním své vlády zlepšit podmínky života obyvatel a podporovat jejich aktivní účast na rozvojovém procesu“. Ze čtyř středoamerických zemí, kde měla Oxfam významné zastoupení (Salvador, Guatemala, Honduras a Nikaragua), pouze v Nikaragui došlo k podstatnému úsilí o řešení nerovností v oblasti majetkového uspořádání, vlastnictví půdy, ve zdravotních službách a vzdělávacím systému či v existenci zemědělských služeb pro chudé rolnické rodiny. Podobné zprávy přinášely i jiné agentury. Světová banka na počátku 80. let označila své projekty v Nikaragui za „mimořádně úspěšné”. Přední západní instituce dodala, že tyto projekty „jsou v některých odvětvích lepší než kdekoli jinde na světě“. Meziamerická rozvojová banka v roce 1983 dospěla k závěru, že „Nikaragua dosáhla pozoruhodného pokroku v sociální oblasti, což vytváří základ pro dlouhodobý socioekonomický rozvoj“. Je tudíž zcela zjevné, s čím měl Carterův, ale především Reaganův kabinet problém, vyvolávající pot na čele. Sandinisté v Nikaragui implementovali progresivní politické programy pro obyčejné lidi, kteří museli dekády trpět pod knutou Somozova klanu. V latinskoamerickém prostoru se opět vynořil ostrov pozitivní deviace. V očích amerických plánovačů a stratégů šlo o model úspěšného suverénního vládnutí s vysoce infekčním potenciálem. To samozřejmě Washington nemohl tolerovat a musel rázným způsobem zakročit.

V listopadu 1981 prezident Ronald Reagan vydal přísně tajnou Směrnici o národní bezpečnosti č. 17, která Ústřední zpravodajské službě propůjčila pravomoc rekrutovat a podporovat pětisetčlennou jednotku nikaragujských rebelů. Jejím úkolem bylo provádět tajné akce proti sandinistické vládě v Nikaragui (284). Reaganovo rozhodnutí padlo několik měsíců poté, co prezident nařídil CIA vypracovat plán na zastavení údajného toku zbraní z Nikaraguy do rukou rebelů v sousedním Salvadoru. Pro tento účel byl stanoven rozpočet ve výši 19 milionů dolarů. Operativci CIA po argentinské juntě požadovali, aby poskytla výcvik pro asi tisícovku rebelů, kteří by se přidali k pětisetčlenné jednotce trénované a vyzbrojené CIA. Ještě v listopadu se ředitel CIA William Casey s náčelníkem generálního štábu argentinské armády údajně dohodli, že Argentina bude dozorovat činnost Contras, zatímco Spojené státy jim budou posílat peníze a zbraně. Na konci roku 1981 prezident Reagan autorizoval americkou pomoc pro Contras (peníze, zbraně a vybavení) (285). Existoval rovněž potenciál pro možnost „příležitostného přímého zapojení USA do podpory jednotlivých operací“. Frekvence a destruktivní podstata útoků páchaných Contras se v důsledku Reaganovy pomoci rychle zintenzivnily a prohloubily. Ke konci roku 1982 už Contras operující ze základen v Hondurasu a Kostarice prováděly útoky hluboko na nikaragujském území. Ve druhé polovině roku 1983 provedly Contras s pomocí CIA vzdušné útoky na letiště Sandino poblíž Managuy a další cíle v Nikaragui. V roce 1983 komanda Contras pod vedením CIA ostřelovala raketami sklady s ropou v přístavu Corinto. Zničila přitom palivo, léky a další zásoby, přičemž donutila k evakuaci více než 25 000 obyvatel. V roce 1983 Contras z letadel dodaných CIA bombardovaly mezinárodní letiště v Managui, čímž vytvořily nebezpečný precedens pro státem podporované teroristické akce. V roce 1984 agenti Ústřední zpravodajské služby zaminovali nikaragujské přístavy (286), aby sabotovali nikaragujský obchod, což lze pokládat za učebnicový příklad státního terorismu. 

Zločiny a zvěrstva páchané pravicovými rebely z Contras nebyly zas tak velkým tajemstvím. V textu Roberta Parryho z února 1986 (287) čteme, že podle nové studie Contras aplikují pevný vzorec závažného porušování lidských práv „systematicky páchanými zvěrstvy“, zatímco příslušníci regulérní nikaragujské armády se dopouštějí „relativně izolovaných incidentů“. Zpráva popisuje, jak rebelové z Contras unášeli, vraždili, mrzačili a znásilňovali civilisty. Líčí svědectví o tom, jak podřezávali hrdla svým obětem, či jak těla popravených vykazovala stopy po mučení apod. Další očitá svědkyně, citovaná v publikaci Noama Chomského, který se problematice války Washingtonu proti sandinistům podrobně věnuje v publikaci Turning the Tide, uvedla (288): „Znásilňovali mě každý den. Když už to moje vagina nemohla dál snést, znásilňovali mě do konečníku. Vypočítala jsem, že za pět dní mě znásilnili šedesátkrát.“ „Bojovníci za svobodu“, jak hrdlořezy z Contras hrdě označil prezident Ronald Reagan, vydloubali oči jinému civilistovi předtím, než ho zabili, zatímco se na to jeho žena musela dívat. Contras své útoky na tzv. „měkké cíle“ zaměřovaly na zdravotnické kliniky, civilní farmy a hospodářská družstva; zkrátka na pozitiva a výdobytky sandinistické revoluce, nevídané v represivních juntách dotovaných Spojenými státy. Další očitý svědek, citovaný v Turning the Tide, popisoval útok Washingtonem placených a vyzbrojených zabijáků z Contras na jeho zemědělské družstvo: „Zůstal tam jeden asi patnáctiletý chlapec trpící epilepsií a mentální retardací. Nechali jsme ho schovaného v protileteckém krytu. Když jsme se vrátili, uviděli jsme, že mu podřezali krk. Poté mu rozřízli břicho a nechali jeho střeva viset k zemi jako šňůru. Totéž provedli Juanovi Corralesovi, který zahynul v boji. Jeho mrtvole rozřízli břicho, vyndali z ní střeva a uřízli jí varlata.“ Jedna nikaragujská matka popisovala únos svého manžela a svých pět dětí. Když druhý den objevila svou rodinu, těla milovaných byla zohavená. Měli utržené uši, podřezaná hrdla, uříznuté nosy i další části těla. Jiná svědectví zveřejněná v Chomského knize nazývají postup pravicových teroristů „litanií destrukce“, když Contras vedle zdravotnických a komunitních center a zemědělských družstev ničily školky a školy, a to naprosto brutálními metodami. O nich hovořila jedna z přeživších masakru: „Rose uřízli prsa. Potom jí rozřízli hrudník a vyndali z něj srdce. Mužům zlámali ruce, uřezali varlata a vydloubali oči. Podřezali jim hrdlo a jazyk jim vytáhli skrz řez.” Dozvídáme se o čtrnáctileté dívce znásilněné skupinou vrahů, které jí poté sťali hlavu a narazili ji na kůl u příjezdové cesty do její vesnice jako ráznou výstrahu pro příznivce vlády. Reaganovi bojovníci za svobodu znásilňovali a vraždili zdravotní sestry; kati z Contras oběsili jednoho muže poté, co mu vyřízli oči a vytrhali nehty. Dále se dochovalo svědectví o jiném muži, ubodaném poté, co byl zbit. Také jemu vyřízli oči a do zad mu nožem vyřezali kříž poté, co uprchl z nemocnice napadené Contras. Máme informace o dalším mučeném muži, jejž Contras posléze stáhly z kůže. Jinou oběť žoldáci rozřezali na kusy bajonety a posléze před očima jeho ženy sťali její jedenáctiměsíční dítě. Máme povědomí o dětech zastřelených do zad, „jako by je používali jako terče pro střelbu“, cituje publikace Turning the Tide americké kněze. Bývalý lídr Contras Édgar Chamorro v místopřísežném prohlášení pro Světový soud hovořil o případu, kdy Contras dorazily do chráněné vesnice, načež shromáždily všechny obyvatele na návsí. Brzy poté před zraky ostatních zabily všechny zaměstnance nikaragujské vlády, včetně policistů, příslušníků místní milice, členů strany, zdravotníků, učitelů a zemědělců. To všechny přeživší přesvědčilo, aby se rebelantům z Contras vzdali. V téže písemné výpovědi Chamorro prohlásil, že CIA doporučila militantům z Contras, aby zasévali v nikaragujské společnosti teror vražděním, unášením, okrádáním a mučením, dočteme se dále na stránkách Turning the Tide. S pomocí CIA se zbraně pro Contras pašovaly z Miami, kde působilo vedení Contras. Vrtulníky CIA s americkými piloty poskytovaly leteckou podporu komandům Contras, ekvádorští potápěči vyplouvali z motorových člunů CIA, aby vyhazovali do vzduchu mosty.  Transportní letadla CIA shazovala zásoby rebelantům operujícím hluboko na nikaragujském území (289). Zkrátka, válka Reaganova kabinetu proti lidové revoluci sandinistů, těšících se podpoře obyčejných Nikaragujců, jak dokázalo drtivé vítězství sandinistické fronty v prezidentských a parlamentních volbách v roce 1984, prozatím nesměřovala k vytčenému cíli. Contras nepřišly s politickou strategií, na níž by mohly vybudovat solidní politický program (290) a porazit sandinisty v regulérní volební soutěži. To však ani nemělo být účelem jejich existence a fungování. Naopak jejich primární činnost souvisela s destrukcí vládních programů, sloužících většinovému obyvatelstvu, aby systematickým terorem rozmetaly sandinistickou vzpouru.

