Pokud bude Česko tolerovat své hloupě zbabělé politiky, skončí jako evropský pária

19. 1. 2026 / Bohumil Kartous

čas čtení 7 minut
30762
Hloupost ve vnitřní politice nás bude stát “pouze” prosperitu. Třeskutá hloupost v té zahraniční nás bude stát evropské partnerství, tedy bezpečnost a tedy demokracii.

Na sjezdu ODS vystoupil senátor Jirsa a požadoval, aby účastníci poslali zdravici Trumpovi s poděkováním za jeho mírové úsilí na celém světě a úspěchy v zahraniční politice. Ve světle událostí by u běžného člověka bylo na místě zeptat se citlivě na duševní stav, u pana senátora si ale můžeme být jisti, že medicína je v tomto případě bezradná.
 
Před několika dny se profesionální patolízal Macinka (Auto), toho času v Babišově vládě jako ministr zahraničí, nechal instruovat americkým velvyslancem, aby se nevyjadřoval k otevřené snaze Trumpa a jeho vlády ukrást Grónsko. 

Stalo se tak den poté, kdy se naši nejbližší sousedé, důležití z hlediska budoucí bezpečnosti v Evropě, tedy Německo a Polsko, společně s dalšími důležitými zeměmi Evropy otevřeně postavili na stranu Dánska a Grónska a jednoznačně odmítli Trumpovo vyhrožování možnou anexí ostrova. 

Anexí, která by proběhla v rozporu s mezinárodním právem, v rozporu s postojem obyvatel území a státu, k němuž patří, v rozporu s podstatou NATO, v rozporu s jakýmikoliv bezpečnostními i ekonomickými zájmy na obou stranách Atlantiku, v rozporu s udržením alespoň základů současného světového řádu a ochrany demokracie a tedy v rozporu se zdravým rozumem.

 
Za jistých okolností je možné tolerovat idiocii, kterou lidé jako Jirsa a Macinka sdílejí, ať už jde o jejich představy o mezinárodních vztazích, nebo třeba společná záliba v popírání vědeckého poznání. 

Nepochybně je možné, aby si lidé jako Macinka a Jirsa společně založili třeba zájmový klub příznivců infantilních diktátorů s kombinovanou osobnostní poruchou a papouškovali jejich stupidity. Pokud tak ale činí v pozicích ústavních činitelů, v jednom případě dokonce v pozici člena vlády, pak za současných okolností přímo ohrožují zájmy Česka. Ať už jde o prostou bezpečnost, nebo udržitelnost demokracie v této zemi.

Současné okolnosti jsou takové, že se NATO dostalo vinou šíleného jednání Trumpa a jeho stále více autoritářské administrativy do největší krize v dějinách existence tohoto unikátního bezpečnostního paktu. Otevřený útok na jiné členy NATO, jenž nyní probíhá ve verbální a ekonomické rovině a jenž - jak Trump a jeho okolí potvrzují - může nabýt podobu kinetického útoku, vede k poměrně jednoduchému čtení situace z hlediska evropského společenství, tedy největší části NATO: je nutné se spojit v ochraně proti nepředvídatelnému jednání USA, proti zvůli Trumpa, který sám sebe staví nad zákon, a to nejen kvůli ochraně zájmů našeho vlastního společenství, v tomto případě zájmů Grónska a Dánska. 

Dopady šílenství reprezentovaného současnou vládou USA mohou nabýt dominového efektu, například v podobě útoku Ruska na některou z členských zemí NATO (a EU).

Mohli bychom se legitimně bavit o tom, že spojenectví zavazuje, že je nedůstojné nepomáhat našim nejbližším partnerům a místo toho zbaběle držet hubu a krok s diktátem zvrhávající se zaoceánské země s otevřeně nepřátelskými záměry. Když se tak podíváte na vládu, ale zjevně i část opozice, nemyslím, že je rozumné stavět argumenty na důstojnosti. Důstojnost, čest, odvaha a integrita nejsou kvality, které by současná vláda ctila.

