Co všechno jsem našel v Donu Quijotovi

13. 4. 2026 / Boris Cvek

Někdy ve dvaceti pěti letech jsem k Donu Quijotovi napsal komentáře, které asi už navždy zůstanou nedopsané, ale i ten úvodní fragment se mi zdá docela dobrý. Zde nabízím první část onoho fragmentu, zbytek lze najít v mém časopise Téma (28. číslo a dál, rok 2008). Text jsem až na pár drobných změn neupravoval. Chtěl bych zdůraznit, že při všech výkladech velkých klasických děl mi nejde o odborné, věcně bezchybné texty, ale o osobní svědectví, co pro mě a pro můj život ta díla znamenají. Nikdy jsem neměl nejmenší motivaci se takovými díly zabývat odborně, objektivně, i když samozřejmě základní fakta o jejich době, vzniku, autorech jsou důležitá pro jejich vyznění v lidském nitru, jaké bylo (je) to moje. Mluví-li ovšem někdo o uměleckém díle jako o něčem, co není na prvním místě prožitkem, prožitkem jeho nebo jiných lidí (např. co znamenalo dané dílo pro ty či ony lidi dané doby), pak podle mě ve skutečnosti mluví o všem jiném, jenom ne o uměleckém díle.  

Miguel Cervantes y Saavedra, autor možná nejslavnějšího románu vůbec, totiž – jak všichni vědí – Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha, se narodil na konci září roku 1547 ve španělském univerzitním městě Alcalá de Henares. Původem byl spíše z chudé, nijak významné rodiny. Mohl zažít oslnivou slávu španělského impéria, která měla ovšem už brzy ustoupit do pozadí a vydat zemi vleklé, po staletí se táhnoucí stagnaci. Zhruba dvacetiletý se Cervantes ocitá v Římě v kardinálských službách jako literát, později se ale dal na vojnu a se španělskou armádou táhl proti Turkům. V roce 1571 byl pak na moři v bitvě u Lepanta vážně zraněn. Přesto zůstal u armády, aby nakonec upadl do alžírského zajetí, kde strávil pět let jako bezprávný otrok. Teprve ve čtyřiatřiceti se mohl vrátit domů, neboť jeho věznitelé již přestali věřit, že za něj dostanou vysoké výkupné, a spokojili se s málem. To, že Cervantes všechna svá krutá dobrodružství, během nichž poznal samo dno života, vůbec přežil, je malý zázrak – ale doma jej nečekala žádná satisfakce. Nikdo pro něj nic neudělal, nikdo mu nepomohl dostat se k nějaké slušné práci. Měl být zapomenut. Co by také na něm mohlo být významného a zajímavého?

Cervantesovi nezbylo nic jiné než psát tak, aby se zavděčil dobovému vkusu. Žil ale v době, kdy musel čelit ostré konkurenci, např. geniálnímu, ohromně plodnému dramatikovi Lope de Vegovi. Nějaké peníze si vydělal, ode dna se však rozhodně neodlepil. Hodně pil a též hodně snil. Finančně ho nakonec zachránil sňatek se stárnoucí šlechtičnou v kraji Mancha. To u ní se setkává s bláznivým zbožňováním rytířských románů, zde také poznává zemanský život a vesnickou atmosféru, tak typickou pro jeho budoucí opus magnum.

Španělsko, tehdy hlava katolického světa, se však zrovna v té době chystalo pokořit protestantskou Anglii. Měl to být triumf imperiální moci, definitivní potvrzení hispánské nadvlády nad světem. Stín na ambice mocné říše vrhal ale už ten fakt, že na válku neměla peníze a musela si je vzít od vlastního lidu. Cervantes neváhal a stal se jedním z výběrčích. Když pak došlo ke střetu španělského a anglického loďstva, utrpělo impérium drtivou porážku a dějiny se vychýlily ve prospěch nové civilizace anglosaské, jež ovládá svět prakticky až dodnes. V té době se Cervantes dostal do nemilosti za dílka, která jemně, ale přece jen zřejmě zesměšňovala španělskou společnost tak, jak tehdy fungovala. Dostal se do vězení pro jakési dluhy a začal psát Dona Quijota. Co se v tom člověku vlastně dělo, jak jeho dílo uzrálo a vykrystalizovalo, když jiná jeho díla (za všechny uvedu Příkladné novely) nestojí za nic, to je velkou záhadou. Jisté je, že roku 1605 vyšel první díl slavného románu – a byl ihned rozebrán! Pak následoval druhý díl. Sláva této knihy překonávala hranice i doby. Když roku 1616 umřel Cervantes ve Španělsku a v Anglii Shakespeare, mohlo se právem říci, že největší spisovatel a největší dramatik odešli ruku v ruce.

Samozřejmě nemá smysl obhajovat, dokazovat prvenství Dona Quijota mezi všemi romány. Nic takového nelze. Já osobně bych možná ještě výše kladl Proustovo Hledání ztraceného času, ale to je pouze osobní názor. Kdo však zná dneska Cervantese a kdo Prousta, již docela moderního autora? Don Quijote dokázal strhnout své současníky, ale i čtenáře po celá následující staletí. Je to již všeobecně známý pojem. A myslím, že nelze pochybovat o tom, že se k němu zase začneme vracet, jakmile světová klasika znovu přijde více do módy. Proč je ale tento román tak mocný? Než se pustím do podrobnějšího rozboru, zkusím si odpovědět obecně. Později bych chtěl svou odpovědět v konkrétním kontaktu s textem jen rozvíjet, jak mi to připadne v danou chvíli vhodné.

Don Quijote má spoustu nedokonalostí. Je příliš rozvláčný, ba Cervantesovo umění slova je vlastně stejné jako v Příkladných novelách: konvenční, nevýrazné. Zdá se mi, že takto mohl psát kdokoli. Cervantes záměrně napodoboval rytířské romány a měl zpočátku ambici je pouze parodovat. Ano, to je velmi málo na světové arcidílo! Jenže tu někde je opravdu klíč k pochopení výjimečnosti Dona Quijota. Parodie se totiž autorovi nějak vymkla z rukou a začalo z ní růst něco podivuhodného. Bylo zapotřebí, aby se na toho, koho měl zesměšnit, podíval z ptačí perspektivy celku lidského života, aby zdravý rozum, který se na svém dvorku tváří velmi sebejistě, postavil do záře blázna, stejně jako již postavil blázna do záře zdravého rozumu.

