Česká televize a rozhlas v ohrožení?

31. 1. 2026 / David Marenčák

Jenže to by bylo riziko, kdyby veřejnoprávnost skutečně byla nezávislá, nebo dokonce vyvážená a objektivní – což ani v nejmenším není. Viditelně a prokazatelně straní kapitalistickému režimu. V ekonomických otázkách, a vlastně nejen v nich, neustále publikuje a zve do pořadů jen zástupce velkého kapitálu (bank a jiných finančníků). Viditelně a prokazatelně straní pravici a i v rámci pravice určitým stranám. Nestoudně, drze a nepřiznaně jim každé volby dělá kampaň. Sice sofistikovaně, ale doložitelné to je a poznatelné každému, kdo se bystře dívá. Přispívá a hecuje tupý antikomunismus, podílí se na diskreditaci levicových agend a myšlenek. 

Zaujatost při moderování pořadů bývá často tak zjevná, bez sebemenších pokusů to skrývat, až to bere dech. Nemluvě o zvyku, vybrat si do pořadu ve formátu dva pro a dva proti k diskuzi na téma ultrapravičáka, pravičáka a dva středopravičáky, jen z jiných stran a tvářit se u toho, že vyváženosti bylo učiněno za dost. Nemluvě o legitimizaci šílenství prostřednictvím formátu „pět minut pro pana Hitlera, pět minut pro pana Žida“.

Pěstuje „Cílkův syndrom“

O tomto jevu jsem jistě psal, ale ve zkratce: z důvodů časového tlaku a tlaku na produktivitu, ale také z lenosti či právě předpojatosti, si novináři, redaktoři a tvůrci pořadů ulehčují práci tím, že zvou stále ty samé lidi, co jsou ochotni přijet nebo dát rozhovor na písknutí. A tak se stává, že odborník na slovo vzatý v úzkém specializovaném oboru se časem s bohorovnou jistotou (ne)poučeného laika vyjadřuje úplně ke všemu. Pojmenoval jsem si tento jev po vědci Václavu Cílkovi, kterého si jinak vážím a četl jsem od něj několik knih. On byl nejspíš „průkopníkem“ tohoto jevu, nebo možná spíš nejviditelnějším aktérem.

U mnoha témat je také patrné, jak veřejnoprávnost propaguje svoje redakční názory a postoje. Prostě vybírá k reakcím, analýzám, rozhovorům ty lidi a experty, kteří na kameru řeknou to, co si přeje redakce a vydávají to za nezávislý názor odborníka. Nejkřiklavěji je to vidět u témat jako USA+NATO/RF proxy válka na Ukrajině, obecně zbrojení, a genocida páchaná Izraelem v Gaze. Na všechny předchozí, dekády trvající záležitosti jsem si bohužel už tak zvyknul, že by mi ani tolik nevadily. Ale ty poslední tři, zejména to poslední – už tohle samo jediné o sobě je dostatečný argument pro rozprášení veřejnosti do základů a započnutí od nuly.

Genocida je ultimátní zločin lidstva, o řád horší, než je masové vraždění zvané válka. Podporovat zločince v jejich řádění ústy odporných propagandistů jako je Fingerland, Szantó, Borek a Kalhousová by ve funkčním právním státě bylo na kriminál nejen pro zmíněné, ale všechny, kteří jim dávají mediální prostor. Zákon na to máme a ten mluví celkem jasně, bohužel právní stát je jen atrapa našeho lágru s parlamentem a vlastní vlajkou, jehož vazalskou rolí je poslušně papouškovat zahraniční politiku impéria (bohužel propaganda je stále na kvalitní úrovni, takže nefunkčnost či potěmkinovost institucí či úřadů zjistíte až tehdy, když je doopravdy potřebujete – jinak žijete v blahé nevědomosti, jak tu všechno krásně funguje).

Podezírám řadu zastánců současného stavu z toho, že si velmi dobře uvědomují pravicový bias slavné veřejnoprávnosti. Ale ve svém vidění světa to považují za nejen normální, ale správné a žádoucí. Jsou spokojeni s tím, když jejich agendě se masově nadržuje.

Sečteno a podtrženo – obavy o ovlivnění nezávislosti veřejnoprávnosti jsou a nejsou liché zároveň. Bylo jasné, že veřejnoprávnost před volbami a během trvání Fialovy vlády této nepokrytě fandila a ta se jí odvděčila a zavázala na pokračování podjatosti dárečkem v podobně navýšení „koncesionářských poplatků“ a zejména rozšíření okruhu povinných plátců.

Problém tedy není, že nezávislost je v ohrožení. V ohrožení je již existující závislost a podjatost, která by se teoreticky mohla posunout jiným směrem.

A ano, pak tu máme kulturu – umění, tvorbu, pořady pro menšiny, podivíny a okrajová témata. Tam jistě obě veřejnoprávnosti dělají velký kus potřebné a záslužné práce a byla by škoda o to přijít. Ačkoliv i v této oblasti by se dalo kritizovat od rána do večera a vést veřejná debata na téma, čemu se věnovat a čemu méně, jak se podílí na přepisování historie podle zrovna panujících politických nálad nejen rámováním, ale i výběrem a zpracováním.

Jenže trajektorie úpadku našeho státu, našeho bloku (EU) a kontinentu je dlouhodobě daná a nezdá se, že by se byť jen na horizontu rýsovala výhybka. Dekády trvající austerity – škrtpolitiky, demontáž institucí, jejich tunelování, a vykosťování až na obal a vlivem vlastizrádných, mafiánských, vazalských a hloupých politik nás nevyhnutelně směřují k prohloubení ekonomického úpadku, marginality a všeobecného rozkladu. V rámci (právě i veřejnoprávností) stále udržovaného bludu dluhofobie, falešné přirovnávání státního rozpočtu k rodinnému a s tím spojené neoliberální politiky vedené našimi i zahraničními oligarchy vyústí k dalším kolům škrtání a škrtat se bude ve všech servisních funkcí státu, včetně kultury produkované veřejnoprávností. Bohužel není otázka jestli, ale kdy. Takže jde zase o obvyklé ústupové boje a o pár let navíc nebo namíň, na tom nesejde. Je to tedy velmi smutné, ale v zásadě na tom nezáleží – pár let sem, pár let tam do doby, než nás nevratně smetou důsledky globálních změn klimatu, kumulace multikrizí, ekocida, nebo jaderný oheň eskalující trestí světové války.

A můžete to nazvat škarohlídským, pesimistickým, příliš černě a depresivně viděným, ale neobelhávejte se – lidstvo jako celek neudělalo naprosto nic podstatného, aby tomu zabránilo a po letech chabých kosmetických nebo v závěru zcela vykostěných snah jsme nakonec vše hodili do stoupy a všechny příčiny problému se rozhodli ještě násobně zhoršit. Naše malorybniční zatuchlé problémky v tom nebudou ani poznámkou pod čarou.