Ačkoli se k němu Trump chová chladně, Netanjahu se snaží ze všech sil udržet se u moci. A možná se mu to i podaří

16. 11. 2026

čas čtení 9 minut
 

Pád izraelského premiéra se nyní může jevit jako nevyhnutelný; opak je však pravdou. Musí být odvolán z funkce a postaven před soud, míiní Simon Tisdall

 

Není sportovní kopat do člověka, když je na dně. U Benjamina Netanjahua však uděláme výjimku. Od chvíle, kdy jeho krajně pravicová koaliční vláda přišla o mandát v minulém měsíci v celostátních volbách, dělá izraelský premiér ze sebe ošklivou frašku. Jeho výstřelky připomínají chování odsouzence, který se zoufale snaží uniknout šibenici. To by možná tolik nevadilo, kdyby se Netanjahu, jak se všeobecně předpokládá (a doufá), nakonec nemohl vyhnout pádu. Jeho konečný pád však zdaleka není jistý.

 

Zatímco pokračují zdlouhavá a složitá jednání o tom, kdo sestaví příští izraelskou vládu – což bude jistě nějaká forma vícestranické koalice –, Netanjahu, který je prozatím nucen zastávat pouze formální roli úřadujícího premiéra, vynakládá mimořádné úsilí, aby se udržel u moci, a využívá přitom všechny špinavé triky ze svého dobře ošoupaného manuálu, zatímco volá po „vládě národní jednoty“ (s vyloučením arabských stran). A dojem, že ho na holičkách nechal Donald Trump, jeho největší spojenec, který utrpěl podobnou volební porážku, se může také ukázat jako příliš optimistický. Obléhaní Palestinci na Západním břehu a v hladovějící, zaplavené Gaze, stejně jako bombardovaní a zbití lidé v Íránu, mají dobrý důvod k obavám.

Netanjahuovy intriky špatného poraženého napodobují ty, které předvedl Trump poté, co ho Joe Biden v roce 2020 vyřadil z amerického prezidentského úřadu. Patří mezi ně divoká a nepodložená tvrzení o volebních podvodech týkající se stran vedených Palestinci, jejichž nečekaný zisk 19 parlamentních křesel při obrovské volební účasti jim dal potenciálně rozhodující slovo v tom, kdo může sestavit a vést příští vládu. Také papouškuje známá, nepodložená a nekonkrétní obvinění ze zahraničního vměšování. Vyšetřovatelé nenašli žádné důkazy, které by tyto pomluvy ospravedlnily – ale stejně jako Trump a hnutí MAGA i Netanjahu a jeho extremističtí populisticko-nacionalističtí spojenci a mediální podporovatelé tyto lži i tak neustále opakují.

Poté, co Netanjahu odsunul arabsko-izraelské strany na vedlejší kolej, je jeho „druhým cílem podnítit masy, které naslouchají jeho slovům, aby v  úterý [17. listopadu] – v den výměny předsedy Knesetu – pochodovaly na Kneset a zabránily svolání pléna. Nebo také dát signál odcházejícím koaličním poslancům, aby zmařili zasedání,“ varoval komentátor deníku Haaretz Yossi Verter. Takové předpovědi oprávněně bijí na poplach ohledně budoucího vládnutí zemi, která se prohlašuje za jedinou demokracii na Blízkém východě. Znepokojivou perspektivou je izraelský ekvivalent 6. ledna 2021, nechvalně proslulého data Trumpova neúspěšného povstání na Kapitolu.

Netanjahuův rasismus, který nikdy nebyl zcela skrytý, se stal zjevným, do očí bijícím a odpudivým. Jakákoli koalice, která by zahrnovala Araby nebo byla jimi podporována, by byla „vládou národní sebevraždy … s těmi, kdo usilují o zničení státu Izrael a založení palestinského státu na jeho troskách,“ uvedl v nahraném prohlášení. Z toho jednoznačně vyplývalo, že všichni arabští Izraelci – asi 21 % celkové izraelské populace – by měli být považováni za skutečné nebo potenciální teroristy sympatizující s Hamásem. „Oheň a plameny v ulicích Paříže a Bruselu budou blednout ve srovnání s ohněm, který uvidíme v Jeruzalémě, Tel Avivu a Haifě. Izrael to prostě nepřežije,“ řekl.