Bláznem je „důmyslný rytíř“ a nositelem zdravého rozumu jeho sluha. Tato živoucí dvojice lidských bytostí, které Cervantes ztvárňuje bez tendenčnosti a naprosto autenticky, což je umožněno tím, že ve vzájemném vztahu přestávají být jen bláznem či jen chytrákem, nýbrž jsou tím i tím tak jako každý jiný člověk, přestává být předurčenými charaktery, ale je tvořena svobodnými lidmi. Nelze ji smířit, zneutralizovat, najít kompromis. Už nejde o to, jak věci jsou a že rytíř je blázen, když pokládá větrný mlýn za obra. Jestliže se Cervantesovi daří vzbudit překvapující, úžasnou otázku, zda Sancho (sluha) není ještě větší blázen, když rytíře v jeho útoku nechápe, nemíní tím otázku, čím mlýn vskutku je. Ta otázka je mnohem hlubší a prolíná se celým dílem. Cervantes této situace dokáže skvěle využívat a modeluje nejrůznější události, které plynou bezcílně jedna za druhou, aby zas a zase dál rozvíjely základní paradox románu. Charakteristické pro Dona Quijota je přitom to, že vše se odehrává v přízemním prostředí, že rytířovo šílenství nenese žádnou božskou auru, že cokoli, co je popisováno, je banální, byť často bizarní (díky zásahu bláznově) událostí všedního dne. Nikde tu není žádná romantika, nikde žádné velké ideje, pro dobu typické odkazy na antiku atd. Vše je prosté, a proto až nudně srozumitelné komukoli – arci na rozdíl od mnoha jiných velkých děl světové literatury.

A přece je Don Quijote jednou z nejzajímavějších, nejvtipnějších a také nejhlubších knih vůbec. Pokud jde o vtip, dost ho zůstalo z parodie. Obrací se ovšem i proti Sanchovi a proti všem okolo. Někdy je to opravdu téměř groteska a Cervantes umí parodovat geniálně, k tomu se mu také hodí noblesně prázdný, vznešený jazyk románů, které paroduje. To, jak se mu daří vnášet jiskru posměvačného (ne však škodolibého či zatvrzelého!) ducha do tupých vět svých předloh, je často přímo božské. Ale, a to je právě podstatné, nemíří tím na nějaký partikulární jev, na něco konkrétního, jde ve skutečnosti mnohem hloub. Banality příběhu se ve zvláštní interakci rytíře a sluhy stávají meditací nad lidskými motivy k jednání, nad tím, co je podstata člověka, nad vržeností každého z nás. Celková paradoxnost knihy nutně postrádá i nějaký zřejmý výklad. Don Quijote nepředstavuje složitou strukturu, jako třeba Faust, která na svém dnu něco tvrdí, něco, k čemu se dá náročným rozborem dojít. Ten samý povrch má víc výkladů a jasně daná je pouze banalita. To, že se smích mísí s tragédií, že člověk vidí lidstvo v jeho zásadně neukotvené mnohoznačnosti, to se skrývá pod povrchem jako nějaká nikým nezodpověditelná otázka – jako zrcadlo naší vlastní tváře. To je také to, co má Cervantes jistě společné se Shakespearem, když se na Shakespearovo dílo díváme v jeho celku.

Rozbor rozsáhlého Cervantesova románu nutně vyžaduje, nemá-li se stát nudným a veskrze zbytečným, soustředění na podstatné momenty příběhu. Nemůže dost dobře přiblížit zvláštní požitek z četby rozvláčných, poklidných vět, v nichž se zrcadlí všechny ty náhodné spletitosti, jež nastávají v důsledku volně, bezcílně se rozvíjejícího děje. Stručnost je autorovi Dona Quijota opravdu cizí. Už v předmluvě může však čtenář porozumět, že mnohoslovnost je pouze prostředkem ironie a parodie. Autor se stylizuje do naivní zaujatosti ve prospěch svého hrdiny, „který je hvězdou a zrcadlem všeho potulného rytířstva“ (citace zde i nadále dle Miguel Cervantes y Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Macha, Nakladatelství Svoboda Praha 1982). Proti této naivitě už v předmluvě stojí rada důvtipného přítele, která všechno zesměšňuje a zároveň vysvětluje zřetelně, že čtenář bude mít co do činění s parodií. Část této rozsáhlé rady, jak napsat dobrý rytířský román, cituji (všimněme si mnohomluvné prózy, která je sice kultivovaná, ale sama o sobě prázdná – zajímavost získává tím, že jde o parodii, a to tím lepší parodii, čím vážněji a původněji se umí tvářit): „Především vám vadí, že dosud nemáte úvodní znělky, epigramy a chvalozpěvy z péra důstojných osob vyššího stavu, ale tohle se dá lehko napravit, když se do toho trochu vložíte a napíšete si je docela klidně sám, a pak je už můžete pokřtít a pojmenovat, jak vám libo, a přiřknout je třeba veleknězi Janu Indickému nebo císaři trapezuntskému, o nichž se, nemýlím-li se, všude povídá, že byli věhlasnými básníky; a kdyby jimi třeba ani nebyli a nějací školometi a puntičkáři se na vás za zády vrhli a vaše tvrzení popírali, nedbejte toho ani za pětník; jestli vás totiž i ze lži usvědčí, ruku, kterou jste onu věc napsal, vám za to neuseknou.“

A tak je kniha kromě předmluvy uvedena i „básněmi“. To však není podstatné. Na začátku jsme v situaci, kdy vypravěč hraje naivku, ale kniha prozrazuje, že si dělá ze všeho, co říká, dobrý den. Zpočátku je celý příběh velmi jednoduchý. Chudý venkovský šlechtic tak mnoho čte rytířské romány, tak podléhá jejich vlivu, „až mu nakonec přeskočilo“. I vypravěč tohle uznává, vychází z toho. Důležité také je, že blázen, který sám sebe začal nazývat donem Quijotem de la Macha, sní o slávě, o rychlém, nerealisticky snadném dosažení rytířské cti tím, že např. porazí obra. Tím je směšnější a odpudivější. Cervantes dokáže svou jemnou ironii převrátit skoro až v sarkasmus, když líčí tento způsob uvažování svého hrdiny: „„Kdybych se tak z trestu za své hříchy,“ říkal si, „nebo na své štěstí setkal na své pouti s nějakým obrem, jak se potulným rytířům často přihází, kdybych ho tak srazil prvou ranou k zemi nebo jej přeťal ve dví, anebo milého obra přemohl a podrobil si ho na milost a nemilost, nebylo by v tu chvíli dobré mít někoho, komu jej poslat darem, aby vstoupil k mé vyvolené, padl na kolena před její líbeznou tváří a pronesl hlasem pokorným a zkroušeným: Seňoro, jsem obr Caraculiambo, pán ostrova Malindranie, a přemohl mě v lítém boji ten, jejž nelze sdostatek vynachválit, rytíř don Quijote de la Macha. On mě poslal z rozkazu svého sem před Vaši Milost, aby se mnou Vaše Výsost naložila, jak se jí uráčí.“ Dalo by se říci, že každý člověk někde v koutku duše sní o nějakém nenadálém štěstí ve smyslu zisku – a ubohý blázen si zde vysnil opravdu, ve srovnání s tím, jak žil doposud, skvělou existenci. Aby všechno bylo podle jeho gusta, nazval prosté děvče z vedlejší vsi, do něhož byl (aniž by ono o tom vědělo) kdysi zamilován, svou paní Dulcineou z Tobosa (jméno hodné princezny) a svého koně, který byl svým vzhledem i podstatou ve shodě s majetkovými poměry bláznovými, Rocinantem.