Mohli bychom tedy apelovat alespoň na pragmatičnost a rozum, řekněme rovnou na vychytralost a prospěchářství, což je naopak způsob uvažování Babišově vládě velmi blízký. Ale ani v tomto testu z hlediska současné zahraniční politiky Česko neprospívá.

Proč?

Česko nemá v dané konstelaci podmínek žádnou jinou šanci na důstojné přežití než posilovat maximální míru spojenectví s našimi nejbližšími partnery. Ať už se situace vyvine jakkoliv, od scénáře válka o Grónsko až po změnu vedení v USA a stabilizaci transatlantických vztahů, pak ve všech možných případech této “hry” existuje i pro pragmatika pouze jedna hratelná varianta: buď se budeme společně bránit v narůstající eskalaci, nebo se USA politicky vzpamatují a v rámci NATO budeme opět společně hledat novou rovnováhu. Olizování pat pošetilce Trumpa je v každém případě řezáním si větve pod vlastním zadkem.

Pro bytostného zbabělce, jako je Babiš, by měla být tato úvaha poměrně srozumitelná. Zbabělec potřebuje mít jistotu, že nebude muset vykračovat ze své “komfortní zóny” a jednat s odvahou, protože ji nemá. Babiš by se takové situaci mohl vyhnout, kdyby se jeho vláda prostě jen přihlásila k tomu “ano, jsme tady a podporuje evropské spojenectví”. Jenže zjevně existuje něco pro něj mnohem důležitějšího než je budoucnost Česka.

Je to jeho vlastní budoucnost. Babiš je totiž nejen bytostný zbabělec, ale i sobec. Jeho ukázková snaha vyhýbat se odpovědnosti se promítá i do této situace, která může vyvrcholit největší bezpečnostní krizí od 2. světové války. 

Babiš ukázkově drží hubu a snaží se nevidět a neslyšet, jak jeho koaliční partneři ochotně kolaborují v neprospěch Česka. Jediné, o co Babišovi šlo a jde, je jeho vlastní prospěch, který se zrovna nyní soustředí na poslaneckou imunitu a vyhýbání se trestnímu stíhání. 

Jakékoliv snahy o to postavit se, třeba i pod tlakem, ruské páté koloně či MAGA pomatencům ve vlastní koalici (není mezi nimi podstatný rozdíl), jsou předem zavrženy. Česko se tak chová zcela otevřeně nejen jako zbabělec, ale přímo jako kverulant, jak ukázala Babišova potřeba vyhnout se společně s Ficem a Orbánem záruce za životně důležitou půjčku Ukrajině.

Se sobectvím se totiž pojí určitá forma hlouposti. Sobec v roli premiéra nikdy nedokáže zhodnotit složitější rovnici souvislostí, která přesahuje jeho vlastní zájem. Proto těžko očekávat, že by se Babiš v této věci nějak poučil. 

V jeho bytostném pokrytectví a malosti je strategie vyhýbání se odpovědnosti a snaha o “neutralitu” (nic jiného dnes Česko jako evropský člen NATO nereprezentuje, jak absurdní) nástrojem k řešení problému, tedy problém vůbec nemít. Jenže Babiš se může v řádu měsíců dostat do pozice člověka, který vede zemi ve stavu otevřené války. Ne na našem území, ale na území spojenců, ať už na západě, nebo na východě. A pak už se ničemu nevyhne a my budeme svědky podobně trapného a tragického chaosu, jako v případě covidu.

Vývoj v Evropě může nabrat skutečně velmi nebezpečnou dynamiku, v krajním případě může vést ke ztrátě vnitřní evropské integrity nenávratným poškozením NATO i EU. V takovém případě by pro Česko jedinou šancí na to neupadnout do vlivu nové “sovětské” zóny bylo pevné spojenectví s většími demokratickými zeměmi na západě. Pokud ale povedou tuto zemi sobci, zbabělci a hochštapleři, pak se rychle ocitneme v pozici párii, jehož osud je všem ostatním ukraden. Stejně jako Česku je dnes oficiálně ukraden osud našich nejbližších spojenců.

0
Vytisknout
326

Diskuse

Obsah vydání | 19. 1. 2026