Navzdory svému katastrofálnímu a nevysvětlitelnému selhání při prevenci útoků Hamásu v roce 2023 premiér nadále tvrdí, že pouze on, a pouze on sám, může zajistit bezpečnost Izraele. Poté, co byl minulý týden při slavnostním slibu v Knesetu svědkem dalšího panického, téměř hysterického projevu Netanjahua, Gadi Eisenkot, vůdce hlavní opoziční skupiny „změny“, jemuž byla dána první šance sestavit vládu, odsoudil jeho chování jako hanebné a nenávistné. „Ještě více jsem se utvrdil v přesvědčení, že není schopen setrvat ve funkci ani o minutu déle,“ řekl Eisenkot. „Musíme urgentně jednat a sestavit národní nouzovou vládu. Pokračování jeho vlády rozděluje Izrael a ohrožuje jeho bezpečnost.“

Obavy z další války podporují zprávy, že Netanjahu se nevzdal naděje na obnovení útoků na Írán, čímž by vyvolal novou bezpečnostní krizi, posílil svou vlastní pozici a odložil změnu vlády. Eisenkot ho v preventivním formálním dopise před takovým krokem varoval a naléhavě ho vyzval, aby „prokázal národní odpovědnost [a] při provádění nebezpečných kroků postupoval opatrně a zdrženlivě … Nezraď důvěru lidí ve vládní instituce a rozhodovací proces“. Eyal Zamir, náčelník generálního štábu Izraelských obranných sil, a další generálové údajně před volbami sdělili svým americkým protějškům, že se domnívají, že Netanjahu plánuje vtáhnout Washington do třetího vojenského střetu s Teheránem za poslední dva roky.

Drtivé porážky republikánů v amerických volbách do Kongresu, které jsou částečně připisovány nepopulární a nákladné válce s Íránem, zřejmě donutily Trumpa, aby – alespoň prozatím – upustil od jakékoli myšlenky na obnovení konfliktu. Čelil také negativní reakci z řad své vlastní strany, mimo jiné ze strany viceprezidenta J. D. Vance, který za špatné výsledky výslovně vinil válku s Íránem a Trumpovu bezvýhradnou podporu Netanjahua a Izraele. Průzkumy ukazují, že v průběhu času umírnění republikánští a nezávislí američtí voliči stále méně podporují Izrael, zatímco někteří mladší republikáni rovněž uznávají genocidu v Gaze a neutuchající utrpení Palestinců tam i na Západním břehu.

Trump však zůstává velmi nepředvídatelný. Negativní verdikt z nedávných voleb ohledně své agendy odmítá u a je zjevně odhodlán vyhlásit vítězství nad Íránem, ať už jakýmkoli způsobem. Minulý týden byl Vance bez okolků odvolán ze své role vyjednavače s Íránem, přičemž Trump trval na tom, že jednání s Teheránem skončila. USA nadále vyvíjejí na Írán vojenský a rostoucí ekonomický tlak, zejména prostřednictvím vzdušné, pozemní a námořní blokády. A celosvětová krize cen ropy přetrvává. Dříve či později se teheránský režim, v obavě z kolapsu nebo vnitřní vzpoury, může cítit nucen k odvetě. Pokud k tomu dojde, bude to Netanjahuova příležitost. Může dokonce uměle urychlit novou konfrontaci a opět do ní vtáhnout nešťastného Trumpa.

Podívejme se na to vše s odstupem a zvažme podstatu věci. Skutečnost, že Netanjahu je v tuto chvíli stále u moci a stále má šanci zůstat premiérem, pokud jednání o opoziční koalici ztroskotají, ztroskotají samy od sebe nebo budou sabotována, je mimořádná, nepřijatelná – a hluboce šokující. Po mnoho let způsobil neuvěřitelnou škodu mezinárodní pověsti Izraele, zejména v USA, a to svými nekonečnými, hrubě nepřiměřenými válečnými akcemi v Libanonu, Sýrii, Iráku, Jemenu a Íránu. Hrozí mu zatčení Mezinárodním trestním soudem za údajné válečné zločiny. Doma čelí soudnímu řízení kvůli korupci; dohlíží na bezprecedentní násilí teroristických osadníků zaměřené na nelegální anexi Západního břehu; a je obviňován z podkopávání izraelské demokracie prostřednictvím své soudní reformy, pokusů o umlčení rozhlasových a televizních médií, cynické manipulace voleb a nestydatých lží.

Netanjahu je ostudou pro Izrael i pro demokratické vládnutí kdekoli na světě. Je čas říct „dost“. I když jeho sesazení samo o sobě nevyřeší zásadnější problémy, výrazně by to pomohlo. Musí být zastaven. A tuto vzácnou příležitost po volbách, jak ho jednou provždy zastavit – jak ho jednoznačně a trvale vyhnat z úřadu a z moci – nesmíme promarnit, zkazit ani zpackat. „Bibi“ se musí zodpovídat za své trestné činy a přestupky, ať už osobní, nebo politické. Pokud se mu, jako již dříve, podaří vyvléknout se z odpovědnosti, zaplatí za to strašlivou cenu nejen Izrael a Palestina, ale celý svět.


Zdroj v angličtině ZDE 

  • Simon Tisdall je komentátor pro zahraniční záležitosti deníku Guardian

Více k těmto tématům

Sdílet

Znovu použít tento obsah

0
Vytisknout
131

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2026