Demýtizace Palestiny a Palestinců #20: „Izrael chce žít s Palestinci v míru“

30. 1. 2026 / Zdeněk Jehlička

 

Dnes dokončíme úvahu o představě sebe sama jako oběti, která je ústředním pocitem izraelské společnosti a v důsledku vede Izraelce k odmítnutí společného soužití s Palestinci, a zároveň ukážeme, jakými prostředky se Izrael snažil a snaží udržet si nad nimi mocenskou převahu. Tím podstatným zde bude zpochybnění neustálé se opakující mantry izraelské propagandy, že jsou to údajně Palestinci, kdo nechtějí žít v míru. Toto tvrzení dokonale naplňuje představu o Izraeli jako (věčné) oběti. Otázkou, kterou už si však málokdo klade, ovšem zůstává, proč by Palestinci měli po všech svých zkušenostech v možnost soužití vůbec věřit.

Významný palestinsko-americký akademik Edward Said vykreslil ve své obsáhlé eseji Sionismus z pohledu jeho oběti Palestince coby „oběti obětí“, tedy židů, kteří byli v minulosti sami obětmi. Tato pozice Palestince navždy determinuje už pouhým podvědomým porovnáváním míry utrpení jedněch a druhých. Palestinské utrpení je tak postaveno do stínu utrpení židovského, či přímo relativizováno vykreslením Palestinců coby strůjců svého neštěstí a obětí svých vlastních špatných rozhodnutí. Palestinský odboj je v tomto rámování chápán ne tak jako odpor k izraelské okupaci, ale jako útok na byvší oběti. Kolikrát i bez přihlédnutí k tomu, zda se včerejší židovské oběti nemohou dnes chovat jako izraelští pachatelé či zda samotní izraelští pachatelé mají vůbec něco společného s židovskými obětmi, kterými se zaštiťují.

V praxi se tak Izrael může dopouštět válečných zločinů, a přesto je stále nahlížen jako země obětí, nebo jako oběť sama, jako jakási oběť věčná. Což je tím absurdnější, že k vlastním obětem holokaustu se Izrael často dodnes otáčí zády jako k někomu, kdo během nacistické genocidy neprojevil dostatečnou sílu odporu a „kráčel jako ovce na porážku“. Narativ sebe jako oběti vede Izrael k tomu, že zatímco vlastním lidem, obětem holocaustu, vyčítá nedostatek odvahy postavit se na odpor proti represím a genocidě, u Palestinců přesně tutéž odvahu stíhá coby terorismus. Paradoxně přitom označení za teroristy používali k postihu odbojové činnosti, tedy i židovského odboje, i samotní nacisté, když vůči němu přijímali podobná „antiteroristická opatření“ jako dnes Izrael, tedy ničení sídel a zabíjení civilního obyvatelstva.

Excepcionalismus

Tribalismus, s kterým Izrael pohlíží na židovské oběti a jejich „roli v dějinách“, kdy je nově založený stát prezentován bez ohledu na realitu jako bezpečné útočiště pro židy před dalšími možnými pogromy, vede k symbolickému přenesení zodpovědnosti na Palestince. Jelikož židé v minulosti byli (a doposud jsou) obětmi předsudků, rasové a náboženské nenávisti, mají palestinské oběti odčinit vinu na židech spáchanou. Role Palestinců má tímto spočívat v tom, že uvolní místo židovským obětem, jejich potomkům a nositelům jejich odkazu ve „ztracené a znovu nalezené“ staronové židovské domovině.

Před nemalý úkol jsou však postaveni i samotní židé, kteří se – řečeno jazykem propagandy – „vracejí z exilu“ do své prapůvodní vlasti, kde se z nich stávají Izraelci. Jsou zde vystavení hned dvojímu tlaku spojenému s obrazem oběti. Jednak se mají vzdát nebo – jak jsme popsali v jednom z předchozích dílů – mají být zbaveni své dosavadní identity, která byla obětí nežádoucí asimilace. Návratem do Izraele a takto očištěni se z nich opět stanou plnokrevní židé, kde na sebe berou oběť se zajištěním „židovského státu“ v jeho jedinečnosti a výjimečnosti, kdy dnešní sionistický excepcionalismus navazuje na včerejší koncept vyvolenosti.