Nemělo zůstat jen u snů. A když don Quijote jednoho rána vyjel do kraje za svými dobrodružstvími, domníval se, že došlo k historické události. Chtěl se co nejdříve dát někým pasovat na rytíře, neboť byl dbalý všech ustanovení, běžných v rytířských románech, a ovšem chtěl také osvědčit svou chrabrost. Jenže poté, co marným blouděním po okolí a čekáním na nějakou románovou situaci strávil celý den, došlo i u něj na pocity hladu, žízně, únavy. To je pro budoucí děj a význam románu velice důležitá konfrontace: blázen nedosahuje svých snů o slávě a lepším životě, nýbrž tvrdě se sráží s realitou. První své dobrodružství zažije Quijote v hospodě, již pokládá za hrad. Autorovi se díky kontrastu Quijota s hospodským, s lehkými holkami atd. daří geniálně ukázat bláznovo neotřesitelné bláznovství, ale zároveň i vyvolat určitý zvláštní respekt k člověku, který je všem pro smích, jí špatné jídlo, a přesto se domnívá, že je vskutku v zámku, kde požívá cti a pohostinnosti: „Zatímco takto hodoval, objevil se náhodou před krčmou miškář prasat, a sotva přišel, zapískal čtyřikrát či pětkrát na rákosovou píšťalu, což utvrdilo dona Quijota v domněnce, že je v nějakém skvělém hradě, že mu při hostině vyhrávají, že solená treska je plno pstroužků, chléb nejbělejší, že lehké holky jsou velké dámy a krčmář mocný kastelán.“ Na jedné straně cítíme, že přání je otcem myšlenky, což je obecně lidské, a tak Quijotovy pocity mohou být obrazem všech našich úspěchů, neboť ty mohou být (a často, totiž v tom, jaký jim přikládáme význam, i jsou) pouze domnělé. K tomu se přidává další věc: je ten, kdo vskutku má všechno to, co si Quijote právě vysnil, a kdo tomu již navykl a poznal to jako pouhé věci, které samy o sobě nemají vliv na niterný prožitek, opravdu proti bláznovi šťastnější nebo snad pravdivější? Co je tedy podstatou lidského úspěchu, který není jen přívěsek na vnější fasádě života, ale který život proniká a proměňuje? Není to snad něco jako Quijotovo bláznovství? To je jedna z nejdůležitějších, stále se vracejících otázek románu.

V hostinci Quijote přemlouvá hostinského, aby jej pasoval na rytíře. A chytrý chlap pochopí, že mluví s bláznem, a vyjde mu vstříc. Mimo jiné ho však přesvědčí, že potulní rytíři by měli mít u sebe zbrojnoše i peníze. Svou chrabrost don Quijote projeví tím, že zbije dva nevinné mezkáře, a nakonec je – pochopitelně za bizarních okolností – pasován na rytíře. Poté vyjel domů s úmyslem uposlechnout rady „kastelánovy“. Cestou potká sedláka, který řezal svého čeledína za nedbalost při pasení ovcí. Jistěže blázen si všechno vyloží po svém, aby zde mohl zasáhnout ve prospěch spravedlnosti: zbabělý rytíř hanebně bije svého soka, jemuž se nehodlá postavit s kopím tváří v tvář v poctivém boji. Don Quijote si nechá sice sedlákem vysvětlit celou situaci, ale trvá na svém bláznovském vidění věci, aniž by připustil, že reálie, spojené se sedlákem a jeho čeledínem, nepatří do jeho vznešeného světa. Jako napravovatel křivd automaticky předpokládá, že hochovi je křivděno, a chce, aby mu sedlák vyplatil jeho peníze. Blázen věří, že sedlák je rytíř (byť mu to čeledín vymlouvá), a proto mu důvěřuje, že odpřísáhne-li, že splní svůj závazek vůči čeledínovi, že tak i udělá. Sotva však Quijote odjede, sedlák hocha zbije ještě vydatněji. Tato geniální skica poprvé jasně konfrontuje dva světy: ten náš, obyčejný, a ten bláznův. Není zřejmé, který je lepší. Na předpokladech, jež zastává don Quijote, by nemohlo fungovat nic, je to jednostranné, ba sobecké vnucování měřítek někoho, kdo o věci nic pořádně neví, svému okolí. Jenže kdo kdy o věci něco pořádně ví? A z druhé strany je patrno, že blázen zastává ušlechtilé principy, byť je aplikuje zcela bláznovsky. Není však – a ta otázka bude vyvstávat stále častěji – ušlechtilost pro svět vždy bláznovstvím? Či jinak řečeno: není v nás „normálních“ lidech příliš málo entusiasmu na to, aby nějaké „vyšší“ ideály kdy mohly přežít? Co když je k jejich přežití vždy zapotřebí bláznů – světců nebo snad šílenců a zločinců? Ale samozřejmě také naopak: není ušlechtilost nesmírně nebezpečná? V prostém Quijotově příběhu s čeledínem se skrývají tyto všechny otázky.

Sobectví dona Quijota se ukazuje dobře v dalším střetu, který prodělá s kupci, jež považuje (jak jinak) za rytíře. Chce po nich, pod hrozbou násilí, aby prohlásili, že Dulcinea je na celém světě nejkrásnější. Jeden z nich odpovídá chytře, že ji chtějí nejprve vidět, zároveň naznačuje, že pod tlakem je těžko vypovídat pravdivě… Quijote je rozlícen a na mírumilovné kupce se vrhne s trestající vervou. Rocinante však klopýtne, blázen se svalí a je zbit jedním ze služebníků kupců, kteří jej od výbuchu násilí ale odrazují. Pádem a výpraskem si don Quijote paradoxně zachovává určitou vznešenost. Jinak by byl pouhým primitivním násilníkem. Teď je ve své pomatenosti obětí banality světa, již ale vzdorujícím lpěním na své vizi posléze bude stále více proměňovat tak, že slova o výjimečnosti a úžasnosti jeho dobrodružství budou již sotva moci být pouhou ironií. Banalita světa bude transponována bláznem.

