To je podstatné. Závislost není angína. Není to diagnóza, kterou lze uzavřít v ordinaci a předepsat na ni jeden recept. Je to jev biologický, psychologický, sociální, kulturní, kriminologický, fiskální i politický. Alkohol je zdravotní problém, ale také otázka reklamy, daní, rodinného násilí a produktivity práce. Hazard je otázka duševního zdraví, ale zároveň regulace trhu, obcí, dluhů a praní peněz. Tabák je medicína, ekonomika a lobbing. Syntetické drogy jsou toxikologie, policie, celní správa, školství, sociální práce a někdy i geopolitika chemických prekurzorů. Kdo z toho udělá pouze zdravotnictví, nezužuje jen agendu. Zmenšuje realitu.

Česká Rada vlády pro koordinaci politiky v oblasti závislostí je oficiálně stálým poradním, iniciačním a koordinačním orgánem vlády v oblasti integrované politiky závislostí; její předsednictví je spojeno s premiérem a administrativní podporu jí zajišťuje odbor protidrogové politiky Úřadu vlády. To není dekorace. Je to konstrukční princip: závislosti jsou nadrezortní problém, proto mají mít nadrezortní ukotvení.

Česká republika si v této oblasti nevytvořila respekt tím, že by objevila zázračný lék na lidskou slabost. Vytvořila si ho tím, že se po roce 1989 relativně brzy odklonila od čistě represivní iluze a přijala pragmatický přístup. Česká drogová politika byla formulována kolem čtyř pilířů: prevence, harm reduction, léčby a sociální reintegrace, spolu s kontrolou nabídky. Od roku 2014 byla rozšířena také na alkohol, tabák a hazard, tedy na legální formy závislostního chování, které ve skutečnosti působí společnosti často větší škody než látky, kolem nichž se vede nejvíce morálních kázání.

Právě tady je jádro sporu. Pokud vláda přesune agendu pod zdravotnictví, může tvrdit, že přece nic neruší. Úředníci zůstanou, dokumenty zůstanou, zkratky zůstanou, možná zůstane i několik kulatých stolů, u nichž se bude mluvit o „synergii". Jenže instituce nejsou jen lidé a šanony. Instituce jsou také autorita. A autorita v mezirezortním světě znamená, že někdo má dostatečnou váhu zavolat ke stolu zdravotnictví, školství, vnitro, spravedlnost, finance, obce, kraje, policii, odborníky a služby v terénu. Ministerstvo zdravotnictví může být jedním z nejdůležitějších hráčů. Nemůže však přirozeně rozhodovat za všechny ostatní.

Stát má zvláštní talent ničit funkční systémy nikoli bombou, ale přestěhováním kanceláře. Úředně se tomu říká delimitace, organizační změna, racionalizace. Politicky to často znamená: vezmeme něco, co překáží, protože je to příliš samostatné, příliš odborné, příliš meziresortní nebo příliš málo poslušné, a uložíme to do rezortu, kde se z toho stane jedna agenda mezi mnoha. Nikdo nic nezakáže. Jen se sníží schopnost jednat.

V českém kontextu je to o to absurdnější, že závislostní politika už dávno není okrajové téma narkomanů v parcích, jak si ji stále představuje část veřejnosti. Moderní závislosti jsou rozprostřené po celé společnosti. Jsou v alkoholu na firemních večírcích, v automatech, v online sázení, v nikotinových sáčcích, v lécích, v energetických nápojích, v syntetických látkách, v digitálních návycích a v ekonomice úniku. Kdo si myslí, že „drogy" jsou jen jehla a kapuce, uvízl v devadesátých letech spolu s plakáty, na nichž lebka nabízela dítěti heroin.

Bémovo varování před fentanylovou krizí a novými syntetickými drogami může znít dramaticky. Jenže právě dramatické scénáře se v drogové politice neobjevují proto, že odborníci rádi straší, ale proto, že trh s psychoaktivními látkami se mění rychleji než stát. Evropská agentura EUDA ve své zprávě z roku 2025 popisuje harm reduction jako soubor intervencí, programů a politik, které mají snižovat zdravotní, sociální a ekonomické škody užívání drog pro jednotlivce i společnost. Jinými slovy: moderní protidrogová politika není ideologický seminář o ctnosti, ale systém včasného rozpoznávání rizik.