Jestliže něco jako vyvolenost byla ještě pro Hannah Arendtovou „sebeklamnou teorii“, je pro generace Izraelců excepcionalismus něčím, co je zhmotněno v představě o jedinečném postavení Izraele, který je potřeba bránit před okolním arabským světem i za cenu masového porušování lidských práv a mezinárodního práva. Výjimečnost, s kterou sionisté k Izraeli přistupují, tak nevede k větším nárokům, a už vůbec ne k vyšší odpovědnosti vůči sobě a za celek, ale k rasismu, tribalismu a omlouvání každého válečného zločinu na Palestincích a intervencí do sousedních zemí. Je něčím jako obrácenou středověkou pomluvou, avšak zatímco v dobách vzniku Izraele můžeme vidět romantické nadšení nad budováním nového domova a porážkou jeho nepřátel, dnes už tento pocit vlastní výjimečnosti vede jen k recyklovanému násilí a nekončícímu vraždění na obranu krachujícího sionistického projektu. Ten se dnes projevuje hlavně ideologickou vyprázdněností, posunem k náboženskému fanatismu a neschopností zajistit židům slibovaný bezpečný přístav s participativní ekonomikou, což je vede k tomu, že ve vzrůstajícím počtu Izrael opouští.

Také vztah k palestinským obětem se proměnil. První sionističtí osadníci a příslušníci sionistických paramilitárních jednotek přemýšleli o domorodých Palestincích zcela v intencích koloniálního rasismu a nadřazenost, každodenním stykem s nimi a tvrdým osobním potýkáním však byli schopni i někteří z hlavních velitelů či sionistických vůdců přiznat Palestincům důstojnost nepřátel a s pochopením mluvit o jejich odboji. Tak například Vladimír Žabotinský, zakladatel pravicového politického sionismu, jehož dědicem je dnes Netanjahuova strana Likud, mohl ve vztahu k sionistické kolonizaci Palestiny ve své knize Železná zeď z roku 1923 napsat: „Každé domorodé obyvatelstvo kdekoli na světě se staví na odpor proti kolonizátorům, dokud jen chová sebemenší naději, že dokáže setřást nebezpečí, že bude kolonizováno… a dělají to i Arabové v Palestině.“

Známá je rovněž pohřební řeč Mošeho Dajana z roku 1956, tehdejšího šéfa generálního štábu izraelské armády, který nad rakví bezpečnostního velitele Roiho Rothberga zabitého Palestinci v kibucu na hranici s Gazou mimo jiné řekl: „Nesnažme se dnes obviňovat ty, kteří vraždu spáchali. Osm let žijí přesídlení v uprchlických táborech v Gaze, zatímco my přímo před jejich očima proměňujeme jejich půdu a vesnice, kde byli doma oni i jejich otcové, ve svá vlastní hospodářství.“

V Dajanově jinak bojovné řeči však již byla znát nejistota kolonizátora země, která mu nepatří, nejistota vedoucí k permanentní mobilizaci, neboť „pokud nám meč vypadne z ruky, naše životy budou zmařeny“. Příznačné pak je, že Dajan nahrál druhý den svou řeč pro izraelský rozhlas, kde už vypustil jakékoliv polehčující zmínky o Palestincích.

Dnešní vedení izraelských válek, apartheidu a genocidy však nic podobného jako průsak palestinského pohledu do oficiálního izraelského diskurzu neumožňuje. Dlouholetá okupace vzdaluje obě strany, technologická převaha izraelské armády dovoluje vojákům zabíjet Palestince hromadně a anonymně, navíc jakýkoliv projev odklonu od sdílené dehumanizace nepřítele vede k ostrakizaci ve většinové a čím dál víc rasistické izraelské společnosti a takovému odpadlíkovi hrozí mocenský postih. I přes různé popsané diverzity jde nakonec o důsledek již od počátku přijatých politik vůči Palestincům, kterým bylo v sionistickém kolonizačním projektu přisouzeno dvojí tragické východisko: buď budou odsunuti, nebo podmaněni. Buďto bude na nich spáchána etnická čistka, budou vyhnáni ze své země a zbaveni možnosti se vrátit, nebo se v domovině udrží, ale za cenu toho, že zůstanou drženi v pavučině izraelského apartheidu.