Zmlácený blázen, neochotný ustoupit od svého bláznovství, se nakonec vrací domů na hřbetě osla svého souseda. Doma se setkává s hospodyní, neteří a s dvěma přáteli, farářem a lazebníkem. Všichni mají o zemanově „nemoci“ jasno. Farář se rozhoduje, že knihy, které se tak neblaze podepsaly na zdraví jeho přítele, nechá veřejně spálit. Spolu s lazebníkem pak bere z Quijotovy knihovny knihu po knize a vynáší nad nimi ortel. Ta tvrdost a samozřejmost „zdravého rozumu“ poněkud zaráží, protože do původní parodie by sotva mohla patřit, leda až na sám konec. Ale možná, že Cervantes začal cítit, že se jeho kniha dostává na jinou půdu, že už dále nemá být o rytířských románech (naznačit mu to mohly zřetelně obě příhody, jež dona Quijota potkaly), a tak se rozhodl, že si to s nimi vyřídí rychle a přímo, aby pro další děj mohl být volný. Důležité je, že blázen se nevyléčil, nýbrž rozhodl se vyrazit na druhou výpravu, a to s penězi a se zbrojnošem. Zbrojnoše získal ve výše zmíněném sousedovi, který nebyl moc chytrý, ale jinak byl selského rozumu – čili to, že se nakonec nechal Quijotem zlákat od ženy, od rodiny, od hospodářství, lze přičíst spíše jeho nedovtipnosti než bláznovství. Slibovány mu byly hory doly: „Don Quijote mu říkal kromě jiného, ať prý se jen s ním chutě vydá na cesty, protože na jeho pána již možná čeká dobrodružství, v němž získá, než bys řekl pět, nějaký ostrov, a pak bude ze zbrojnoše hned guvernér.“ Samozřejmě pro Snacha Panzu – tak se nový zbrojnoš jmenoval – byl slíbený ostrov alfou a omegou celé výpravy. Pohled na svět u obou hlavních postav románu se tedy výrazně liší, i když v základní motivaci jsou si možná docela podobní: jeden chce slávu, druhý majetek. Hlavní rozpor spočívá v tom, že don Quijote hledá slávu ve vysněném světě rytířů, kdežto Sancho hledá majetek tuze reálný a přízemní.

Jedna z nejslavnějších scén románu nadchází brzy poté, co rytíř a zbrojnoš tajně, v noci opustí svou vesnici a vrhnou se do náruče okolních polí, lesů, luk a cest. Quijote spatří větrné mlýny a s nadšením na ně ukazuje Sanchovi: „Jen se podívej, Sancho Panzo, druhu můj milý, na ty velikánské obry!“ Ten ovšem bláznovství bláznovo ještě nechápe, což je ostatně zpočátku nutný předpoklad jeho účasti na výpravě. Varuje svého pána: „…tamhleto před námi nejsou žádní obři, ale větrné mlýny, a to, co vypadá jako paže, jsou křídla, která roztáčí vítr, a ta pohybují mlýnským kamenem.“ Ale don Quijote samozřejmě nezaváhá, autoritativně poučí Sancha, že rytířským dobrodružstvím nerozumí, a vrhne se na mlýny, jež se nárazem větru právě roztočily. Nedopadl ovšem dobře: síla větru rozdrtila jeho kopí a jej samotného vyrazila ze sedla. Rád bych se tu na chvíli zastavil. Představme si větrné mlýny, jejich točící se křídla, představme si tu situaci, kdy blázen spěchá do útoku a vítr všechno roztočí – není to krásné věřit, že to jsou obři? Quijote poráží banalitu… bláznovstvím. Ano, zažívá nepochybně velké a úžasné dobrodružství, byť jen ve své mysli, jenže ono zažívat něco mimo mysl ani nelze. Kdyby Quijote nezaútočil, kdyby jen snil a věděl, že jenom sní, mohli bychom říci, že má předpoklady pro uměleckou tvořivost, pro vyslovení svědectví o světě, jak je autenticky prožíván (pro takové svědectví neplatí banality typu „mlýny jsou přece mlýny“).

Ale vraťme se k ději. Jak celou věc přijímá Sancho? Spokojí se s vysvětlením, že to všechno způsobil zlý čaroděj, který obry proměnil v mlýny. Cervantes však rýsuje záhy o dost hlubší důvod Sanchovy spokojenosti. Bez něho by zbrojnoš přestal vnášet do příběhu určité napětí mezi selským rozumem a Quijotem. Musel tu být podstatnější důvod, proč se od rytíře ihned neodpoutat, než jenom výmluva s čarodějem. A tento důvod je mistrně podaný zde: „Sancho se tedy s jeho svolením uvelebil na svém oslu co nejpohodlněji, a již vytahoval z tlumoku, co si na cestu vzal, jedl a jedl za zády svého pána pěkně pomaloučku a chvílemi si zavdal z vinného měchu s takovou chutí, že by mu mohl závidět nejzmlsanější hostinský z Malagy. A zatímco se takto loudal a šetřil si doušky, vykouřilo se mu nadobro z hlavy, co všechno mu nasliboval jeho pán, a považoval již také to hledání dobrodružství, třeba i nejnebezpečnějších, spíše za sladký odpočinek než za námahu.“

V dalším dobrodružství, kdy blázen napadl pokojné mnichy, kteří provázeli kočár, vezoucí nějaké dámy, ovšem Sancho znovu vytušil, že se jeho pán mýlí, pak dokonce ubohý zbrojnoš utržil pro svou chamtivost výprask, takže se snadno vrátil k základní motivaci, která jej přivedla na cestu. Když don Quijote v bizarní bojůvce porazí rozkaceného zbrojnoše dam a když jej i je přinutí k tomu, aby jeli vzdát hold jeho paní do Tobosa, přižene se Sancho a žádá po něm ostrov, který dle zbrojnošovy naivní naděje vybojoval. Ale rytíř nezaváhá, označí své vystoupení za „příhodu z křižovatek“, která nemůže přinést vytoužený ostrov. To, co pro tu chvíli Sanchovi bere, to mu ale vynahrazuje pro budoucnost novými sliby. A Sancho svého pána neopouští. Od této chvíle je Sanchova věrnost Quijotovým dobrodružstvím zajímavou otázkou celého příběhu a neustále řešeným dilematem.