Tato skutečnost, jakož i mezinárodní úspěchy sandinistické „levicové junty“ – a od roku 1984 vlády vzešlé ze svobodných voleb s velmi přesvědčivým mandátem od téměř 70 procent nikaragujských voličů při 83procentní účasti (291) – vyvolávaly v nejvyšších patrech americké politiky zuřivé reakce. Šéf Reaganovy diplomacie George P. Shultz v únoru 1986 odsoudil levicově orientovanou sandinistickou vládu jako „rakovinu, která se nachází přímo na našem území“ (292), citujeme-li New York Times. Shultz tak absurdně nafoukl riziko ani ne čtyřmilionové země pro nesrovnatelně mocnější Spojené státy. Ministr zahraničí narážel na étos Monroeovy doktríny a – možná automaticky a nevědomky – všem důkladně připomněl, kdo v obou Amerikách vládne a kdo je zde nezpochybnitelným pánem. Shultz tehdy čelil skeptickému senátnímu výboru pro zahraniční záležitosti, když jménem Reaganovy vlády žádal o dalších 100 milionů dolarů na financování činnosti Contras. Prezident Reagan, který prosazoval globální antikomunistické tažení, chtěl pokračovat ve vyzbrojování Contras navzdory kongresovým restrikcím z října 1984. Ronald Reagan a jeho podřízení tedy navzdory opatřením Kongresu svou oblíbenou guerillu financovali a podporovali i nadále. Tato utajená strategie nakonec vybouchla v proslulém skandálu Írán-Contras. Reaganovci vypracovali důmyslné plány na vytvoření a přesměrování zahraničních a soukromých finančních prostředků do tajného fondu na další dotování činnosti Contras (293). Nejbizarnější z těchto plánů zahrnoval tajný prodej zbraní Íránu, který byl od zajetí zaměstnanců americké ambasády v roce 1979 úhlavním nepřítelem Spojených států. Írán se nacházel ve válečném konfliktu s Irákem a zoufale potřeboval zbraně a moderní vojenské vybavení. Aféra Írán-Contras odhalila, že Spojené státy v irácko-íránské válce v 80. letech různými způsoby podporovaly obě znepřátelené strany. USA se tak zásadně podílely na rozdmýchání a udržování konfliktu s více než milionem mrtvých. Národní bezpečnostní rada USA v utajení schválila přímý prodej obrovského množství raket a dalších zbraní do Íránu za výrazně nadhodnocené ceny. Výnosy z prodeje šly přímo do kapes Contras, aniž by to vzbudilo podezření Kongresu (294). Reaganova vláda doufala, že by Teherán mohl vyvinout tlak na libanonský Hizballáh, který zadržoval šest Američanů. Konspirační schéma vydrželo v chodu do října 1986, kdy sandinisté sestřelili americký vojenský letoun dovážející zbraně pro rebely z Contras a zajali pilota (295). Reaganův kabinet navzdory nepříjemným dozvukům aféry Írángate nechtěl upustit od podpory „morálních ekvivalentů otců zakladatelů“, přestože v 80. letech ve Střední Americe probíhaly nadějné diplomatické rozhovory o ukončení regionálního konfliktu iniciované kostarickým prezidentem Óscarem Ariasem. Washington si ještě na jaře 1987 vyžádal vojenskou pomoc pro své rebely v Nikaragui z Číny (prodej protiletadlových střel sovětské provenience) a Polska, i když Varšava zároveň vyzbrojovala sandinisty (296) (sic). Reaganova vláda v době, kdy prezidenti Kostariky, Guatemaly, Salvadoru a Hondurasu podepisovali mírovou smlouvu, aby vytvořili příhodné klima pro regionální bezpečnost, pokračovala ve svém tažení proti Ortegovi a spol. Bílý dům tak vědomě sabotoval mírové uspořádání konfliktu ve Střední Americe (297). Americká politika zaměřená na změnu režimu v Nikaragui rozdmýchala plameny konfliktu a destabilizovala region. Smlouva z Esquipulas je jednou z nejvýznamnějších a nejméně prozkoumaných mírových dohod z období konce studené války. Tyto dohody však narážely na zvůli Spojených států amerických, takže o nich prakticky nic nevíme.

