Bylo to fakt kurva odporný

8. 9. 2026 / Jiří David

Nikdo tak přesně nevěděl, co to je. Jen se tomu začali vyhýbat i ti, kteří se do té doby nevyhýbali ničemu. Trollové mizeli, boti umlkali, spamovací farmy zavíraly provoz a falešné účty se jeden po druhém odhlašovaly. A i ti nejotrlejší digitální paraziti, ty zasraný svině živený lží, závistí, ponižováním a cizím průserem, před tím něčím couvali. Ne ze studu. Na stud už byly dávno moc zkurvený, příliš velký svině.

Ze strachu.

Nejpodivnější bylo, že nikdo nedokázal říct, čeho se vlastně bojí. A možná něčeho, co se na okamžik podobalo prázdnotě, ale bylo příliš hladové na to, aby to byla prázdnota.

Bylo v tom cosi vlhkého, ulepeného a nepřirozeně trpělivého. Něco, co nemělo začátek a nepotřebovalo důvod. Spíš nějaký omyl, který se odmítl stát minulostí. Něco zasraně trpělivého. Něco, co nikam nespěchalo. Něco se tam pohybovalo. Ne dopředu. Ne dozadu. Pohybovalo se to mimo tyhle pojmy. Bylo to tam a nebylo. Bylo to předtím, než se člověk podíval, a zůstalo to tam potom, co odvrátil oči. Množilo se bez množení. Pohybovalo se bez změny místa. Vstupovalo do prostoru, aniž by prostor opouštělo. Ne proto, že by měl existovat. Ale protože neexistoval způsob, jak  vysvětlit, že ho nemá. Něco, co nemělo hmotnost, ale zároveň deformovalo gravitaci. Nebyl předtím ani potom. Žádný zdroj. Byla to přítomnost bez události. Ne inteligence. Ne vědomí. Ne bůh. Chybělo slovo. Čísla bez množství.  Nešlo tedy ani o nekonečno.

Nikdo nevěděl proč. Nikdo to nezkoumal. Nikdo se k tomu nechtěl přiblížit. Ostatně nebylo kam. A přesto se to dál objevovalo. Čím víc se tomu všichni vyhýbali, tím víc toho bylo.

Bez účelu. Bez potřeby být pochopeno. Bez jména, protože pokaždé, když se to někdo pokusil pojmenovat, měl náhle pocit, že už tím udělal chybu.

Byla to vzácná shoda odpudivých entit: všechno, co obvykle nemá žádnou hranici, ji tentokrát našlo. Možná v tom bylo i cosi zoufale známého — potřeba být viděn za každou cenu, i kdyby po člověku nakonec nezbylo nic než vlastní ozvěna.

Od tý chvíle se některý místa začala jevit hlubší, než do prdele vůbec byla. Nebylo to vidět. Nebyla tam díra, schod ani žádná jiná píčovina, kterou by člověk mohl ukázat prstem. Jenom tam najednou byla hloubka. Nejasná, zasraně nepříjemná hloubka. Ne všude. Jen tam, kde předtím nebylo vůbec nic, čeho by stálo za to si všimnout.

A pak se něco začalo objevovat i tam, kde žádný prostor nebyl. Jenže ono se tam objevilo. A bylo toho dost. Dost na to, aby se tím dalo, byť s kurevskými obtížemi, projít. Pomalu. Těžce. S pocitem, že člověk strká nohy do něčeho, co by podle všech zasranejch zákonů fyziky vůbec nemělo existovat. Ne smrt.

Některý povrchy přestaly být úplně povrchy. Některý věci najednou měly zadní stranu, přestože ji předtím z principu mít nemohly. A z toho všeho lezl čím dál odpornější smrad. Nebylo to mrtvý ani živý. Bylo to cizí.