Jak JD Vance špatně vyslovil jméno maďarského premiéra. A pár úvah o středoevropských jazycích.

13. 4. 2026 / Paddington Tucker

Svou podporu Or-BÁNovi vyjádřil jambem. Potlačil „Or“ a kladl důraz na bán – navíc s přízvukem středozápadu. Zcela se spletl, a děkuji ti, JD, že jsi mě podnítil k několika postřehům o středoevropských jazycích, mezi nimiž žiji. (Bydlím v Praze, ale hodně cestuji mezi Českem, Maďarskem a Polskem).

Maďarština a čeština, které jinak nejsou příbuzné, jsou oba trochejsko-daktylické jazyky, což znamená, že přízvuk je kladen na první slabiku každého slova téměř bez výjimky. Stejně jako v italštině a španělštině – každé slabice musí být přidělen stejný důraz, i když slabiky mohou být krátké nebo dlouhé. Maďaři by vyslovili jméno svého premiéra s krátkým „Or“ následovaným dlouhým „bán“, ale přízvuk je stále na Or. Ani v maďarštině, ani v češtině není povoleno vynechávat nepřízvučné slabiky, což angličtina dělá s chutí. Vezměme si slovo Jonathan, jehož přízvuk leží na první slabice. „O“ vyslovujeme plně, ale dvě následující „A“ zní spíše jako nezřetelné hlásky, které lingvisté označují jako schwa (ə). To dává angličtině určitou volnost, která je češtině a maďarštině odepřena, protože pokud máte slabiky vynechané a slabiky přízvučné, máte ve svém projevu k dispozici větší kontrast, se kterým můžete pracovat.

Zdroj v angličtině ZDE

Vzhledem k tomu, že jsou čeština a maďarština trochejsko-daktylické, zní na jedné straně strojeně a monotónně; zároveň jsou však zvučné a uklidňující, podobně jako dětské říkanky: „Hickery dickery Dock“; „Ring a ring of roses“; „Sing a Song of Sixpence“. Takto prostě musí znít čeština a maďarština (a vlastně i slovenština, estonština a finština).

Polština je zcela odlišná. Tento jazyk lze přirovnat k půvabné koketce, která vzbuzuje a pak zmaří vaše naděje. Důraz se klade na předposlední slabiku, což znamená, že slova se zdají nejprve stoupat a pak klesat. Je ze své podstaty hravější než čeština nebo maďarština, jejichž pravidlo důrazu na první slabiku je naopak činí fatalistickými, až ponurými. To, jak Poláci vyslovují své hlavní město „WarszAwa“, ve mně vždy vyvolává touhu tam jet; české znění VAršava je zemitější a pevnější.

Než jsem rozuměl češtině, zněla mi jako jedoucí vlak. Převažují v ní „K“ a vždy mi připadala jako „klap-klap“ „klap-klap“ v daktylickém nebo trochejském rytmu. Čeština má relativně malý rozsah samohlásek a Češi se potýkají s nuancemi samohlásek, když mluví německy, anglicky a francouzsky. Robustní souhlásky češtiny však kompenzují její nedostatek samohlásek. Je to jazyk trylků s rolovanými R, ostrými D a T vyslovovanými s jazykem na zubech pro větší ostrost a jedinečným Ř, jako u skladatele Dvořáka, což je rolované R spojené s Ž (jako v anglickém „pleasure“). Čeština se pyšní nádhernými souhláskovými skupinami, jako jsou vlk, smrt, krk; dokáže dokonce vytvořit devítipísmenné slovo bez samohlásky: čtvrthrst (čtvrtina hrsti). Čeština používá tyto jemné trylky k uvolnění napětí, které vzniká tím, že nemůže měnit umístění přízvuku ve slovech.

Romantický básník Karel Hynek Mácha, česká obdoba Johna Keatse nebo Heinricha Heineho, se snažil vymanit z tyranie trochejsko-daktylského verše, který mu jeho jazyk vnucoval. Ve svém úsilí o dynamičtější jamb musel každý verš zakončit přízvučným jednoslabičným slovem. Někdy k tomu musel narušit konvenční slovosled, jako v úvodu svého mistrovského díla Máj (1836):

Byl pozdní večer — první máj –

večerní máj — byl lásky čas.

Normálně by Čech řekl čas lásky, ale básník je prohodil, aby verš mohl končit slovem „čas“, čímž vytvořil dramatické napětí.

Maďarština naproti tomu, která samozřejmě není indoevropským jazykem, čerpá své bohatství ne tolik ze souhlásek, jako spíše ze samohlásek, kterých má celkem 14. Zdá se, že pocházejí, stejně jako staří Maďaři, někde z asijské stepi, a pro mě jsou zcela mimozemské a – ačkoli jsem docela dobrý v napodobování přízvuků – nevyslovitelné. Tento jazyk má takzvanou samohláskovou harmonii, díky níž není struktura věty tolik výsledkem logiky, jako u většiny evropských jazyků, ale souzvukem hudebních tónů. Mnoho afrických jazyků má tento systém také. Je těžké se ho naučit, ale je radost ho poslouchat.

Začali jsme s Vancem a jeho nesprávnou výslovností jména Orbán, ale skončeme na optimističtější notě. V době, kdy píšu tento článek, jsme na prahu nejdůležitějších voleb v Maďarsku od pádu komunismu v roce 1989. Orbánův soupeř Péter Magyar, kterého jsem měl kdysi to štěstí potkat, ještě než se proslavil, v jeho prázdninovém domě poblíž Balatonu, má podle průzkumů šanci stát se příštím maďarským premiérem – pokud mu v tom nezabrání špinavé triky současného premiéra. Téměř žádný západní komentátor nedokáže vyslovit Magyarovo jméno. „Ma“ se vyslovuje někde mezi anglickým „Ma“ a „Mo“ (ani to nezkoušejte); „gyar“ je jako anglické slovo „jar“. Důraz je samozřejmě na první slabice! Magyar znamená Maďar, což je dobré jméno pro budoucího maďarského premiéra. Teď nebo nikdy!