USA souběžně proti sandinistické Nikaragui vedly ekonomickou válku ve snaze svrhnout tamní vládu (298). Jejím cílem bylo, obdobně jako v Allendeho Chile, nechat ekonomiku křičet. Tato strategie byla pravděpodobně ještě účinnější než paramilitární teror Contras, argumentuje odborník na Latinskou Ameriku, profesor William LeoGrande. Rebelové z Contras nedosáhli Washingtonem vytčeného cíle svrhnout sandinistickou vládu pouze paramilitárními aktivitami.  V kombinaci s ekonomickými sankcemi a náklady na válku však dokázaly srazit nikaragujské hospodářství na kolena. Vzhledem k této skutečnosti sandinisté přišli o podporu u významné části elektorátu a ve volbách v roce 1990 utrpěli drtivou porážku. Reaganova vláda opustila Carterovu strategii, pokoušející se získat sandinisty na svou stranu prostřednictvím ekonomické pomoci, a zablokovala nejen část Carterem přislíbených ekonomických balíčků, nýbrž i potravinovou pomoc. U zahraničních institucí typu Světové banky, Meziamerické rozvojové banky a v soukromých bankách na domácí půdě a v zahraničí lobbovala (někdy za pomoci výhrůžek) za zastavení úvěrů a půjček pro Managuu. Reaganův Bílý dům navíc na Nikaraguu postupně uvaloval ekonomické restrikce a od roku 1985 naprosté obchodní embargo, uvádí LeoGrande. Zatímco spojenci a klienti USA proti této ekonomické subverzi ostře protestovali, nikaragujskému prezidentovi Danielovi Ortegovi se podařilo získat obchodní úvěry od západních států. Nicméně kumulativní dopad ekonomického embarga, prohlubující vážné hospodářské problémy způsobené povstáním proti Somozovi v letech 1978 a 1979, odliv zahraničního kapitálu z mezinárodních bank a náklady na válku s Contras se ukázaly být fatální ranou pro nikaragujskou ekonomiku a sociální programy sandinistů. Ekonomická katastrofa nakonec přinesla sandinistům ve volbách roku 1990 porážku. Naopak však vynesla volební triumf opoziční kandidátce Violetě Chamorrové. FSLN nezakázala činnost politické opozice jako Castro a spol. na Kubě, uzavírá LeoGrande.  

Reaganově vládě se sice nepodařilo svrhnout sandinistickou vládu otřesným násilím, avšak sankční režim v kombinaci s řáděním Contras, kdy Managua musela alokovat vzácné zdroje určené na sociální programy do obrany, nakonec sandinisty odstavil od moci. Spojeným státům se opět podařilo zadusit slibnou alternativu proti americké dominanci jižně od Rio Grande. Sandinistická rebélie měla vysoce nakažlivý potenciál, když se Nikaragua na nějaký čas vymanila z amerického mocenského orbitu, aby se běh věcí nakonec obrátil ve prospěch proamerických politiků. Následovala realizace Washingtonského konsensu, fiskální disciplína, privatizace, liberalizace obchodu a deregulace s negativními dopady na většinovou populaci. Ačkoli i po dekádě ekonomické strangulace a Washingtonem dirigovaného terorismu zůstala FSLN největší politickou platformou v zemi, náklady na osm let trvající válku s Contras byly značné. Zahynulo přibližně 30 000 Nikaragujců, tisíce dalších pravicoví rebelové zmrzačili a zranili a 350 000 lidí boje vysídlily z domovů. Materiální škody dosáhly devíti miliard dolarů (299). Zkusme si představit hypotetickou situaci, kdyby Kreml v roce 1968 do Československa nevyslal půlmilionovou armádu, ale postupně by zaškrcoval československou ekonomiku, aby ji nakonec odstřihl od vnějšího světa. Moskva by paralelně vytvořila, vycvičila, financovala a zásobovala zabijácká komanda. Sovětský svaz by nakonec po devíti letech trvajícího konfliktu za sebou zanechal zdevastovanou zemi. V přepočtu na hlavu by zahynulo 120 tisíc lidí, přičemž spoustu z nich by před smrtí mučili. Zhruba 1 400 000 Čechoslováků by násilnosti vnitřně vysídlily. Materiální škody by dosahovaly výše 36 miliard dolarů. Ovšem tentýž scénář prakticky platí pro všechny sovětské satelity v Evropě v éře studené války, a to i v době nejkrutějších stalinistických represí. Nicméně smetení sandinistické vzpoury tvoří pouze zlomek zločinů, které se v té době odehrávaly na jih od Rio Grande.

Jenže Nikaragua se podobně jako Kuba mínila útokům Contras bránit u vrcholných mezinárodních institucí. V roce 1984 podala Managua stížnost u Mezinárodního soudního dvora (ICJ) proti Spojeným státům kvůli agresivnímu narušování její suverenity. Washington tehdy blokoval přístup do nikaragujských přístavů a zaminoval je (300). Soud do měsíce vydal předběžné opatření ve prospěch Nikaraguy, aby USA respektovaly nedotknutelnost nikaragujského území. Výrok ICJ však Reaganova vláda ignorovala. Nicméně po dvouletém rokování ICJ vydal v roce 1986 rozsudek, podle nějž Spojené státy porušily povinnosti vyplývající z mezinárodního práva. To obnášelo zasahování do záležitostí jiného státu, používání síly proti jinému státu a porušování suverenity jiného státu. Soudní dvůr USA nařídil, aby Nikaragui zaplatily reparace za škody utrpěné přímou a nepřímou agresí Washingtonu. Nařízení však činitelé v Bílém domě opět ignorovali. Spojené státy pošlapaly mezinárodní právo v Nikaragui desetiletí před Kosovem a Irákem, aby tak proklestily cestu vedoucí ke geopolitické právní džungli dneška, kdy výroky mezinárodních soudů a jejich vymahatelnost mají cenu trhacího kalendáře. Mezinárodní tribunály měly trestat pouze nepřátele Washingtonu a jejich klientů. Máme na mysli druhořadé gangstery z rozvojových zemí nebo autoritáře, jako je Vladimir Putin. Nemohlo se přece jít po krku těm, kdo ovládali svět.

Ještě horší bezpečnostní situace v prakticky téže době panovala v sousedním Salvadoru. Zde v letech 1979 až 1992 zuřil civilní konflikt mezi juntou silně podporovanou Washingtonem a levicovými guerillami. Odhadem přišlo o život 75 000 lidí, tisíce dalších osob prošly mučením a „zmizely“ a milion dalších musel opustit své domovy, což byl zhruba každý pátý Salvadořan (301). Podle poznatků zprávy komise pro pravdu ustanovené OSN mají vládní síly na svědomí více než 85 procent všech spáchaných zločinů. Taková extrémní úroveň nepřetržitého teroru navždy změnila sociální strukturu země, a to i po podpisu mírových dohod v roce 1992. Salvador byl zaplaven zbraněmi a trpěl psychosociálním traumatem vedoucím k „militarizaci myslí“. Nakonec, jako ostatní latinskoamerické státy, podstoupil šokovou neoliberální léčbu naordinovanou Bílým domem.  Zločinů se přirozeně dopouštěla i levicová guerillová uskupení, především Národní osvobozenecká fronta Farabunda Martího (FMLN). Avšak počet usmrcených civilistů vládními juntami a eskadrami smrti s vydatnou vojenskou asistencí USA jasně dokládá, kdo byl v civilním konfliktu primárním agresorem. Většinu usmrcených během civilního konfliktu tvořili civilisté. FMLN podle komise pro pravdu při OSN nese odpovědnost za pět procent obětí občanské války (302). FMLN se zformovala na podzim roku 1980 jako uskupení zastřešující pět levicových guerillových hnutí (303), aby bojovala proti státnímu útlaku a prosazovala sociální revoluci v zemi trpící absurdní nerovností. Levicová seskupení (odbory, rolnické spolky, učitelé, studenti, kněží…), a především ta, která se tváří v tvář enormnímu útisku chopila zbraní, logicky představovala pro Washington ohrožení jeho dominance v západní hemisféře. Pravicové či fašistické junty na rozdíl od levicových seskupení zpravidla operovaly v rámci daných pravidel a norem, aniž by jakkoliv ohrozily mocenský status quo. Sociální emancipace a nedej bože participace utlačovaných davů na správě veřejných věcí nepřipadala v úvahu, jelikož stála v cestě zájmům velkého byznysu, oligarchistických struktur a vojensko-průmyslového komplexu.

