Urbi et orbi: Homilie Svatého otce Lva XIV. na BožÍ Hod vánoční: Jak bychom mohli nemyslet na stany v Gaze?

25. 12. 2025

 

„Radujte se a jásejte vespolek“ (Iz 52, 9) – volá posel pokoje k těm, kdo se jsou uprostřed trosek města, které je třeba zcela přestavět. Jeho nohy, jakkoli zaprášené a poraněné, jsou krásné – píše prorok (srov. Iz 52, 7) –, protože po dlouhých a hrbolatých cestách nesly radostnou zvěst, díky níž všechno znovu ožívá. Je nový den! I my se účastníme tohoto přelomového okamžiku, kterému ještě nikdo nevěří: Pokoj existuje a již je mezi námi.

„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám“ (Jan 14, 27). Takto promluvil Ježíš ke svým učedníkům, kterým právě umyl nohy, k poslům pokoje, kteří měli od oné chvíle neúnavně putovat po světě, aby všem zjevili „moc, stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12). Dnes tedy nejsme překvapeni jenom pokojem, který tu již je, ale slavíme způsob, jak nám byl tento dar dán. V tom způsobu, jak nám byl dán, totiž září Boží jinakost, která nás naplňuje radostnými písněmi. A proto jsou na celém světě Vánoce svátkem hudby a písní par excellence.
 

Také prolog čtvrtého evangelia je hymnem, jehož protagonistou je Boží Slovo. „Logos“ je slovem, které jedná. To je hlavní charakteristika Božího Slova: Nikdy nezůstává bez účinku. Když se to tak vezme, také mnoho našich slov má nějaké účinky, někdy nežádoucí. Ano, slova jednají. Liturgie Vánoc však před nás staví překvapivou situaci: Boží Slovo se zjevuje a neumí mluvit, přichází k nám jako nemluvně, které jenom pláče a povzlykává. „Stalo se tělem“ (Jan 1, 14) a třebaže bude růst a jednoho dne se naučí jazyk svého lidu, v této chvíli promlouvá jenom jeho prostá, křehká přítomnost. „Tělo“ je radikální obnažeností, která v Betlémě a na Kalvárii postrádá dokonce i slova; stejně jako nemá slovo mnoho bratří a sester, kteří byli zbaveni své důstojnosti a přinuceni k mlčení. Lidské tělo vyžaduje péči, volá po přijetí a uznání, hledá ruce schopné něhy a mysl nakloněnou pozornosti, touží po dobrých slovech.

„Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1, 11-12). Právě tímto paradoxním způsobem je pokoj již mezi námi: Boží dar (nás) angažuje, hledá přijetí a pobízí k obětavosti. Udivuje nás, protože se vystavuje odmítnutí, okouzluje nás, protože nás vytrhává z lhostejnosti. Skutečnou mocí je stát se Božími dětmi: mocí, která zůstává pohřbena, pokud jsme odděleni od pláče dětí a křehkosti starých lidí, od bezmocného mlčení obětí a rezignované melancholie těch, kdo páchají zlo, jež (sami) nechtějí.
 
Jak napsal milovaný papež František, aby nás vyzval k radosti evangelia: „Někdy cítíme pokušení být křesťany, kteří se drží v bezpečné vzdálenosti od Pánových ran. Avšak Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých. Očekává, že přestaneme hledat osobní či společné úkryty, které nám umožní zachovávat si odstup od lidského dramatu, a odhodláme se opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusíme moc něhy.“ (Apoštolská exhortace Evangelii gaudium, č. 270).

Drazí bratři a sestry, jelikož se Slovo stalo tělem, nyní tělo promlouvá, vyvolává Boží touhu setkat se s námi. Slovo mezi námi postavilo svůj křehký stan. Jak bychom mohli nemyslet na stany v Gaze, které jsou celé týdny vystaveny dešti, větru a chladu, a na stany mnoha dalších migrantů a uprchlíků na všech kontinentech, nebo na provizorní přístřeší tisíců bezdomovců v srdcích našich měst? Křehké je tělo bezbranných národů, zkoušených mnoha probíhajícími či již zakončenými válkami, které po sobě zanechaly trosky a otevřené rány. Křehké jsou mysli a životy mladých lidí, kteří jsou nuceni používat zbraně a na frontě zažívají nesmyslnost toho, co se od nich vyžaduje, a lži, jimiž jsou prosyceny pompézní projevy těch, kteří je posílají na smrt.
 
Když křehkost druhých pronikne k srdci, když bolest druhých rozbije na kusy naše pevné jistoty, tehdy se rozhostí pokoj. Boží pokoj se rodí z přijatého vzlykání, z vyslyšeného pláče: rodí se uprostřed trosek, které volají po nové solidaritě, rodí se ze snů a vizí, které jako proroctví mění běh dějin. Ano, to vše existuje, protože Ježíš je Logos, smysl, v němž má všechno počátek. „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ (Jan 1, 3). Toto tajemství k nám promlouvá z betlémských jesliček, které jsme postavili, otevírá nám oči pro svět, v němž Slovo stále zní „mnohokrát a mnoha způsoby“ (srov. Žid 1, 1) a nepřestává nás volat k obrácení.

Jistě, evangelium nezakrývá odpor temnoty ke světlu, popisuje cestu Božího slova jak svízelnou, posetou překážkami. Praví hlasatelé pokoje dodnes následují Slovo na této cestě, která nakonec dosáhne k lidským srdcím: neklidným srdcím, která často touží právě po tom, čemu se brání. Takto Vánoce uvádějí do pohybu misijní církev a vedou ji po cestách, které jí vytyčilo Boží slovo. Nesloužíme despotickému slovu – takovým jaká znějí všude kolem nás – nýbrž přítomnosti, která vzbuzuje dobro, zná jeho účinnost a nečiní si na něj monopolní nárok.