Don Quijote se svým zbrojnošem nacházejí na chvíli útočiště u prostých pastevců, což Cervantes využívá k rozšíření a obohacení příběhu o dobovou vsuvku na téma lásky. Tyto pasáže budu míjet, jsou to jakési ostrůvky Příkladných novel uprostřed geniálního, zcela jinak orientovaného díla. V dalším důležitém dobrodružství dostanou v důsledku banální nehody a Quijotova bláznovství oba hlavní hrdinové pořádný výprask. Blázen, který zpyšněl nedávným vítězstvím, interpretuje současnou potupu jako trest za to, že se pouštěl do boje proti prostým lidem, nepasovaným do stavu rytířského – a takto, zcela logicky, se obrací na svého Sancha: „…když uvidíš, že se na nás sápe podobná lůza, nečekej, až proti nim vytasím svůj meč já, protože to neučiním děj se co děj, sáhni však, Sancho, po meči ty sám a dej jim za vyučenou pěkně po chuti.“ Každý si dokáže představit, jak tato řeč, vyslovená navíc v nejméně vhodné situaci, kdy rytíř, sluha i kůň leželi vedle sebe řádně zřezáni, musela působit na Sancha. Ten se ihned vzdává všech násilných povinností a bianco odpouští všem, kdo ho kdy v budoucnu nějak urazí, aby je nemusel trestat. Není to samozřejmě projev mírumilovnosti, ale jen chytré zbabělosti. Vyvstalý rozpor mezi rytířem a zbrojnošem Quijote také chytře zamluvil odkazem na slíbený ostrov, kde prý Sancho bude muset držet otěže vlády pevně ve svých rukou. Tato představa vlády nad ostrovem chasníkovi vždy zkalí rozum, takže ten se přenáší k dálkám a z dálek zpět ke konkrétní situaci, odkud k nim má vyrazit. Čili řeč se obrací zase k potulnému rytířství, k jeho pravidlům, k cestě, která se před bláznem a jeho zbrojnošem otevírá. Všechno to vychází z konkrétní situace zbitých lidí a Cervantes krásně ukazuje ohebný způsob myšlení bláznův, který, byť věří v rytířské ideály, dokáže hledat zdůvodnění pro kompromisy, neboť ve svých oblíbených románech najde příklad pro cokoli. Tak rytíř, k Sanchově překvapení, již nechce nocovat venku, nýbrž chce po svém zbrojnošovi, aby se vzmužil a dopravil ho někam pod střechu. Detail, jenž dělá postavu dona Quijota banální a v tomto konkrétním případě eo ipso autentickou: jeho mysl nad banalitou vítězí (bláznovstvím), ale jeho tělo – jako tělo každého člověka – v ní zůstává, jen takové pojetí těla může být autentické.

V Sanchovi se za těch pár dobrodružství něco událo. Na jedné straně ostrov a spolu i jakási setrvačnost v následování svého pána, na druhé straně snad začíná chápat, že rytířův vztah k realitě opravdu není v pořádku, z čehož vyplývají nejrůznější trampoty (zdá se však, že představa ostrova je mu tak milá, že ji nedokáže zavrhnout jako něco, co mohl vymyslet jen chorý mozek Quijotův). Cervantes, poté co vylíčil vývoj vztahu obou postav, zakončuje kapitolu těmito slovy, jež v celém kontextu situace evokují lépe než co jiného stav Sanchovy duše (stavy duše ostatně bývají vždycky neurčité a vždy nedořečené, smíšené, náznakové, takže autor Dona Quijota je svou kontextovou metodou, ve které vnější banality svědčí o nitru díky výbornému vytvarování detailů příběhu, blíže realitě než psychologické analýzy postav): „A Štěstěna, která jim přála čím dál tím víc, zavedla ho vskutku, když ještě neušel ani celou míli, na hlavní silnici, a hned také uviděl hospodu, kterou don Quijote k Sanchovu velkému zármutku, sám však navýsost spokojen, považoval za hrad.“

Příběh plyne svým pozvolným tokem a v hladkých, strojených větách, jejichž sloh, průměrně počestný, Cervantes nadívá mimořádným obsahem. Dobrodružství, které blázen a jeho sluha zažijí v hospodě, patří mezi ty, v nichž se quijotovský paradox opět rozzáří velikou silou. Setkání nových lidí s donem Quijotem vždy působí komicky, a tak i otázka hostinského po tom, co zbitého rytíře „tak zmalátnilo“. Sancho odpovídá hbitě, že za to může pád ze skály. Quijote je ošetřen, přitom vede své blouznivé řeči, ale zajímavější je to, že Sancho přímo před hostinskou chválí svého pána a zdůrazňuje své naděje. Cervantes jej geniálně připoutává blíže k bláznovi tím, že zbrojnoš chce vypadat před lidmi lépe a ne pouze jako zbitý tulák. Možná by si sám před sebou i připustil nějaké pochyby, ale nová situace je určitě hasí. Teď stojí za bláznem, stejně jako stojí za svou vlastní důstojností, oboje najednou (tváří v tvář třetí osobě) splývá. Don Quijote a Sancho spí v komoře spolu s mezkářem, za nímž se v noci vypraví se zřejmým úmyslem jedna ošklivá služebná. Blázen si toho všimne a považuje ji, jak jinak, za krásnou dívku, jež podlehla jeho kouzlu.

Stáhne ji k sobě a přímo fyzicky prožívá to, co si o ní vysnil: „Přejel jí hned rukou po košili, a třebaže byla z režného plátna, zazdálo se mu, že má pod prsty nejjemnější a nejtenčí kment. Na zápěstích měla skleněné korálky, ale jemu se v mysli zatřpytily jako drahocenné perly z Východu.“ Z Quijotovy řeči k ošklivce plyne, jak je mučen chtíčem a jak zároveň lpí na své Dulcinei, o níž polapené holce vypráví. Na této scéně je pozoruhodné zejména to, že bláznova vznešená schopnost proměnit banalitu je velmi podobná mrzké moci chtíče, který přibarví reálie tak, aby došel svého. Obě dvě tendence se mísí (což je obecně platné – odtud zvláštní svár a spojitost lásky a libida nebo umění a kýče), jako by Quijotova vášnivá, nestabilní duše, unášená jedním proudem šílenství, náhle pocítila proud jiný, který ovšem v nějaké podobě mohl být dost možná od počátku přítomen (jako sexuální frustrace). Zároveň ale toto trapné, směšné, ba odpudivé vynoření se sexuality, které Quijota karikuje do formátu frašky, ukazuje tohoto muže jako trpitele: zbitý blázen, jejž týrá chtíč k ošklivé holce, kterou pokládá za krásnou princeznu a s níž si odřekne soulož kvůli vysněné, nereálné lásce! To je Cervantesova genialita.