V 70. letech 20. století Salvadorem otřásaly sociální nepokoje. V ulicích sílily protesty. Následovalo ostré potlačování populárního odporu ze strany vládních sil. Hnutí za sociální spravedlnost sílilo a rostlo a v polovině 70. let se k němu přidaly i tajné partyzánské skupiny. Tvrdé jádro armády však posílilo kontrolu nad zemí v kooperaci s eskadrami smrti financovanými oligarchy (304). Volby uspořádané v letech 1972, 1974 a 1977 negativně ovlivnily zjevné manipulace, díky nimž si vládní strany podporované armádou zajistily volební vítězství. V roce 1977 se v Salvadoru dostal k moci generál Carlos Humberto Romero. Vládní bezpečnostní jednotky odpověděly na protesty proti výsledkům voleb ostrou střelbou do davu a usmrtily asi 50 demonstrantů. Romerův režim se zapojil do tvrdého potlačování disentu a země se propadla do ještě větších násilností. V roce 1979 uskutečnili mladí důstojníci proti Romerovi puč a ustavili v Salvadoru vojenskou vládu (305). Carterova administrativa novou vládu uznala, poskytla jí bezpečnostní pomoc a vyslala do Salvadoru své poradce, jak uvádí americká vládní dokumentace pojednávající o Carterově politické strategii pro Latinskou Ameriku v letech 1977 až 1980 (306). Nicméně junta měla jepičí život. Rozpadla se v lednu 1980 poté, co civilní členové vlády rezignovali, jelikož exekutiva nedokázala zastavit násilnosti páchané armádou a paramilitárními skupinami. V nové juntě se armádní kruhy spojily s křesťanskými demokraty v čele s Josém Napoleónem Duartem. Od Spojených států junta obdržela větší bezpečnostní a ekonomickou pomoc. Salvadorská vláda uvedla, že při potlačovaní levicové ofenzívy zabila tisíc partyzánů a přišla asi o stovku vojáků. Celkem v roce 1980 z politických důvodů násilnou smrtí zahynulo 10 000 Salvadořanů, v drtivé míře rukou pravicových sil. V témže roce uteklo před armádou, která ničila a zapalovala celé vesnice, na honduraskou hranici 25 tisíc salvadorských rolníků (307). Na začátku roku 1981 navštívila uprchlické tábory na honduraské hranici americká delegace. Její účastníci dospěli k závěru, že salvadorská metoda eufemisticky nazývaná „vysušování oceánu“ podle svědectví těch, kdo uprchli před státním násilím, zahrnuje vraždy, mučení, znásilňování a cílené zapalování úrody, aby vypukl hladomor. Uprchlíci popisovali mrzačení, stínání hlav, znásilňování dětí ve věku asi osmi let, které pak armáda rozsekala bajonety na kusy. Vojáci rozřezávali břicha těhotným ženám a vytahovali z nich plody. Zahraniční tisk informoval o očitých svědectvích uprchlíků o bombardování, napalmových útocích, ničení vesnic, masakrech, znásilňování a mučení. Tato zvěrstva, jimž zdaleka neměl být konec, probíhala za blahosklonné Carterovy podpory salvadorských zabijáků.

V únoru roku 1980 napsal vysoce respektovaný a prolidový arcibiskup Óscar Romero dopis americkému prezidentovi Carterovi. Romero v dopise Cartera požádal, aby americká vláda nedodala vražedné juntě zvažovanou vojenskou pomoc. „Místo toho, abyste podporoval spravedlnost a mír v Salvadoru, vaše kroky bezpochyby ještě více prohloubí nespravedlnost a represi vůči lidovým organizacím, jež neúprosně usilují o dodržování svých základních lidských práv,“ zdůraznil v dopisu arcibiskup (308). Romerova výzva adresovaná americkému prezidentovi, údajně vyznávajícímu křesťanské hodnoty a dodržování lidských práv, zůstala podle očekávání nevyslyšena. Carterova vláda nakonec salvadorské juntě poskytla vojenskou pomoc za více než 10 milionů dolarů na vybavení a výcvik (309). Arcibiskup Romero, který v Salvadoru představoval „hlas těch, kteří hlas nemají“, měsíc po napsání dopisu podlehl atentátu. K jeho usmrcení došlo v okamžiku, kdy odsloužil mši. Přestože za vraždu „symbolu naděje“ nikdo nebyl postaven před soud, komise pro pravdu při OSN během vyšetřování zjistila, že atentát naplánoval a nařídil salvadorský důstojník vycvičený ve Spojených státech, lídr pravicových paramilitárních jednotek major Roberto D'Aubuisson (310). Ten se v roce 1982 stal prezidentem legislativního shromáždění v Salvadoru. Óscar Romero se naopak stal mučedníkem a symbolem odporu proti státem dirigovanému násilí a terorismu. Prezident Jimmy Carter se navzdory svému křesťanskému morálnímu kodexu se svým mandátem rozloučil ve velkém stylu, když v lednu roku 1981 jeho ministerstvo zahraničí oficiálně oznámilo, že do Salvadoru poprvé poslalo „smrtící vojenskou pomoc“. Carter do San Salvadoru poslal  pušky, střelivo, granáty a vrtulníky v celkové hodnotě pěti milionů dolarů (311). Dekádu státem vykonávané politické strategie teroru v Salvadoru symbolicky zažehl atentát na arcibiskupa Óscara Romera 24. března 1980. V té době začaly státem iniciované násilnosti povážlivě eskalovat. O dva měsíce později salvadorské ozbrojené síly zmasakrovaly během krveprolití u řeky Sumpul přibližně 600 civilistů za pasivní asistence honduraské armády. Její vojáci zoufalým lidem bránili v překročení řeky do bezpečí (312). Mnohé z obětí vojáci zabili na souši nebo se nešťastníci utopili v řece, když se pokoušeli před vražedným běsněním uniknout. Salvadorské ozbrojené síly se v rámci Američany podporované taktiky spálené země vůči salvadorské populaci dopouštěly dalších ohavných zločinů.