Podívejme se nyní podrobněji na tuto dvojí možnost, před niž byli Palestinci postaveni, a jakým způsobem tuto politiku Izrael plánoval a uplatňoval v průběhu času. Navzdory oficiálním izraelským tvrzením o vůli žít s Palestinci v míru se tak nejlépe ukáže hořká realita jejich ovládnutí v sionistickém projektu kolonizace Palestiny.

Apartheid, nebo etnické čištění

V sionistických kruzích se od počátku nepřestala probírat hrozba, kterou pro sionistické osídlení Palestiny měli představovat samotní Palestinci a pro budoucí židovský stát jejich zdejší podstatná přítomnost. Už ideologický otec zakladatel židovského státu Theodor Herzl, stejně jako sionisté, kteří jej následovali, netoužil Palestinu sdílet s jejími původními obyvateli. Jedním ze způsobů k dosažení cíleného odchodu Palestinců měla být podle Herzla „snaha odlákat chudou palestinskou populaci tím... že jí nebude umožněno v naší zemi pracovat“, což se taky po desetiletí drželo, když Palestincům nebyl navzdory internacionální rétorice umožněn přístup do židovských dělnických ani odborových spolků. Dvojí strategie vůči Palestincům – vyhnání, nebo podmanění – se tak rozvíjela v diskusích dvou zásadních sionistických proudů ještě v předstátním období a formovala podobu budoucího židovského státu a jeho institucí.

První, labouristický sionismus vedený Davidem Ben Gurionem, docházel pomalu k závěru, že vznik židovského státu nebude možný bez předchozího vyčištění území od většiny Palestinců. Historik Benny Morris, který se od radikální politické levice přesunul k dnešní podpoře Izraele, poznamenal, že potřeba „transferu“ – neboli etnického čištění – byla Ben Gurionem přijata ještě před válkou v roce 1948: „Uvědomoval si, že s početnou nepřátelsky naladěnou arabskou menšinou ve svém středu by židovský stát nemohl existovat.“ Jak však upozornil americký historik palestinského původu Rashid Khalidi, ve skutečnosti se Ben Gurion cítil jistější a mluvil otevřeně o transferu již od roku 1937, kdy kulminovalo arabské povstání a kdy britská Peelova komise doporučila výměnu obyvatelstva coby předstupeň k rozdělení Palestiny. Na základě sionisty vypracovaných detailů jednotlivých palestinských vesnic s jejich majetkem, geografickou podobou a sociální strukturou obyvatelstva byl předznamenán plán jejich etnického čištění, který byl později realizován ve stínu války za samostatnost jako plán Dalet, a to ještě před vyhlášením státu Izrael. Tímto způsobem vyčistil nový stát Izrael Palestinu až o polovinu jejich původních obyvatel.

Druhá strana, sionističtí revizionisté, intelektuální předchůdci dnešní pravicové strany Likud, měli k původním Palestincům ambivalentnější přístup. Paradoxně tím, že nekompromisně požadovali vytvoření Velkého Izraele na obou stranách řeky Jordán, byli ochotni či nuceni připustit, že Palestinci zůstanou tam, kde jsou, a hledali tak způsob židovské dominance. Lídr revizionistického hnutí Vladimír Žabotínský dokonce poznamenal v roce 1938 – zřejmě v reakci na Ben Guriona a v rázném odmítnutí jeho myšlenky transferu – že „pro každého žida musí být strašná už pouhá představa, že by mělo být znovuzaložení židovského státu spojováno s tak ohavným návrhem, jako je vysídlení nežidovského obyvatelstva.“ Zdá se, že revizionisté byli smířeni s tím, že rozsáhlé území, po kterém toužili, bude nevyhnutelně zahrnovat značnou část Palestinců. Byli proto méně zaujati myšlenkou jejich transferu a více se zaměřili na způsob, jak Palestince donutit uznat židovskou vládu.

V roce 1923 zformuloval Žabotinský svůj návrh, který implicitně zahrnoval myšlenku separace: „železná zeď“, která nepolevující silou zažene původní obyvatelstvo do podřízeného postavení. Podle něj byla ochota Palestinců podřídit se dosažitelná pouze „železnou zdí, která bude zřízena v Palestině s takovou silou, že s ní nehne žádný arabský tlak“. Jako obdivovatel britského impéria i italského fašismu viděl Žabotinský budoucnost židovského státu v koloniálních pojmech evropské elity vládnoucí místní domorodé populaci.

