Kam až smí vláda sáhnout: veřejnoprávní média, poplatky a evropské právo

17. 11. 2026 / Petr Waniek Horváth

čas čtení 11 minut

Foto: Ivannah, Wikimedia Commons, CC BY 4.0

V neděli 15. listopadu stály na Letné statisíce lidí. Policie potvrdila, že takový protest samostatná Česká republika ještě nezažila. Shromáždění dostalo název „Letná proti 4:36“ podle hodiny, kdy Sněmovna 24. října v noci poslala dál vládní návrh na zrušení rozhlasových a televizních poplatků .

Těžko by se našel někdo, kdo poplatky platí rád. Lidé na Letné ale nepřišli hájit složenku.

 Přišli kvůli otázce, kdo bude mít v ruce peníze pro Českou televizi a Český rozhlas a jestli je bude moct přiškrtit pokaždé, když se mu nebude líbit vysílání. Šlo jim ale o víc než o dvě instituce. Demonstrace byla i protestem proti vládě Andreje Babiše, kterou tvoří populisté a extremisté, a proti tomu, jak vládne: zákony protlačené v noci, výsměch protestujícím a útoky na každého, kdo klade nepříjemné otázky. Není náhoda, že organizátoři z pódia vedle stažení zákona požadovali i odvolání Tomia Okamury z čela Sněmovny. Na otázku, kdo smí sáhnout na veřejnoprávní média, už přitom neodpovídá jen česká politika. Od srpna 2025 k ní má co říct i evropské právo..

Co vláda navrhuje

Místo poplatků mají obě instituce dostávat ze státního rozpočtu pevnou částku, televize 5,74 miliardy korun ročně a rozhlas 2,065 miliardy. Proti letošním příjmům z poplatků jim tak dohromady ubude zhruba 1,4 miliardy, asi patnáct procent. Valorizace přijde na řadu teprve ve chvíli, kdy kumulovaná inflace překročí deset procent, a co inflace ukrojí nad tuto hranici, už se nevrátí. Daniel Prokop na těchto stránkách spočítal, že kdyby takový mechanismus platil v letech 2005 až 2026, vyrovnal by z inflace ve výši 95 procent jen 61 procent.

Ministr kultury Oto Klempíř trvá na tom, že se „mění pouze způsob financování“. Oba generální ředitelé odpovídají, že s takovým rozpočtem svou službu neutáhnou.

Co říká evropské právo

Evropský akt o svobodě médií (EMFA) je nařízení EU 2024/1083. Platí přímo, bez potřeby českého zákona, a používá se od 8. srpna 2025. Česká republika se tedy nemá rozhodovat, zda ho zavede, protože ji zavazuje už víc než rok. Adaptační zákon, o kterém se teď mluví, má jen sladit české předpisy s tím, co už platí.

Rozhodující je článek 5 odst. 3. Podle něj musí financování veřejnoprávních médií stát na transparentních a objektivních kritériích, která jsou známa předem. Peníze musí být přiměřené, udržitelné a předvídatelné, musí odpovídat rozsahu veřejné služby a nesmějí ohrozit redakční nezávislost. Odstavec 4 k tomu přidává požadavek, aby na dodržování těchto pravidel dohlížel orgán nezávislý na vládě.

Poplatky však nařízení nepředepisuje. Jaký model financování stát zvolí, je jeho věc, a peníze ze státního rozpočtu mají veřejnoprávní média v řadě evropských zemí. Zrušení poplatků tedy samo o sobě evropské právo neporušuje. Tvrzení, že na formě financování nezáleží, ovšem také neobstojí. Nařízení se totiž ptá na vlastnosti těch peněz, ne na jejich původ.

Kde český návrh může narazit

První potíž je s přiměřeností. Návrh zcela diletantsky  snižuje rozpočet o patnáct procent, aniž by se opíral o jakýkoli rozbor toho, kolik veřejná služba stojí. Návrat k číslům z roku 2024 je politické rozhodnutí. Objektivním kritériem ve smyslu nařízení není.