Prezident Ronald Reagan prakticky kráčel v Carterových stopách, co se podpory, vyzbrojování a tréninku salvadorské junty týče. Podle washingtonského blobu se totiž v Latinské Americe rozpínalo nebezpečí v podobě lidových revolucí a sílícího kubánského a sovětského vlivu. To, jak víme, představovalo zásadní hrozbu pro „národní bezpečnost USA“, tedy pro totální severoamerickou kontrolu území jižně od Rio Grande. Americká vláda neztrácela čas, když dva měsíce po Reaganově nástupu do Oválné pracovny oznámila, že Salvador obdrží „nouzovou vojenskou pomoc“ ve výši 25 milionů dolarů. Do země navíc putovalo dalších dvacet amerických vojenských poradců (313). Reaganův kabinet, který tvrdošíjně trval na vojenském řešení salvadorského konfliktu, v letech 1983 a 1984 cíleně sabotoval pokusy o mírové urovnání salvadorské války (mírový proces Contadora). Spojené státy vzdorně zdvojnásobily kapacitu salvadorských leteckých sil. Dramatický nárůst letecké operability šel ruku v ruce s více než dvojnásobným navýšením vojenské pomoci Salvadoru – z 81 milionů dolarů v roce 1983 na téměř 197 milionů dolarů v roce 1984. Ronald Reagan salvadorské armádě a paramilitárním silám vyslal jasný signál, že mírová jednání jsou pouhou fraškou a že mohou i nadále pokračovat ve své zločinné činnosti (314). Spojené státy v letech 1979 až 1991 poskytly Salvadoru vojenskou pomoc za více než šest miliard dolarů. Tato asistence obsahovala zásilky zbraní, střeliva a výcviku pro salvadorskou armádu a „bezpečnostní síly“, přímé finanční prostředky na pomoc vládě při financování válečného úsilí, včetně platů vojenského a bezpečnostního personálu. Bílý dům také do země  vyslal vojenské experty na protipovstaleckou strategii a dodával juntám zpravodajské informace o činnosti levicových povstaleckých skupin. USA navíc poskytly vládám v San Salvadoru diplomatickou podporu, lobbovaly za ně v mezinárodních organizacích, jako je OSN, či blokovaly úsilí o uvalení sankcí za hrubé porušování lidských práv (315). Takto si sám Washington pořizoval alibi při spolupachatelství na zločinech a ukrutnostech salvadorské armády a paramilitárních komand smrti.

Právě Reaganova jestřábí vláda představovala pro zabijáky ze salvadorských ozbrojených sil manu z nebes. Jakmile do prezidentského úřadu nastoupil Ronald Reagan, ukrutnosti salvadorské armády a paramilitárních sil nabyly na intenzitě. V prosinci roku 1981 spáchali příslušníci Washingtonem trénovaného, financovaného a vybaveného batalionu Atlacatl (316) patrně nejhorší masakr v moderní latinskoamerické historii ve vesnici El Mozote. Povraždili zde zhruba tisíc civilistů, včetně spousty žen a dětí. Zabijáci se na pozadí honby za levicovými guerillami dopouštěli na bezbranných civilech ohavných zvěrstev, když prováděli vražedné razie dům od domu, zatímco porcovali děti mačetami, rozbíjeli jim lebky pažbami pušek nebo je škrtili. Vojáci mačetami popravovali muže v místním kostele, kde odsouzenci leželi tváří k zemi na špinavé podlaze. Další nebohé vesničany se zavázanýma očima a rukama svázanýma za zády komando popravilo kulkou do hlavy v blízkém lese (317). Vojáci opakovaně znásilňovali ženy a dívky předtím, než je zabili. Nejmladším bylo okolo deseti let. Některým obětem byly dva roky, když jim vrazi podřezali hrdla nebo je oběsili na stromě. Korelace mezi eskalujícími zvěrstvy páchanými salvadorskou juntou a eskadrami smrti a vojenskou pomocí zasílanou ze Spojených států je ilustrativní, nicméně klasická. V této době její objem prakticky vyskočil do stratosféry. V roce 1982 činila americká vojenská pomoc pro juntu v San Salvadoru 82 milionů dolarů, aby později dosáhla výše jednoho milionu dolarů denně (318). Zvlášť ostudnou roli v Reaganově vládě, která salvadorskou armádu entuziasticky podporovala při likvidaci domnělé marxistické hrozby, jíž za oběť padli především civilisté, zastával Elliott Abrams. Tento muž od roku 1981 působil ve funkci náměstka ministra zahraničí pro lidská práva a humanitární záležitosti (sic). Abrams masakr v El Mozote důsledně popíral. Reaganova vláda tehdy svého salvadorského klienta podržela, jelikož moc dobře věděla, že je do jeho zvěrstev namočena až po uši. Všechno mělo ospravedlnit vyšší cíl Reaganova kabinetu ve Střední Americe – i ohavné násilnosti, za jejichž brutalitu by se nemusely stydět ani nacistické vyhlazovací čety na východní frontě. Abramse si během svého prvního prezidentského mandátu najal Donald Trump na další špinavou práci v Latinské Americe, konkrétně ve Venezuele. Kontinuita zůstala nepřerušena.

Washingtonem dotovaní agenti státního teroru, namířeného proti převážně bezbrannému obyvatelstvu, páchali masakry i v následujících letech. Například v březnu 1982 salvadorská armáda spolu s batalionem Atonal usmrtila osm lidí, včetně čtyř novinářů. V srpnu téhož roku batalion Atlacatl povraždil více než 200 Salvadorců a na přelomu února a března 1983 salvadorská armáda zabila 250 civilistů, hlavně žen a dětí. Jatka se nevyhnula ani americkým občanům (319). Publikace Turning the Tide uvádí svědectví venkovské ženy z uprchlického tábora v Hondurasu (320). Tato žena vylíčila masakr spáchaný roku 1983 salvadorskou armádou. Tehdy do její vesnice přiletěla národní garda v amerických helikoptérách, a zabila její tři děti. Vojáci poté děti rozsekali na kusy a jejich ostatky předhodili prasatům. Po celou dobu svého běsnění se smáli. Rovněž další ženy měly slzy v očích, když vyprávěly příběhy o svých synech, bratrech a manželech, které tyrani upálili poté, co jim zlámali nohy; nebo o stromech, na nichž visely ženy zavěšené za zápěstí, všechny s uříznutými prsy, se strženou kůží z obličeje. Kati je odsoudili k smrti pomalým vykrvácením. Kniha cituje zprávu organizace Americas Watch z ledna 1985, zaznamenávající výpovědi uprchlíků, kteří prchali před těžkým bombardováním a vlnou teroru. Vojáci vyháněli domorodce z domovů, když ničili jejich vesnice a pole. Brutální taktika salvadorské armády, nesoucí zřetelné rysy spálené země, měla za cíl zlikvidovat živobytí těch, koho salvadorská junta považovala za interní hrozbu. „Zabíjejí každého, koho najdou,“ hlásili uprchlíci.