Tyto dvě ideje, separace a transfer, apartheid a etnické čištění, se však vzájemně nevylučovaly, naopak v různých situací a za různých okolností byly využívány jak politickou pravicí, tak i levicí a obě tak dodnes existují v sionistickém myšlení paralelně. Tak například navzdory Ben Gurionově oddanosti myšlence etnického čištění během války v roce 1948 vykazuje i labouristický sionismus dlouhou tradici podpory oddělení, když jeho aktivisté přistoupili na princip „hebrejského dělnického hnutí“, separaci pracujících a odborářů v pověstném odborovém svazu Histadrut, kam neměli po dlouhou dobu Palestinci přístup – jak jsme si konečně ukázali v jednom z předchozích dílů tohoto seriálu k izraelským mýtům.

A naopak, po roce 1967 sice došlo za vlád izraelské levice k vyhnání dalších přinejmenším 250 tisíc Palestinců z dobytých území Východního Jeruzaléma, Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy, během posledních desetiletí si však Izrael nemůže otevřené kolektivní čistky dovolit – konečně ani během genocidy Gazy se mu přes veškerou podporu Trumpovy vlády nepodařilo dosáhnout podstatného vyhnání Palestinců z Pásma, a tak se izraelské levicové a pravicové vlády uchylují na území pod izraelskou kontrolou k prohlubování segregační, tedy apartheidní kontroly.

1967: vyhnání

Je to právě rok 1967, který se měl ukázat pro izraelské politické elity jako zlomový, kdy se podařilo získat zbylá palestinská území, na jejichž dobití neměly sionistické jednotky v roce 1948 ještě sílu. Pro jistou část izraelské liberální společnosti se však jedná zároveň o rok, od kterého počítají jakousi devalvaci sionistického projektu spojenou s okupací cizího území a závislostí na především americké (ale i evropské) vojenské a ekonomické pomoci. Společně s územím, po kterém Izrael toužil, však se „zázračným vítězstvím“ v roce 1967 získal i jeho palestinské obyvatelstvo, kterého se však i ve vlastním Izraeli snažil zbavit.

Pro jeho potírání uplatnil dvojí již odzkoušený přístup, vyhnání a přenesení vojenského, tedy segregačního práva, které nad Palestinci zrovna končilo ve vlastním Izraeli, kde izraelské autority naznaly, že jsou zde tito již dostatečně pacifikováni. Demografické a geografické změny, které se na území Východního Jeruzaléma a Západnímu břehu Jordánu – pro Izrael historicky nejcennější části nabytého území – od roku 1967 pod izraelskou okupací odehrály, svědčí mimo jiné i proti deklarovanému izraelskému tvrzení, že chce žít s Palestinci v míru.

Podobně jako v roce 1948 počítal Izrael i v roce 1967 s tím, že ve stínu války vyčistí v maximální možné míře od Palestinců i Západní břeh Jordánu, který měl být napříště židovskou Judeou a Samařím. Ale nepoměrně větší mediální pokrytí a globální sledovanost znamenaly, že masivní etnické čistky v předchozím měřítku již nebyly proveditelné. Přesto však i zde došlo k nezanedbatelné snaze vyhnat co největší počet Palestinců, a to pokud možno ještě v dozvuku „zázračného vítězství“, tedy hned. Z nově okupovaných palestinských území tak ve strachu uteklo nebo bylo vyhnáno přinejmenším 250 tisíc Palestinců, tedy každý čtvrtý obyvatel. O čtvrt století později přiznal izraelský prezident Chajim Herzog, že coby první vojenský správce Západního břehu Jordánu organizoval tajné vyhoštění 200 tisíc Palestinců. Muži mezi 20 a 70 lety věku byli zadrženi, naloženi do autobusů a odvezeni na hranice s Jordánskem.