A tady se dostáváme k největší české slabosti: k víře, že stát je možné řídit jako přeskupování židlí ve zasedačce. Jenže veřejná politika není kancelářský nábytek. Pokud se rozbije koordinace, pozná se to až ve chvíli, kdy už je pozdě. Ne v den rozhodnutí vlády, ale ve chvíli, kdy v terénu chybějí služby, školy nemají prevenci, obce řeší symptomy, policie honí následky, zdravotnictví hasí intoxikace a ministerstvo financí se tváří, že daňové výnosy z alkoholu, tabáku a hazardu nemají s ničím společným žádný morální účet.

Nejde přitom o Pavla Béma jako osobu. To je možná nejméně důležitá část celé věci. Česká debata má nešťastný zvyk měnit institucionální otázky v referendum o tvářích. Bém je pro jedny kompetentní odborník, pro druhé politická figura s minulostí, kterou nelze jednoduše vymazat. Ale tady nejde o to, zda má někdo rád Béma. Jde o to, zda stát chápe závislosti jako komplexní veřejnou politiku, nebo jako zdravotnickou kolonku. Pokud je pravdivé Bémovo tvrzení, že vláda rozhodla bez dostatečné odborné debaty, pak je to problém bez ohledu na to, kdo právě sedí ve funkci národního koordinátora.

Je příznačné, že současně se mluví o přesunu dalších agend z Úřadu vlády: lidských práv, rovnosti žen a mužů, romských záležitostí či práv lidí s postižením. To vytváří širší obraz. Nejde jen o drogy. Jde o ústup od horizontálních politik, tedy od agend, které jsou nepohodlné právě proto, že zasahují do více rezortů najednou. Moderní stát je potřebuje, protože realita není rozdělená podle ministerských dveří. Starý byrokratický stát je nesnáší, protože mu připomínají, že svět nelze řídit tabulkou kompetencí.

Bém navrhuje kompromis: vytvoření relativně nezávislé Národní agentury pro závislosti a Fondu prevence financovaného mimo jiné z výnosů spojených s hazardem, tabákem a alkoholem. To není exotická myšlenka. Je to pokus zachovat nadrezortní charakter agendy a zároveň vyjít vstříc tlaku na organizační změnu. Lze diskutovat o detailech, kontrole, transparentnosti i riziku nového úřadu. Ale jako princip je to mnohem logičtější než prosté připojení závislostní politiky ke zdravotnictví.

Stát, který chce šetřit, by měl jako první šetřit na hloupých rozhodnutích. Prevence je nudná, protože nemá slavnostní přestřižení pásky. Harm reduction je politicky nevděčná, protože nevypadá jako vítězství dobra nad zlem. Koordinace je neviditelná, protože její největší úspěchy jsou katastrofy, které nenastaly. Jenže právě proto jsou tyto systémy tak snadnou obětí. Volič nevidí, co bylo odvráceno. Politik vidí jen odbor, který lze přesunout.

V zemi, která má jednu z nejvyšších tolerancí k alkoholu v Evropě a zároveň se ráda chlubí civilizovaným pragmatismem, by protidrogová politika neměla být místem symbolických gest. Měla by být jednou z těch vzácných oblastí, kde stát odloží moralismus i chaotické improvizace a drží se toho, co funguje. Pokud český model opravdu získal respekt doma i v zahraničí, jak tvrdí Bém a jak naznačuje dlouhodobé institucionální ukotvení české politiky závislostí, pak je minimálně povinností vlády vysvětlit, proč ho mění právě takto, právě teď a právě bez široké odborné debaty.

Protože v drogové politice se každá chyba jednou vrátí. Jen nepřijde v podobě tiskové zprávy. Přijde jako statistika úmrtí, hepatitida, předávkování, rozpadající se rodiny, přetížené služby, kriminalita, dluhy a další generace politiků, kteří budou slavnostně napravovat to, co jejich předchůdci rozebrali, když si mysleli, že jen přesouvají odbor z jedné budovy do druhé.

Vytisknout