Jestliže desetiletí salvadorské občanské války, charakterizované asymetrickým konfliktem a státně iniciovanými metodami útlaku, zahájil atentát na symbol hlasu umlčované většiny, ukončila jej vražda šesti jezuitských kněží, jejich hospodyně a její dcery dne 16. listopadu 1989 přímo v areálu kampusu Středoamerické univerzity v San Salvadoru. Tuto hrozivou skutečnost v roce 1993, tedy rok po ukončení salvadorského válečného konfliktu, zveřejnila zpráva zaštítěná Organizací spojených národů, potvrzující otřesné podrobnosti masakru z listopadu 1989. Jezuity a dvě nevinné ženy usmrtili příslušníci nechvalně proslulého batalionu Atlacatl, elitní jednotky salvadorské armády vycvičené a vybavené Spojenými státy (321). Na konci roku 2016 o této tragédii informovalo National Public Radio (NPR), které zveřejnilo svědectví jedné z přeživších hospodyň jezuitských kněží. „Zaslechla jsem palbu a střelbu na lampy, zdi a okna,“ uvedla Lucía Cerna ve svých knižně vydaných pamětech. „Ozbrojení vojáci vpadli do rezidence, kde spalo šest jezuitských kněží. Viděla jsem to a slyšela z okna“. Když vojáci začali na kněze střílet, Cerna se se svým manželem a jejich čtyřletou dcerou schoulila na podlaze v nedalekém domě. Mezi osmi usmrcenými osobami byl rektor univerzity Ignacio Ellacuría, kuchařka jezuitů Julia Elba Ramos a její šestnáctiletá dcera Celina Maricet Ramos. Poslední hlas, který Cerna zaslechla, patřil prorektorovi univerzity Ignaciu Martínovi-Baróovi. „Je to nespravedlnost!“ zvolal prorektor. Nakonec je zabili, a pak nastalo ticho, jako by se vůbec nic nestalo,“ vzpomíná očitá svědkyně krveprolití. NPR uvádí, že další usmrcení kněží – Ignacio Ellacuría, Ignacio Martín-Baró, Segundo Montes, Amando López, Juan Ramón Moreno a Joaquín López y López – patřili k nejvýznamnějším učencům v Salvadoru. Zabývali se teologií a často působili ve venkovských komunitách uprostřed válečné zóny. „Starat se o chudé, pomáhat chudým a hladovým; těm, kdo nemají nic,“ popsala krédo zavražděných kněží Paulita Pike, Američanka žijící v Salvadoru. Spáchali smrtelný hřích, když se veřejně vyslovili proti americké podpoře ozbrojených salvadorských sil a když mezi znesvářenými pravicovými a levicovými silami prosazovali mírový dialog. Tito kněží podle svědectví americké občanky trvale pobývající v Salvadoru cítili, že jejich povinností je neopustit obyvatelstvo této malé země. Ano, pokud byste si ještě na přelomu osmé a deváté dekády 20. století v Salvadoru dovolili občansky vystoupit proti udržování této symbiózy mezi USA a salvadorskou armádou nebo se zasazovali o mír, skončili byste s kulkou v hlavě, rozsekáni mačetou či prostě jen zavražděni nebo podrobeni drastickému mučení. Oproti tomu disent ve východoevropské sféře vlivu Sovětského svazu v tak děsivé míře rozhodně netrpěl. Pravdu mají ti kritikové, kteří upozorňují na fakt, že osudy východoevropských disidentů za Reaganovy éry máme v živé paměti, především příběhy Václava Havla nebo Lecha Wałęsy. Ve východoevropském prostoru docházelo maximálně k jednotlivým případům politicky motivovaných vražd. Václav Havel před oběma komorami Kongresu, jen několik týdnů poté, co Washingtonem vydržovaná eskadra smrti zavraždila šest disidentských hlasů a dva civilisty, ve svém projevu ostudně vychválil Spojené státy jako „obránce svobody“ (322). Československý prezident Havel ve své řeči před americkým Kongresem definoval tyranskou podstatu Sovětského svazu jako „zdroj nočních můr“. Nicméně politické vedení Kremlu v té době už dávalo zelenou prozápadnímu politickému směřování a reformám. Václav Havel společně s dalšími disidentskými osobnostmi z východního bloku ignoroval nešťastný osud disidentů činných za mimořádně obtížných podmínek v zemi, jejíž vládu a armádu vydržoval Havlem definovaný „obránce svobody“. Hojně mytologizovaný politik Václav Havel zahájil svůj prezidentský úřad mimořádně podlézavou řečí před shromážděnými americkými legislativci. Zároveň hovoříme o značně bolestném proslovu pro četné oběti americké politiky v Salvadoru a jinde. Američtí zákonodárci neměli sebemenší problém se zmasakrováním významných intelektuálů a disidentů několik týdnů před Havlovou řečí, dodnes dojímající spoustu Čechů k slzám. Asymetrický konflikt v Salvadoru se v té době dostal do slepé uličky, jak jej v průběhu 80. let neúnavně rozdmýchávala vojenská podpora ze strany Bílého domu. Krveprolití  nakonec vyústilo v hledání politického řešení zprostředkovaného OSN (323). Vraždy jezuitských kněží přímo v areálu univerzity ukázaly selhání veřejně deklarované politiky USA na podporu „šíření demokracie a lidských práv“ a oživily debatu v Kongresu o americké pomoci Salvadoru. Úředníci Bushovy vlády aktivně prosazovali vyšetřování případů vraždy šesti jezuitů a dvou civilistek a potrestání viníků. Zároveň se však pokusili zabránit Kongresu ve snížení americké vojenské pomoci. Bílý dům nakonec podpořil politické urovnání válečného konfliktu, aby si tak exekutiva umyla ruce nad vlastní hlubokou spoluvinou na masakrech salvadorské občanské války.

Když shrneme americkou roli v asymetrickém konfliktu v Salvadoru, jasně vyplyne, že Carterův Bílý dům ekonomicky a vojensky podporoval tamní junty nehledě na tisíce obětí státního teroru, atentátu na arcibiskupa, masakrů stovek civilistů, včetně dětí, či únosu, znásilnění a usmrcení čtyř amerických jeptišek působících jako humanitární pracovnice (324). V obecné rovině nesmíme zapomenout na zabití tisíců dalších bezejmenných osob z politických důvodů. Hrozba úspěšné rolnické revoluce v malém Salvadoru zjevně převážila nad rétorikou liberálních i pravicových sil v Carterově administrativě. Reaganův Bílý dům entuziasticky podporoval junty v Salvadoru a následně i civilní vládu navzdory jejím násilnostem. Východoevropský disent, východoevropské vlády ani politický střední proud v zemích, které nově nabyly svobody, Ronalda Reagana neodsoudily. Neodsoudily jej jako politika, který v 80. letech při svém nemilosrdném tažení podporoval zabijácké junty, režimy a komanda smrti a který sabotoval diplomatické rozhovory o ukončení válek a řádění eskader smrti v Guatemale, Salvadoru, Nikaragui a Hondurasu (325). Tato krvavá kapitola amerických politických dějin, lemovaná hororovou sérií státem posvěceného vraždění a mučení, za sebou nechala trvalou stopu. Bílý dům tak podnítil uprchlickou krizi do Spojených států, primárního sponzora tehdejší oprese a útlaku salvadorských občanů. Je dokonale vypovídající, jak ke kapitole tragických dějinných událostí 80. let ve Střední Americe vlastně přistupujeme v českém prostředí (to se přirozeně týká i dalších kapitol moderních latinskoamerických dějin). Zdá se, že tuto otázku blahosklonně ignorujeme, nebo na ni vůbec neznáme odpověď. Odpověď totiž přináší znepokojivá a nepříliš známá fakta o zahraničněpolitickém kursu amerických vlád v několika středoamerických zemích v průběhu 80. let, kdy se ve východní Evropě pomalu, ale jistě blýskalo na časy.