V rámci tzv. Herzogových autobusů byli vyháněni hlavně běženci už jednou vyhnaní z vlastního Izraele, kteří na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy žili v běženeckých táborech. Ti byli izraelskými představiteli vnímáni jednak jako pouhé potulné masy, kterých bylo snadnější se zbavit, zároveň však zhmotňovaly po vymazání linie příměří z roku 1948 nebezpečí revanše, tedy hrozbu, že se budou chtít vrátit do svých domovů na území Izraele. Uri Avnery, veterán jednotek Irgun, pozdější poslanec Knesetu a lidskoprávní aktivista, vylíčil, jak hned po válce byl vyklizen velký uprchlický tábor u Jericha se 100 tisíci palestinskými běženci. Avnery popsal i odsuny z velkých palestinských měst, ať vnitřní, jako například z Kalkílie do Náblusu, tak i ty směřující mimo Palestinu, například z Tulkarímu do Jordánska. Do transportu byli zařazeni nejen původní vyhnanci a Palestinci z míst strategického, ekonomického či kulturního zájmu Izraele, ale i náhodně sebraní lidé. Okupace zároveň cíleně mířila i na potenciální odpůrce a intelektuální opory palestinské společnosti, což je tradiční a osvědčený způsob pacifikace, který kolonizátorovi umožní rychlejší kontrolu nad domorodým obyvatelstvem a oslabí jeho možný odpor.

Když dal Izrael na začátku července 1967 uprchlíkům šanci na návrat, požádalo o tuto možnost 120 000 lidí, ale vrátit se mohlo pouhých 14 000 Palestinců. Muži, ženy a děti, kteří se pokusili překročit řeku Jordán a vrátit se zpět na Západní břeh neoficiálně, riskovali, že budou zastřeleni, protože armáda přijala opatření spočívající ve volné střelbě podél nových hranic na okupovaném území.

Odlišná byla situace v Pásmu Gazy, již tehdy hustě zabydleném přímořském pásmu, kde tvořili většinu populace palestinští uprchlíci z roku 1948. Jelikož se Gaza po roce 1967 ocitla mezi Izraelem a jím nově dobytým Sinajským poloostrovem, který ji značně geograficky vzdaloval od Egypta, a jelikož násirovský Egypt představoval i přes svou porážku pro Izrael nadále silného protivníka, nemohla izraelská armáda na jeho hranice převážet Palestince v takovém množství a tak snadno jako do Jordánska – i když právě tento postup někteří členové izraelského vedení podporovali. K „povzbuzení“ odchodu Palestinců, a to hlavně běženců v Gaze, tak byla založena tajná vládní jednotka, která jim nabízela jednosměrnou letenku do Jižní Ameriky, kde by si jich podle mínění tehdejšího izraelského premiéra Levi Eškola – který si jinak pohrával s možností jejich transferu do Iráku či do Jordánska – beztak nikdo ani nevšiml. Podle vládních záznamů byl v květnu 1968 informován premiér Eškol zpravodajskou službou, že se daří týdně přesvědčit až 1200 Palestinců k vystěhování z Gazy. Následně však tato čísla klesla, v důsledku čehož byl celý plán na vyčištění Gazy od běženců nakonec pozastaven.

Utajené letecké transfery Palestinců se světové veřejnosti znovu zpřítomnily na podzim loňského roku, kdy se v Jihoafrické republice objevilo za záhadných okolností letadlo se 153 Palestinci z Gazy na palubě, kteří se tu ocitli bez řádných dokumentů, bez zajištění pobytu v zemi a bez zpáteční letenky. Lze se jen dohadovat, na základě jakých organizačních struktur bylo letadlo vypraveno a zda podobných letadel s Palestinci z Gazy nebylo deportováno více. Podobně jako po roce 1967 vyvážel Izrael Palestince do spřátelených latinskoamerických diktatur, tak i nyní panuje obava z toho, že využívá diplomatických nástrojů – například když koncem roku jako první na světě uznal nezávislost provincie Somaliland, odtržené od Somálska před pětatřiceti lety – k tomu, aby se Palestinců ve velkém zbavoval.