Navíc příběh končí všeobecnou rvačkou, která se opět a zase proměňuje ve frašku rozmluvou Quijota se Sanchem a dalšími příhodami. Není však rytířova situace dost dobře možností lidského údělu jako takového? Je to tu tak všechno najednou a ve vyhrocené situaci, nicméně svlečeme-li iluze, kde zůstane tělesná krása? A kdo to mluví kdesi v hloubi našich snů o kráse, ne-li chtíč? Nebo také: kolikrát je srdce věrno snu, něčemu, co je dost možná naprosto nereálné, i když to zdánlivě trvá léta, a odmítá proto fyzické příležitosti, do nichž chtíč naráží čumákem jako žralok do kusu masa! Quijote, vydaný výsměchu až na dno své ubohosti, budí nejen soucit, izolovaný od něj naší normálností a životním zdarem, leč také se v něm lze poznat a pochopit jej jako bratra v údělu. Zároveň zůstává velkou otázkou, zda jeho bída není mnohem smysluplnější, vznešenější a hodnotnější než banální život okolí. Zde samozřejmě vzniká perspektiva smyslu života jako takového. K ní se vrátím později.

Při bláznově odjezdu z hospody hostinský trvá na zaplacení. Don Quijote reaguje nečekanou otázkou: „Takže je to tedy hospoda?“ A když je mu to potvrzeno, pokračuje, jako by se nechumelilo: „Pak jsem se tedy až do této chvíle mýlil, vždyť jsem si doopravdy myslil, že je to hrad, jak se sluší a patří. Ale když je to, jak pravíte, zájezdní hospoda a ne hrad, pak už věru nezbývá, než abyste ode mne nežádal žádné peníze. Nemohu totiž jednat jinak, než jak mi káže řád potulných rytířů…“ Je zřejmé, že blázen respektuje možnost omylu, ale zároveň nepřipouští, že omyl vychází z jeho obecně chybného pohledu na svět. Souvisí to s Quijotovou interpretační zdatností a pružností, která chrání jeho bláznovství, a tím dovoluje románu, aby se nezhroutil. Pro zvláštní svět dona Quijota není charakteristické to, že by zcela ztratil kontakt s realitou, naopak… všechno se točí kolem hluboké touhy, která jej ovládla, překlopit realitu, proměnit ji v román, a tak do reality stále naráží: je bláznem v heroickém slova smyslu. Stačí pouze to, aby rezignoval, aby už nechtěl, a vrátí se zpět do normálu.

Příhodu s neplacením odnese Sancho výpraskem, který dostane od chasy. Zajímavé je nyní sledovat, jak všechny příhody, jež se staly v hospodě, poznamenaly zbrojnošův vztah k pánovi. Ocitáme se tak v osmnácté kapitole, ale to je úplně jedno. Členění do kapitol nemá v Cervantesově románu žádný hlubší smysl, je spíše jen formální, a proto ho ignoruji. Sancho se vzpouzí uvěřit bláznovu výkladu událostí. Stručně a jasně mu vysvětlí skutečnost, přičemž všechno přivádí do zcela rozumného závěru: „A už tak z toho všeho jasně vidím, že se skrze ta svá dobrodružství, za nimiž se trmácíme, dostaneme do takových trampot, že nerozeznáme pravou nohu od levé. Nejsem sice žádný mudrc, ale na mou duchu bychom udělali opravdu nejlíp, kdybychom se vrátili pěkně domů – vždyť jsou právě žně a práce všude ažaž…“ Tento záchvat jasnozřivosti zároveň ukazuje, že Sancha doma nic lákavého nečeká. Jenže než don Quijote dovedl svůj chlácholivý výklad jejich společné budoucnosti do konce, už je tu náhle nové dobrodružství. Dvě velká stáda ovcí a beranů, zahalená v prach, takže Sancho nemůže rozeznat, jaká je vskutku pravda, vyvolají typické Quijotovo blouznění: vidí dvě armády, dává jim vojevůdce, popisuje rytíře, které se domnívá v prachu vidět, mluví o vévodech, vladařích atd. Zbrojnoš jeho zápalu podlehne. Podobně člověk, který stále na něco čeká a jen jeho touha mu brání jasně vidět, že je to nemožné (ale co je vskutku nemožné?), má znovu a znovu pocit, že už se mu konečně jeho sen vyplňuje, neboť tak interpretuje každou událost, jež mu dává k tomu byť jen nepatrnou záminku. A Sancho přece jen po ostrovu touží, jako jeho pán touží po románové realitě. Ty dvě tak rozdílné touhy je spojují i rozdělují zároveň.

Jak dopadlo to dobrodružství s ovcemi? Ačkoli Sancho včas prozřel, blázna svým voláním už zpět neobrátil. Ten, ovládnutý fantazií, bojoval s ovcemi, jako by to bylo vojsko, čímž si vykoledoval sprchu kamenů od pastýřů. Nakonec je poměrně ošklivě zraněn a Sancho, byť se zaklíná, že pána opustí, mu pomůže a následuje ho dál. Oba jsou zkrušeni, budí opravdový soucit, zároveň ale Cervantes připouští fraškovitý nádech. Nejde tu o kontrast komedie a tragédie, spíše o strukturu, která na dně neuvěřitelného bláznova selhání a jeho trapného utrpení nachází člověka, s nímž nelze než soucítit, ba sympatizovat. Mýlí se, škodí, nedosahuje ničeho kromě vlastního zbytečného utrpení, ba i jeho motivy jsou pochybné, na druhé straně ale žije životem, který nekončí hned u daného, dokáže svébytně toužit a za svou touhou s nasazením jít. Zatímco Sancho touží tak, jak chce samozřejmá banalita chtivosti majetku či moci, Qujiote vytváří svět, vtiskuje mu moc ducha. Jistě, je nebezpečně pomýlený četbou hloupých románů, stejně tak by bylo ovšem nebezpečné odmítnout Quijota a s ním všechno bláznivé, vymknuté, nestandardní. Jsou-li ti, které rytíř potkává (a všimněme si, jak Cervantes vytváří a zdůrazňuje kontrast mezi bláznem a jimi, naopak přítomnost postavy, která dokáže spojit zdravý rozum s entusiasmem, by dona Quijota naprosto odepsala do říše čirého šílenství), ti normální a správní, jeví se normalita a správnost příliš slabou, nehodnou alternativou Quijotova bláznovství.