  

Poznámkový aparát:

 

276. Cohn, Gary, Thompson, Ginger, When a wave of torture and murder staggered a small U.S. ally, truth was a casualty, Batimore Sun, 11. června 1995. Link: https://web.archive.org/web/20110522165946/http://www.baltimoresun.com/news/maryland/bal-negroponte1a,0,294534.story 

277. Chomsky, Noam, Teaching Nicaragua a Lesson, Excerpted from What Uncle Sam Really Wants, chomsky.info. Link: https://chomsky.info/unclesam08/ 

278. Chomsky, Noam, The United States and the "Challenge of Relativity". Link:  https://cdi.mecon.gob.ar/bases/docelec/chomsky/chomsky5.pdf 

279. Chomsky, Noam, Teaching Nicaragua a Lesson, Excerpted from What Uncle Sam Really Wants, chomsky.info. Link: https://chomsky.info/unclesam08/ 

280. Origin and Development of the Contra Conflict, CIA.gov. Link: https://irp.fas.org/cia/product/cocaine/background.html#:~:text=In%20February%201979%2C%20the%20U.S.%20Department%20of,Somoza's%20unwillingness%20to%20accept%20a%20negotiated%20settlement.

281. Israel’s Latin American trail of terror, Al Jazeera, 5. června 2003. Link: https://www.aljazeera.com/news/2003/6/5/israels-latin-american-trail-of-terror#:~:text=Israel%20utilised%20Carter's%20human&text=Filling%20the%20void%2C%20the%20Israelis,when%20the%20Sandinistas%20took%20power.&text=has%20obtained.,not%20hesitate%20to%20do%20so.%E2%80%9D 

282. From Democracy to Dynastic Rule? Verfassungsblog, 18. února 2025. Link: https://verfassungsblog.de/nicaragua-constitutional-reform/ 

283. Chomsky, Noam, The contra war in Nicaragua, libcom.org, 8. září 2006. Link: https://libcom.org/article/contra-war-nicaragua-noam-chomsky#:~:text=If%20anything%20like%20that%20were,reader%20new%20to%20the%20topic.

284. President Reagan gives CIA authority to establish the Contras, History.com, 13. listopadu 2009. Link: https://www.history.com/this-day-in-history/november-17/reagan-gives-cia-authority-to-establish-the-contras#:~:text=On%20November%2017%2C%201981%2C%20President,and%20supplied%20by%20the%20CIA

285. Understanding the Iran-Contras Affairs, The Counterrevolutionaires (The Contras), Brown University. Link: https://webhelper.brown.edu/cheit/Understanding_the_Iran_Contra_Affair/n-contrasus.php#footnote1 

286. Understanding the Iran-Contras Affairs, The Counterrevolutionaires (The Contras), Brown University. Link: https://webhelper.brown.edu/cheit/Understanding_the_Iran_Contra_Affair/n-contrasus.php#footnote1

287. Parry, Robert, New Study Alleges Contra, Sandinista Abuses, CIA.gov., 18.února 1986. Link: https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP90-00552R000100750001-9.pdf 

288. Chomsky, Noam, Turning the Tide: US intervention in Central America and Struggle for Peace, Haymarkets Books, 1985, 2015, str. 22 – 26, str. 28. Link: https://library.uniteddiversity.coop/More_Books_and_Reports/Noam_Chomsky-Turning_the_Tide%20_US_intervention_in_Central_America_and_the_Struggle_for_Peace.pdf 

289. Chomsky, Noam, Turning the Tide: US intervention in Central America and Struggle for Peace, Haymarkets Books, 1985, 2015, str. 203. Link: https://library.uniteddiversity.coop/More_Books_and_Reports/Noam_Chomsky-Turning_the_Tide%20_US_intervention_in_Central_America_and_the_Struggle_for_Peace.pdf 

290. The Contras: Chronicle of a Defeat Foretold, Envío Digital, únor 1987. Link: https://www.revistaenvio.org/articulo/3655#:~:text=It%20also%20aggravates%20the%20of,possible%20perspectives%20for%20this%20war. 

291. 1984: Sandinistas claim election Victory, BBC News. Link: http://news.bbc.co.uk/onthisday/hi/dates/stories/november/5/newsid_2538000/2538379.stm 

292. Shipler, David K., SHULTZ ASSAILS NICARAGUA IN ASKING AID FOR REBELS, New York Times, 28. února 1986. Link. https://www.nytimes.com/1986/02/28/world/shultz-assails-nicaragua-in-asking-aid-for-rebels.html 

293. Iran-Contra Affair, EBSCO Knowledge Advantage. Link: https://www.ebsco.com/research-starters/military-history-and-science/iran-contra-affair 

294. Iran-Contra Affair, EBSCO Knowledge Advantage. Link: https://www.ebsco.com/research-starters/military-history-and-science/iran-contra-affair 

295. Oct. 5, 1986: Eugene Hasenfus Captured During Iran-Contra Scandal, Zinn Education Project. Link: https://www.zinnedproject.org/news/tdih/iran-contra-hasenfus/ 

296. Engelberg, Stephen, POLAND AND CHINA REPORTEDLY SENT ARMS TO CONTRAS, New York Times, 2. května 1987. Link: https://www.nytimes.com/1987/05/02/us/poland-and-china-reportedly-sent-arms-to-contras.html#:~:text=Occasionally%20the%20digitization%20process%20introduces,rebels%2C%20known%20as%20the%20contras.

297. Travis, Philip, Oscar Arias and the Treaty of Esquipulas, Oxford Research Encyklopedias, 22. srpna 2017. Link: https://oxfordre.com/latinamericanhistory/oso/viewentry/10.1093$002facrefore$002f9780199366439.001.0001$002facrefore-9780199366439-e-393#:~:text=As%20Arias%20developed%20his%20plan%20for%20a,further%20threatened%20the%20Reagan%20administration's%20Contra%20policy.

298. LeoGrande, William M., Making the economy scream: US economic sanctions against Sandinista Nicaragua, Third World Quartely, 1996, str. 329, 331, 332, 338, 339, 340, 342-344. Link: https://library.fes.de/libalt/journals/swetsfulltext/11220645.pdf 

299. Peace, Robert, THE ANTI-CONTRA-WAR CAMPAIGN: ORGANIZATIONAL DYNAMICS OF A DECENTRALIZED MOVEMENT, International Journal of Peace Studies, 2008, str. 65. Link: https://www3.gmu.edu/programs/icar/ijps/vol13_1/IJPS13n1RPeace.pdf#:~:text=It%20was%20not%20a%20complete%20victory%2C%20however%2C,damage%20(Horton%2C%201998%2C%20xv;%20Walker%2C%201991%2C%2052).

300. Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America), International Court of Justice. Link: https://www.icj-cij.org/case/70 

301. Menjívar, Cecilia, Cervantes, Andrea Gómez, El Salvador: Civil War, Natural Disasters, and Gang Violence Drive Migration, Migration Policy Institute, 29. srpna 2018. Link: https://www.migrationpolicy.org/article/el-salvador-civil-war-natural-disasters-and-gang-violence-drive-migration#:~:text=Brewing%20social%20unrest%20erupted%20into,accommodate%20Salvadorans%20fleeing%20the%20war.