Samotný Herzog, během pravicových vlád 80. let ceněný jako liberální prezident – tedy zastupující onen mytický „jiný Izrael“ – mluvil v době správcování Západního břehu Jordánu koncem 60. let o Palestincích jako o „fekáliích, které jsme se rozhodli vyvézt“. Přitom toto výrazivo užil vůči místním lidem židovský přistěhovalec narozený v severním Irsku. Jistá naivita, vkládaná do liberálního sionismu, je tak dobře patrná i v projekci do osoby tohoto šestého izraelského prezidenta (po kterém je v Dublinu pojmenován veřejný park, přičemž nedávná snaha místních představitelů název parku změnit byla obratem označena izraelskými autoritami za „hanebnost“ a projev „antisemitismu“). Chajm Herzog na jedné straně zakázal židovskému extrémistovi Meiru Kahanemu vstup do prezidentského paláce, ale na straně druhé maximálně snížil tresty pro doživotně odsouzené členy teroristické organizace Židovské podsvětí, takže odsouzení vrazi Palestinců dostali poměrně rychle zase na svobodu, zatímco stejný Herzog nekompromisně horoval proti terorismu Palestinců. (Konečně podobně naivně byl liberálními sionisty přijat i dnešní izraelský prezident a Herzogův syn, Jicchak Herzog, který se nechvalně proslavil progenocidálními výroky mj. o tom, že v Gaze „nejsou nevinní civilisté“, čímž je nepřímo označil za legitimní cíl izraelské armády.)

1967: segregace

S tím, jak možnost vyhnání ve větším měřítku selhala, čelil Izrael ve srovnání s rokem 1948 odlišné situaci. Na rozdíl od roku 1948 byla nyní OSN neústupná a neuznala dobytá území za součást Izraele, ale označila je a od té doby je i považuje za území okupovaná. Přesto se však Izrael brzy uchýlil ke stejným metodám kontroly a zabavování majetku, jaké si osvojil vůči vlastnímu palestinskému obyvatelstvu během předchozích dvaceti let vojenské vlády. Uzavírání palestinského obyvatelstva Izraele do ghett pod vojenskou vládou se stalo vzorem pro zacházení s Palestinci na nových okupovaných územích, ať již ve Východním Jeruzalémě, na Západním břehu Jordánu či v pásmu Gazy. I tady izraelští představitelé využili při okupaci zbytku palestinského území zkušeností, které nasbírali během osmnáctileté vojenské vlády uvnitř Izraele samotného a kterou jen plynule přenesli na zbylá palestinská území.

Izrael si nejprve připravil půdu pro demografickou změnu vytvořením nové geografické situace v procesu známém jako „překreslování mapy“, či „vytváření nové reality“ (creating „facts on the ground“). Anektoval Východní Jeruzalém, odkud vyhnal podstatnou část palestinského obyvatelstva, srovnal se zemí zdejší starobylou Maghrebskou čtvrť a na jejím místě zřídil u Západní zdi pod mešitou Al Aksá centrum nového židovského osídlení. Prostým rozšířením „komunálních hranic“ a „slučováním komunit“ dosáhl Izrael až desetinásobného nárůstu katastru města, do kterého bylo anektováno a následně i judaizováno dalších 28 palestinských vesnic. Nově tak hranice Jeruzaléma zasahuje na východě hluboko do palestinského území Západního břehu – prakticky dnes sahá až k řece Jordán a s rozvojem osadnického hnutí fakticky rozděluje celé území Západního břehu vedví, čímž účinně znemožňuje vznik palestinského státu. Z druhé západní strany anektoval Izrael strategický Latrunský výběžek, kde obratem vyhladil čtyři palestinské vesnice a vyhnal v pochodech smrti, podobných těch během Nakby, na deset tisíc jejich obyvatel.

Ruku v ruce s vyháněním, zábory a judaizací země byla potlačena a podmaněna palestinská občanská společnost. Pod hrozbou drakonických trestů a odnětím svobod byla již prvním armádním nařízením číslo 101 popřena politická práva Palestinců, jako svoboda projevu a svoboda shromažďování. (Toto již přes padesát let trvající úsilí Izraele potlačit palestinskou občanskou společnost a palestinský odboj nedávno v Knesetu kulminovalo projednáváním a v prvním čtení už i přijatém návrhu zákona umožňujícího popravy palestinských vězňů). Takto zpacifikovaní Palestinci byli zdrojem demografických a též geografických experimentů, které měly po roce 1967 podobu jak ve vytváření již zmiňované nové fyzické reality, kdy je souběžně s upozaďováním palestinského živlu podporováno osadnické hnutí, tak v přijímání nové legislativy, která měla daný stav posvětit a činit jej před světem stravitelným: a to přesto, že šlo v nových zákonných úpravách fakticky opět jen o legalizaci rasismu a upevnění apartheidní kontroly nad Palestinci.