Druhá potíž se týká předvídatelnosti. Při valorizaci s prahem a propadem budou peníze reálně ubývat rok co rok. Položku ve státním rozpočtu navíc může každá nová vláda otevřít znovu. Evropská vysílací unie nedávno v souvislosti s Irskem napsala, že takové financování není ani předvídatelné, ani bezpečné.

Nejvážnější je třetí problém, nezávislost. Poplatek míjí státní pokladnu, dotace přes ni jde. Vláda, která rozpočet sestavuje, by tak každoročně rozhodovala o penězích institucí, jež ji mají kontrolovat. I takový model může obstát, ale jen s pojistkami, jako jsou víceleté rozpočty, plná automatická valorizace nebo nezávislé posouzení potřeb a nezávislý dohled. V českém návrhu žádná z nich není. Český rozhlas proto otevřeně uvádí, že podmínky EMFA podle něj návrh nesplňuje.

Proč se do toho plete Brusel i kvůli penězům

Evropská unie hlídá, aby státy nepomáhaly ze společných peněz vlastním firmám na úkor ostatních. Když stát někomu dá peníze, které jeho konkurenti nedostanou, říká se tomu veřejná podpora. Bez souhlasu Bruselu je zpravidla zakázaná.

Česká televize a Český rozhlas jsou v tomto smyslu také firmy, protože soupeří s komerčními stanicemi o diváky, reklamu i vysílací práva. Peníze, které dostávají od státu, jsou proto veřejnou podporou. Evropské právo ji sice veřejnoprávním médiím povoluje, ale za určitých podmínek. Stát musí jasně říct, za co platí, a nesmí platit víc, než kolik služba stojí.

Dnešní poplatky fungovaly už před vstupem Česka do Unie, takže je Brusel nemusel schvalovat. Pokud ale stát způsob financování zásadně změní, může jít o novou podporu. Tu je nutné nejdřív ohlásit Evropské komisi a do jejího rozhodnutí se nesmí vyplácet.

Na to upozornil Český rozhlas. Poplatky mohou skončit k pevnému datu, zatímco peníze ze státního rozpočtu budou ještě čekat na souhlas z Bruselu. Veřejnoprávní média by tak mohla nějakou dobu zůstat bez peněz. Vláda by proto měla předem vyjasnit, jestli bude souhlas potřeba.

Brusel se dívá

Komise si od Prahy vyžádala informace už na konci léta a teď posuzuje českou odpověď. Komisař Michael McGrath 11. listopadu v Evropském parlamentu slíbil, že Komise využije „všechny relevantní nástroje“ na ochranu svobody médií. Protiprávním však český návrh zatím neoznačila. Zákonem ještě není.

Den po Letné ministr Klempíř po rozhovoru s McGrathem oznámil, že poplatky mají počkat, dokud Sněmovna nezačne projednávat implementační zákon k EMFA. Večer téhož dne ale na síti X napsal: „Poplatky rušíme.“ Ať už to byl ústup, nebo jen přeskupení pořadí, ministr tím uznal, že bez ohledu na evropská pravidla se reforma udělat nedá.

Co když Brusel řekne: tohle je porušení

Kdyby zákon prošel v dnešní podobě a Komise usoudila, že odporuje článku 5, může zahájit řízení o porušení povinnosti a nakonec podat žalobu k Soudnímu dvoru EU. Komise také může požádat o předběžné opatření, které sporná pravidla pozastaví ještě před rozsudkem. Pokud by Česko nerespektovalo rozhodnutí soudu, hrozila by mu pokuta nebo denní penále.

Na Česko by se přitom mohla upřít pozornost celé Evropy. Evropský akt o svobodě médií se používá teprve od loňského srpna a kvůli porušení článku 5 zatím nikdo potrestán nebyl. Česká reforma by tak mohla být prvním případem, na kterém se ukáže, jestli má nařízení zuby.

