Nenápadný půvab protileteckých krytů

27. 8. 2026 / Matěj Metelec

čas čtení 5 minut
Vyrůstat v devadesátkách, tedy na „konci dějin“, znamenalo považovat hrozby, které byly ještě pro předchozí generaci traumatické, za v zásadě jednou provždy vyřešené. Samozřejmě, že jsem si to tehdy neuvědomoval, ale devadesátá léta do mě nenápadně zasadila představu, že s koncem studené války nějakým způsobem skončila i hrozba jaderného konfliktu, a ještě méně artikulované, ale možná o to důraznější přesvědčení, že také jakékoli války v Evropě jako takové.

(A to navzdory tomu, že většinu té doby zuřily kruté konflikty na Balkáně – patrně se tehdy česká společnost rychle dokázala přeorientovat ze závisti k výhodám na Sovětech nezávislé Jugoslávie k orientalistickému konstatování „ale my, na rozdíl od Balkánu, jsme Západ!“).

Odpor k militarismu, spojovanému s minulým režimem, se projevil nejen zrušením pravidelnému cvičení s plynovými maskami ve školách (pamatuji si jedno), ale mám pocit, že rovněž zrušením čehokoli, co připomínalo někdejší branná cvičení jako taková. Možná se pletu, ale jsem přesvědčen, že první nácvik evakuace budovy jsem zažil až na gymplu potom, co se několikrát opakovaly telefonáty oznamující, že ve škole je bomba.

Myslím, že podobně to má velká část mé generace, nemluvě o těch mladších. Zatímco lidé, kteří do sebe volky nevolky během dospívání museli nasát hrůzu z (nejen jaderné) války, ji v sobě nesou v nějaké formě dodnes, my jsme vyrůstali v liberální utopii. 

A mám pocit, že jsme se z ní v mnoha praktických ohledech nikdy neprobrali. 

Když Rusko v roce 2022, v reakci na selhání plánované rychlé a bezbolestné „speciální operace“, začalo poprvé po letech chřestit jadernými zbraněmi, Češi a Češky se na krátkou chvíli začali zajímat o to, kde jsou nejbližší kryty a balit si evakuační zavazadla. 

Protože se však dál nic nedělo, mimo subkultury odhodlaných prepperů a paranoiků od přirozenosti se většina populace s klidem pohroužila do předchozí bezstarostnosti. Včetně většiny těch, kteří hlasitě souhlasili s poněkud nabubřelými prohlášeními tehdejšího premiéra Fialy, že „jsme ve válce“.

I ten, kdo jen zběžně sleduje zpravodajství z válčící Ukrajiny musí vědět, že k podobné válce patří i víceméně nahodilé útoky na civilní obyvatelstvo, ať už pomocí raket nebo dronů. Protože právě Ukrajina je aktuálně modelové bojiště, dalo by se čekat, že čistě v rámci předběžné opatrnosti, v duchu zásady „kdo je připraven, není překvapen“ se v České republice změní třeba přístup k protileteckým krytům. Žiju v pražské čtvrti, kde jich je relativně hodně, když se ale místních poptávám, málokdo ví, že tomu tak je – nemluvě o tom, jestli jej v domě mají nebo jak na tom jejich kryt je.

Evidenci a kontrolu krytů, slovy legislativy „staveb civilní ochrany“, provádí Hasičský záchranný sbor, podle § 15 odst. 2 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému je to však obecní úřad, kdo zajišťuje varování, evakuaci a ukrytí osob před hrozícím nebezpečím. A nakonec, odpovědnost za stav každého jednoho krytu má vlastník. 

Sami hasiči říkají, že počet krytů dlouhodobě klesá, protože musí být vyřazovány z evidence kvůli nefunkčním technologickým zařízením, špatnému technickému stavu nebo nemožnosti jejich využití k původnímu účelu. Jinými slovy, vlastníkům na zajištění jejich funkčnosti většinou nezáleží, a nikdo je nemotivuje, aby svůj přístup měnili.

V České republice bylo k 31. prosince 2025 v evidenci 1 569 stálých úkrytů s kapacitou 316 811 osob, tedy přibližně pro 3 % obyvatelstva (jejich umístění najdete zde). Praha je na tom poměrně lépe: „počet stálých úkrytů na území hl. města Prahy je přibližně 670. Kapacita těchto stálých úkrytů je přibližně 125 000 osob. Kapacita Strahovského tunelu je 15 000 osob. Ochranný systém metra je schopný pojmout 332 080 osob.“ Což je ovšem méně než třetina současné populace hlavního města.

Nevypadá to ovšem, že by se otázka krytů měla stát třeba jenom vedlejším tématem nadcházejících komunálních voleb. Nemyslím si, že je vojenská situace tak akutní, aby si každý na zahradě rodinného domku co nejdříve vyhloubil vlastní kryt, jako se to dělo v USA v době horké studené války v padesátých letech. Zároveň však politická situace není natolik dobrá, aby se u příležitosti voleb by nemohlo toto téma aspoň trochu otevřít. Zatím to vypadá, že v takové Praze je největší současnou hrozbou, že nezaparkujete.

 

0
Vytisknout
475

Diskuse

Obsah vydání | 27. 8. 2026