Sancho si pokouší vyložit události rytířovou optikou a navrhuje pro Quijota jistě přijatelné řešení: Sanchův pán se jednou zapřísáhl, že získá „přilbu Maltabrínovu“, zatím ale na přísahu zapomněl, čímž na sebe svolal neštěstí. Když takto oba dosáhli shody, potkalo je zas další dobrodružství. Tentokrát se odehrává venku v noci. Oba mají strach, ba bláznovi se „zježily vlasy na hlavě“. Jenže brzy si událost vsadí do svého světa, čímž najde odvahu a hned se začne stavět jako tvrdý mstitel vin. Přízračný pohřební průvod, který naši hrdinové tehdy potkali, ignoroval rytířovy řeči, a ten se ho jal trestat. Nad bezbrannými „vyhrál“ snadno. Utekli před ním. Jeden z nich utéci nemohl, protože měl zlomenou nohu, a tak jeho vyprávění vysvětlilo reálnou stránku Quijotova dobrodružství i neblahost jeho rytířského působení. Je ale výmluvné, že Sancho byl spokojen s výsledkem, aniž by se nějak pohoršoval na samou podstatou věci. Využil s radostí možnosti vzít těm, kteří utekli, jejich jídlo. Zároveň tu svého pána nazve rytířem Smutné podoby, což si označený vyloží nikoli jako výstižný popis reality, ale jako nadpřirozený pokyn, aby se opravdu tak jmenoval.

Sancho hovoří naprosto upřímně, aniž by se však s Quijotem nějak střetl, vždyť oba žijí v paralelních, téměř se neprotínajících světech. To je také důležitý moment Cervantesova románu, totiž ono stýkání dvou tak osudově spojených duší, které si přitom vlastně nemohou rozumět. I lidé, kteří mají zcela jiné názory a východiska, žijí přece ve stejném reálném světě, jenž sice mohou různě vykládat, bolest, naději, radost a zejména banální materiální podklad však znají společně. Sancho a jeho pán, kteří se dokážou bavit o rytířově přízvisku Smutné podoby, ačkoli vidí svět každý jinak a každý jinak tomuto přízvisku rozumí, nejsou ukázkou nedorozumění, nýbrž naopak: bláznova imaginace přemosťuje svůj svět k Sanchovu ze své strany, zatímco Sanchův zvyk na pánovy bláznivosti dělá totéž vice versa. Lidé si mohou rozumět, i když si zároveň nerozumějí.

Blázna brzy přepadne nával domýšlivosti, patrně způsobený strachem z neznámých zvuků, a dělá zbrojnošovi přednášku o svém poslání, jež jsme dosud netušili: „Věz, druhu můj Sancho, že jsem se zrodil v našem železném věku z vůle samých nebes, abych vzkřísil věk z ryzího zlata, obecně zvaný zlatým… Já, opakuji, jenom já jsem předurčen k tomu, abych vzkřísil rytíře Kulatého stolu, dvanáct pairů francouzských a devět Synů Slávy…“ Snad je v tom ale i jasnozřivé zoufalství, vědomí, že jen na síle jeho šíleného přesvědčení závisí budoucnost něčeho, co je dávno mrtvé a co žilo už jen v jeho hlavě. Ale jak to zároveň musí být opojné, podlehnout takové iluzi! Být přesvědčen, že Sancho je opravdový zbrojnoš, a slyšet svá nabubřelá slova k němu, věřit jim. Strašidelné kouzlo noci umocnilo Quijotův paroxysmus, v němž se rozhodl, aniž by se nechal přemluvit svým zbrojnošem k rozumu, vyrazit vstříc jakémusi „věru nevídanému a vskutku strašnému dobrodružství“. Sancho má na něj čekat, ne však déle než tři dny. Jenže tomu se nechce s pánem loučit, bez něho by se bál, a tak lstivě sváže Rocinantovi nohy, aby Quijote, který na něm seděl, nemohl dál. Tak se blázen ocitl v pasti chytráka, ale chytrák chtěl docílit toho, aby blázen šel spát, což blázen hrdě odmítl – bude čekat, dokud se kůň nepohne. Cervantes neopomněl tuto komickou situaci užít k vykreslení rozmluvy mezi Quijotem a Sanchem. Sancho se bojí, drží se těsně u pána a snaží se ho zabavit vtipem, který jeho pán ale nepochopí. V té chvíli zbrojnoš mluví mimořádně inteligentně, přičemž se střetá s náturou blázna zase v jiné poloze: Quijote, který hledá všude čaroděje a obry, nedokáže přistoupit na smyšlenou hříčku, spočívající v tom, že od začátku není míněna vážně. Ostatně, kdyby tohle jen tak dokázal, jak by mohl tak fanaticky věřit svým románům? Potom přichází burleskní vložka se Sanchovým vyměšováním a konečně za svítání don Quijote s rekovným pohnutím vyráží za dobrodružstvím, aby zjistil, že to, čeho se celou noc se Snachou tak báli, byly obyčejné valchové stoupy.

V té chvíli a v tom kontrastu s atmosférou noci se cítí blázen zahanben a chytrák má navrch, užuž vybuchuje v smíchu, aby si pánovo ponížení vychutnal: „Čtyřikrát se uklidnil a čtyřikrát se vždycky rozesmál stejně divoce, jako když s tím začal. Dona Quijota už z toho čerti brali a nejvíc mu ovšem v těle hrálo, když slyšel, jak Sancho říká, jako by se mu chtěl posmívat přímo do očí: „Věz, můj milý Sancho, že jsem se v našem železném věku narodil z vůle samých nebes, abych vzkřísil věk z ryzího zlata, kterému se říká zlatý. Na mne čekají všeliká nebezpečenství, odvážné skutky a rekovné činy…“ A tak opakoval bezmála všechno, co říkal don Quijote, když uslyšel ty hrozné rány poprvé.“ Ano, blázen je poražen na hlavu, je usvědčen v jalovosti své pýchy, ba v celém svém bláznovství. Sancho triumfuje, jenže co jeho vítězství přináší kromě toho, že osvobozuje nevinné pocestné od násilí pominutého rytíře? Je to jen přistoupení na život ze dne na den, na život těch hostinských, mezkářů, děveček atd., co jsme je cestou potkali. Quijote neustupuje, vzmuží se, praští několikrát zbrojnoše a nedůtklivě se na něj obrací s argumentem, že on přece není povinen rozlišovat zvuky stoup od zvuků příšer, s nimiž by se ovšem srdnatě utkal. Zdálo by se, že Sancho odejde domů, jenže on se už s Quijotem sžil a možná mu s ním není tak úplně nejhůře – rozhodně zajímavější alternativa než návrat domů. Jsou tu také ty ostrovy, na něž si ihned vzpomene, a konečně dojde řeč i na plat. Sancho ale už ví, že od pána může sotva čekat pravidelný příjem, čili snadno se spokojí s vyhýbavou odpovědí. Ačkoli tedy, shrňme si to, don Quijote v příhodě se stoupami prohrál na hlavu, jeho „věrný druh“ na jeho bláznovství nakonec přistoupil.