302. Wilson, Leah, Stoumbelis, Alexis, Removing the Veil, El Salvador Apologizes for State Violence on 20th Anniversary of Peace Accords, Nacla, 17. ledna 2012. Link: https://nacla.org/2012-1-17-removing-veil-el-salvador-apologizes-state-violence-20th-anniversary-peace-accords/ 

303. Farabundo Martí National Liberation Front, Wikipedia. Link: https://en.wikipedia.org/wiki/Farabundo_Mart%C3%AD_National_Liberation_Front#:~:text=The%20FMLN%20was%20one%20of%20the%20main,in%201992%2C%20all%20armed%20FMLN%20units%20were 

304. El Salvador, The Center For Justice and Accountability. Link: https://cja.org/where-we-work/el-salvador/#:~:text=An%20estimated%2075%2C000%20civilians%20were,public%20on%20March%2015%2C%201993.

305. El Salvador, The Center For Justice and Accountability. Link: https://cja.org/where-we-work/el-salvador/#:~:text=An%20estimated%2075%2C000%20civilians%20were,public%20on%20March%2015%2C%201993

306. Central America, 1977–1980, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/milestones/1977-1980/central-america-carter#:~:text=The%20Christian%20Democrats%2C%20the%20major,external%20support%20for%20the%20guerrillas.

307. Chomsky, Noam, Turning the Tide: US intervention in Central America and Struggle for Peace, Haymarkets Books, 1985, 2015, str. 30, 34. Link: https://library.uniteddiversity.coop/More_Books_and_Reports/Noam_Chomsky-Turning_the_Tide%20_US_intervention_in_Central_America_and_the_Struggle_for_Peace.pdf

308. Unclassified, Cable, “Text of Archbishop's Letter to President Carter“, 1 pp.United States Embassy. El Salvador, National Security Archive, 19. února 1980. Link: https://nsarchive.gwu.edu/document/29860-document-4-unclassified-cable-text-archbishops-letter-president-carter-1-pp-united#:~:text=FOIA-,Unclassified%2C%20Cable%2C%20%E2%80%9CText%20of%20Archbishop's%20Letter%20to%20President%20Carter,El%20Salvador&text=Archbishop%20Romero%20addresses%20President%20Jimmy,for%20their%20fundamental%20human%20rights.%E2%80%9D 

309. Romero, Jasmine, Jimmy Carter is no saint in my house, NPR, 10. ledna 2025. Link: https://www.npr.org/2025/01/10/g-s1-41918/jimmy-carter-is-no-saint-in-my-house#:~:text=When%20the%20Reagan%20administration%20took,I%20place%20one%20on%20Carter's.

310.  Summary of 1993 UN Truth Commission Report on El Salvador, SOA Watch, 17. března 2020. Link: https://soaw.org/summary-of-1993-un-truth-commission-report-on-el-salvador 

311. Freudenheim, Milt, Slavin, Barbara, THE WORLD IN SUMMARY; Guerrillas Regroup As Carter Switches On Salvador Arms, New York Times, 25. ledna 1981. Link: https://www.nytimes.com/1981/01/25/weekinreview/the-world-in-summary-guerrillas-regroup-as-carter-switches-on-salvador-arms.html#:~:text=Announcing%20the%20arms%20aid%2C%20which,$60%20million%20had%20been%20spent.

312. Sumpul River Massacre Memorial, Memoria Histórica Sobreviviente en El Salvador, Link: https://www.elsalvadormemory.org/sumpul-eng 

313. Contributors, Policy Roundtable: Reagan and Latin America, Texas National Security Review, 18. prosince 2018. Link: https://tnsr.org/roundtable/policy-roundtable-reagan-and-latin-america/ 

314.  Contributors, Policy Roundtable: Reagan and Latin America, Texas National Security Review, 18. prosince 2018. Link: https://tnsr.org/roundtable/policy-roundtable-reagan-and-latin-america/ 

315. Descent into Violence, Civil War, California Migration Museum. Link: https://www.calmigration.org/learn-chapter/civil-war#:~:text=The%20United%20States:%20Funding%20the%20War&text=The%20Carter%20and%20Reagan%20administrations,armed%20forces%20and%20death%20squads.

316. Fernández, Belén, Remembering US-backed state terror in El Salvador, Al Jazeera, 11. prosince 2021. Link:  https://www.aljazeera.com/opinions/2021/12/11/remembering-us-backed-state-terror-in-el-salvador 

317. Uetricht, Micah, Marcetic, Branko, Remember El Mozote, Jacobin, 12. prosince 2016.Link: https://jacobin.com/2016/12/el-mozote-el-salvador-war-reagan-atlacatl-massacre 

318. Fernández, Belén, Remembering US-backed state terror in El Salvador, Al Jazeera, 11. prosince 2021. Link:  https://www.aljazeera.com/opinions/2021/12/11/remembering-us-backed-state-terror-in-el-salvador 

319. List of Massacres in El Salvador, Wikipedia. Link: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_massacres_in_El_Salvador 

320. Chomsky, Noam, Turning the Tide: US intervention in Central America and Struggle for Peace, Haymarkets Books, 1985, 2015, str. 40, 43. Link: https://library.uniteddiversity.coop/More_Books_and_Reports/Noam_Chomsky-Turning_the_Tide%20_US_intervention_in_Central_America_and_the_Struggle_for_Peace.pdf 

321. Hajek, Danny, 'I Miss Them, Always': A Witness Recounts El Salvador's 1989 Jesuit Massacre, NPR, 16. listopadu 2019. Link: https://www.npr.org/2019/11/16/774176106/i-miss-them-always-a-witness-recounts-el-salvador-s-1989-jesuit-massacre#:~:text=In%201993%2C%20a%20United%20Nations,I%20miss%20them%2C%20always.%22 

322. Veselý, Daniel, Odvrácená tvář Václava Havla, Britské listy, 11. ledna 2012. Link: https://blisty.cz/art/61808-odvracena-tvar-vaclava-havla 

323. Arandia, Sebastian Rene, Burden of the Cold War: The George H.W. Bush Administration and El Salvador, Jesuit Online Bibliography, 2012. Link: https://jesuitonlinebibliography.bc.edu/catalog/13716 

324. Huezo, Stephanie M., The Murdered Churchwomen in El Salvador, Origins: Current Events in Historical Perspective, prosinec 2020. Link: https://origins.osu.edu/milestones/murdered-churchwomen-el-salvador 

325. Travis, Philip, Oscar Arias and the Treaty of Esquipulas, Oxford Research Encyclopedias, 22. srpna 2017. Link: https://oxfordre.com/latinamericanhistory/oso/viewentry/10.1093$002facrefore$002f9780199366439.001.0001$002facrefore-9780199366439-e-393?p=emailA6FMLKLhr1j22&d=/10.1093/acrefore/9780199366439.001.0001/acrefore-9780199366439-e-393#:~:text=These%20accords%20ran%20counter%20to,what%20seemed%20like%20overwhelming%20odds.