Při kolonizaci Palestiny po roce 1967 s podmaňováním zdejšího palestinského obyvatelstva tak můžeme sledovat kontinuitu v procesu změny fyzické mapy Palestiny, která jde od Žabotinského představy železné zdi, praktikuje se přes raně sionistické osídlování skrze „věže a palisády“ a záboru Palestiny „dunam po dunam“, aby po založení státu Izrael na sebe brala podobu judaizace země kombinující praktiky vyhánění a podmanění zdejšího obyvatelstva. V diskusi o podobě nově nabytých palestinských územích, která proběhla například mezi izraelskými veliteli Jigalem Alonem a Moše Dajanem po roce 1967, jsou Palestinci nahlíženi jako pouhý bezpečnostní a demografický problém, jako možná pátá kolona arabského světa, kterou je třeba eliminovat technickými a bezpečnostními opatřeními, u Alona v jakémsi „domácím řádu“ omezené palestinské autonomie, u Dajana v „plíživé okupaci“ spojené s „výměnou obyvatelstva“ a jejich přesunem do okolních arabských zemí, či v případě neúspěchu ve vydělení a potření Palestinců, každopádně však jejich „zeštíhlení“ na nově nabytých palestinských územích.

Nejistota postavení Palestinců pod novou izraelskou okupací se plně vyjevila v případě dalšího Dajanova návrhu, v kterém si Izrael měl ponechal území, ale Palestincům na něm žijícím nepřiznat izraelské občanství, nýbrž jim ponechat občanství jordánské, tedy státu, který nad územím Západního břehu právě ztratil kontrolu. Tento návrh, který se stal do značné míry pro Palestince na Západním břehu Jordánu realitou, upírá Palestincům s občanstvím i občanská práva, zatímco je drží v kleštích izraelské vojenské správy. Do hry se tak vrátil scénář, kdy jsou Palestinci vystaveni tlaku na samé hranici únosnosti, tlaku, který je měl a má donutit k opuštění svých domovů a uvolnění místa izraelským osadníkům. Konečně, jak se nechal slyšet směrem k domorodým Palestincům, kteří vzdorovali už jen tím, že odmítli po okupaci opustit svou vlast, samotný Moše Dajan, tehdejší ministr obrany, jehož rodiče přišli do Palestiny z dnešní Ukrajiny: „Budete i nadále žít jako psi, ten, kdo bude chtít, může odejít – uvidíme, kam to povede... Do pěti let vás bude o 200 tisíc méně, což je ohromné.“

Tento výrok, kterým bychom dnešní díl k mýtu o tom, jak chce žít Izrael s Palestinci v míru, mohli ukončit, vystihuje více než dobře podstatu problému.. Palestinci neměli a nemají pod izraelským panstvím a z pohledu izraelských autorit jinou volbu než odejít, nebo se podřídit. Odejít, pokud se nepodvolí, a podvolit se, pokud nechtějí odejít. Otázkou už jednou otevřenou tak zůstává, jak je možné praktikovat po desetiletí tuto krutou nespravedlnost, a přitom se před světem prezentovat jako oběť svých obětí. A konečně, jak je možné, že Západ přes svá jinak halasná prohlášení o „hodnotové politice“ před touto nespravedlností stejně tak dlouho nejen že zavírá oči, ale že ji i funkčně podporuje.

* * *

Standardizovaným nástrojem izraelské kontroly nad Palestinci a cestou k jejich podmanění je izraelská legislativa a praxe, která udržuje Palestince v rozdělení a separaci a která je předními lidskoprávními organizacemi světa popisována jako izraelský apartheid. V našem vyprávění se tak v dalším díle dostaneme k zásadní otázce toho, jakým způsobem byl apartheid nad nežidovskými obyvateli území pod izraelskou kontrolou budován, co představuje a čím je udržován. Jde o jednu z hlavních a dnes živě diskutovaných otázek podoby izraelského režimu a jeho popisem se zároveň přiblížíme k závěru našeho seriálu o izraelských mýtech.

p { margin-bottom: 0.1in; direction: ltr; line-height: 115%; text-align: left; orphans: 2; widows: 2; background: transparent }a:visited { color: #96607d; text-decoration: underline }a:link { color: #467886; text-decoration: underline }