A brzy je tu další dobrodružství, tak podobné těm ostatním. Blázen si totiž umane, že bradýř, kterého potkali na cestě, jak pokojně jede za svým s mosaznou mísou na hlavě, jež ho měla chránit proti dešti, je ozdoben vytouženou helmou Mambrinovou. Sancho ovšemže pána varuje, ale nakonec je hrozbou násilí umlčen. Jeho vztah k bláznovi je ale už jiný, už je mu k smíchu: „Když Sancho uslyšel, že nazývá obyčejnou bradýřskou mísu přilbou, nemohl se udržet smíchu. Připomněl si však pánův hněv, a tak toho hned zase nechal.“ Cervantes se samozřejmě nezdráhá využít komičnosti situace. Quijote oloupí bradýře o mísu, ale nenachází na ní hledí, ba vůbec shledává, že je nějaká zvláštní. Přesto vytrvá u přesvědčení, že jde jistě o přilbu Mambrinovu. A Sancho, byť pánův názor nesdílí, ba skrytě se mu směje, přece začíná rozhovor, v němž zcela přistupuje na jeho vize a opíjí se představami o slíbené odměně. Jistě tomu, co říká, nevěří tak úplně, možná v hloubi srdce vůbec ne, jenže je jaksi v povaze života, že snít je krásné už samo v sobě. Blázen naučil chytráka snít, a to je další, možná nakonec i ten nejmocnější, důvod, proč chytrák s bláznem zůstává i navzdory tomu, že už patrně poznal, že to je pouhý blázen.

Další dobrodružství konfrontuje dona Quijota se světskou spravedlností. Jakkoli se Sancho a jeho pán utápěli v řečech o králích, vévodech, o ostrovech a královstvích, král, který vládl Španělsku, byl mnohem více než jen románovou postavou, byl principem státu, pořádku a práva. V jeho jménu vedli odsouzené zločince v poutech na galeje. A zbrojnoš si jich všiml jako první, přičemž, znalý svého pána, bláznovi ihned jasně vysvětluje, oč jde. Ten ale nebere věc na lehkou váhu, nýbrž ptá se odsouzenců na důvod, proč dostali takový trest. Cervantes si dává na odpovědích záležet. Galejníci se nesnaží ze sebe udělat nevinné lidi, jejich zhuštěné příběhy ale nestavějí tehdejší „spravedlnost“ do úplně nejlepšího světla. Důležitá je také role drábů, kteří vše dosvědčují. Quijote se přitom nechová jako úplný blázen, je celkem na úrovni v otázce mučení (záleží na otrlosti obžalovaného, ne na svědectví a faktech), argumentuje pro prospěšnost kuplířství atd. Nakonec ale podlehne své potřebě lidi zachraňovat i proti všem rozumným důvodům. Ostatně i Sancho se nad jedním z galejníků ustrne a dá mu minci!

Rytíř Smutné podoby tedy vyžaduje po drábech, aby vězně pustili, což patřičně zdůvodní jednak tím, že jejich vina se nezdá jednoznačná, jednak touto zvláštní, quijotovskou „moudrostí“: „A myslím též, že je věru kruté dělat otroky z lidí, které Bůh i příroda učinili svobodnými… Ať si každý zde na zemi poradí se svým hříchem, jak už sám dovede, Bůh na nebesích pak již dobré odměňuje a zlé trestá a nesluší se též, aby se počestní lidé, když se jich to vlastně ani netýká, chovali ke svým bližním jako nějací mistři popravčí.“ Nelze si přitom ani v nejmenším myslet, jak známe Quijota, že by odmítal trestání vin, jde mu však v rámci rytířského pojetí světa o trestání svévolné, o rozličné mstění se jedněch na těch druhých, o boje rytířů, králů, čarodějů apod. mezi sebou. V takovém světě je zcela legitimní, když se někomu zamane, že chce osvobodit královské vězně, neboť se mu to tak zdá správné. Za vším je navíc Bůh, vyšší spravedlnost, která přeje těm „dobrým“. A Quijotovi se nakonec podaří galejníky osvobodit, přičemž od nich nabubřele žádá, aby si z vděčnosti k němu zase vzali pouta a šli pospolu za paní Dulcineou, jíž vylíčí tu slavnou příhodu osvobození. Jistě, galejníci odmítli z pádného důvodu, vždyť by byli znovu zatčeni. Blázen vypění, a vznikne tak konflikt, v němž galejníci svému osvoboditeli pěkně nabijí.

Quijote opět prohrává. Uzná příčinu celého neúspěchu („kdo prokazuje dobrodiní kdejaké holotě, vodu do moře lije“), dokonce uzná, že měl poslechnout Sancha, a následuje jeho rady, ovšem pod podmínkou shody na tom, že nejde o ústup, aby se schovali někam před trestající královskou policií (tzv. „Svaté bratrstvo“). Příběh o osvobození galejníků vyznívá ve prospěch zdravého rozumu a světské spravedlnosti, byť nedokonalé, ovšem také v neprospěch celkově bláznivého, ba dokonce divokého Quijotova pojetí světa. Kdo moudrý by přece mohl mít zájem na džungli plné svévole? Jenže na druhé straně spravedlnost nemůže stát jenom na tom, že tak to prostě na světě chodí a tak je to třeba přijmout. Quijote, poražený blázen, klade důležité otázky. Jako už tolikrát, i zde se ukazuje, že zavrhnout bláznův postoj nelze tak úplně beze všeho, zbyla by nám totiž jenom nelidská mašinérie, mající své ospravedlnění nanejvýše v principu menšího zla. Cervantes sonduje hlubiny života tak, že nechává prohrát a zesměšnit karikaturu nejušlechtilejších principů spravedlnosti, aby po jejím pádu zanechal jen prázdno. Očkuje proti nezodpovědnému snění i proti spokojenosti s tím, jak svět leží a běží. A to oboje dělá naprosto jednoduše, ilustrativně a s nesmírnou bystrostí.