Konec americké hegemonie a osamělost Evropy

15. 1. 2026 / Matěj Metelec

Škola teorie mezinárodních vztahů, jež má k respektování mezinárodního práva nejblíž, tedy liberalismus (liší se od politicko-filosofického i politického liberalismu), měl nejvýraznější vliv na formování americké zahraniční politiky právě v letech 1991–2003. Absence vyzyvatele americké hegemonie vedla k představě, že šíření demokracie a ekonomické globalizace pod správou mezinárodních institucí přinesou všeobecnou prosperitu a zamezí (zase jednou) velký válečným konfliktům. Když se po útocích z 11. září Spojené státy pod vlivem neokonzervativců rozhodly svou hegemonii (globální vedení) změnit na dominanci (globální nadvládu) a selhaly – obě vojenská dobrodružství této etapy, Afghánistán a Irák, skončila fiaskem – došlo k tomu, k čemu v této situaci patrně dojít muselo: americká slabost dodala odvahu jejich potenciálním vyzyvatelům, mocnostem toužícím po svém povznesení, a tudíž také po revizi stávajícího mezinárodního řádu.

V rámci druhého Trumpova mandátu se zdá, že na tuto podobu světa, kdy převládne realistická perspektiva, v níž platí, že mocní dělají, co mohou a slabší trpí, co musí, přistoupily také Spojené státy. Nedá se říci, že by realismus lépe postihoval povahu mezinárodního řádu, jak je „přirozeně“ dán, stejně jako tak nečinil liberalismus. Pokud jde o rozhodování o „přirozeném řádu“, pravdě se blíží spíše konstruktivistická škola v teorii mezinárodních vztahů, která (zjednodušeně) říká, že máme vždy takový mezinárodní systém, o jaký aktéři usilují.

I proto je poněkud ironické, stěžovat si na si na porušování mezinárodního práva ze strany USA, když to byli právě Spojené státy, kdo jeho dodržování v posledních dekádách jakž takž garantovaly (samozřejmě s příslušnými výjimkami, jež představovaly hlavně případy, kdy toto právo porušily ony samy). Pokud ohlédneme od patočkovských představ o mezinárodním právu coby výrazu přesvědčení, že „státy a celá společnost se staví pod svrchovanost mravního cítění, že uznávají něco nepodmíněného nad sebou, co i pro ně je závažně posvátné (nedotknutelné)“, byla zlatá éra mezinárodního práva vlastně projevem pax americana. Často oprávněné stížnosti na podoby výkonu americké hegemonie se nyní mohou v konfrontaci s trumpovskou cynickou a bezohlednou (a občas poněkud zmatenou) politikou státního zájmu paradoxně (a často neuvědoměle) přelévat do stesku po době, kdy o ni ještě Spojené státy usilovaly.

S rezignací na hegemonii zbyla logika síly a moci, která je neblahá zejména pro evropské spojence USA, kteří americkou hegemonii prožívaly od druhé světové války (v případě postkomunistické Evropy od konce války studené) coby benevolentní a umírněnou. Uvyklí vnímat se jako američtí spojenci (byť v juniorní pozici), se jen těžko smiřují s tím, že Donald Trump v nich vidí nanejvýš klienty, kteří navíc odmítají platit přiměřený tribut (tj. nevydávají do rozpočtu NATO, kolik by měli, což si Trump podle všeho alespoň nějakou dobu vykládal tak, že platí přímo americkou vojenskou ochranu). Navíc klienty, které jsou čím dál vzdálenější bezprostředním zájmům USA, jak je úřadující prezident vidí. Evropa si bude muset přiznat, že druhá polovina 20. století coby éra americké hegemonie, která pro ni samotnou znamenala pokojný rozvoj pod imperiálním (jaderným) deštníkem, definitivně skončila. Žádná mezinárodní konstelace netrvá věčně, a vektor, jímž kráčí dějiny není nikdy zaručen. Evropa bude muset na své problémy, včetně těch bezpečnostních, stačit sama. Zatím si to však podle všeho není ochotna připustit, snad protože nemá recept, jak se v takovém případě zachovat.