Že je Brusel umí ukázat, ví Polsko. Nešlo sice o média, ale o soudy, princip je však stejný: nezávislost institucí, na které vláda nemá sahat. V roce 2021 Soudní dvůr nařídil Varšavě platit milion eur denně, dokud nepřestane fungovat disciplinární komora jejího nejvyššího soudu. Polsko platit odmítlo, a Komise mu proto peníze strhávala z evropských fondů. Nakonec ho to stálo přes 320 milionů eur. Pokud by Česko neuposlechlo rozsudek ve věci médií, mohlo by ho čekat totéž.

Na Brusel ale nemusí čekat každý. Evropské nařízení platí v Česku stejně jako český zákon, a když se ty dva předpisy dostanou do sporu, vyhrává to evropské. Pokud by tedy nový zákon odporoval evropským pravidlům, český soudce by se jím neměl řídit. Česká televize a Český rozhlas by se tak mohly bránit i samy, u našich soudů. Jak by takový spor dopadl, zatím nikdo neví. Žádný soud zatím tato pravidla v praxi nepoužil.

Háček je v čase. Mezi přijetím zákona a rozsudkem z Lucemburku snadno uplynou čtyři roky. Za tu dobu mohou odejít zkušení redaktoři, zaniknout pořady a vytratit se kus důvěry, a to žádný soud nevrátí .

A právě tady se těžko ubránit podezření, že nejde o nešťastnou vedlejší škodu, ale o samotný smysl této divoké a amatérsky připravené reformy. Nižší a nejisté peníze nejdřív dopadnou na drahou a pracnou novinařinu, tedy na investigativu, regionální zpravodajství a pořady, které kladou mocným nepříjemné otázky. Právě s nimi mají představitelé dnešní koalice dlouhodobě potíž. Premiér Andrej Babiš se s veřejnoprávními médii přel už za svých předchozích vlád, kdy evropské novinářské organizace upozorňovaly na pokusy oslabit pojistky jejich nezávislosti. Dnes vzkazuje, že ani stávka, ani statisíce lidí v ulicích na zrušení poplatků nic nezmění.

Předseda Sněmovny Tomio Okamura se nijak netají tím, kam by šel nejraději. V říjnu řekl, že kdyby někdo navrhl zrušení České televize a Českého rozhlasu, bude pro. S redaktorkami pořadu Reportéři ČT se střetl na ulici, celé setkání nechal natočit, zveřejnil ho na sociálních sítích a prohlásil, že si Českou televizi zprivatizovali aktivisté. Ministr zahraničí Petr Macinka opakovaně nepustil na brífinky svého resortu redaktorku Deníku N. Když se před volbami pohádal s Českou televizí kvůli účasti v debatě, nařídil, že s ní až do uzavření volebních místností nesmí mluvit nikdo z ministerstva a nikdo z jeho expertů nesmí vystoupit v jejím vysílání.

Jsou to drobnosti, dokud mají tito politici nad veřejnoprávními médii jen málo moci. Ukazují ale, jak by mohl jejich vztah k nim vypadat, kdyby rozhodovali o jejich penězích každý rok. Reforma tak může fungovat i jako vyrovnání účtů za to, co už bylo odvysíláno, a za kritické zpravodajství o populistických a extremistických stranách.

Nebylo by to nic nového. Svobodná média stála populistům vždycky v cestě, protože ověřují, co politici tvrdí, a připomínají jim, co slíbili. Kdo je chce zkrotit, nemusí je zakazovat. Stačí jim pomalu ubírat peníze a počkat, až z nich zbude něco jiného.

Na čem záleží

Vláda smí veřejnoprávní média financovat jinak než dosud, obzvlášt pokud to měla v programovém prohlášení jak tvrdí . Nesmí ale nový model nastavit tak, aby byl chudší, nejistý a závislý na tom, kdo zrovna sestavuje rozpočet.

Lidé na Letné to řekli bez paragrafů. Evropský akt o svobodě médií ,ale totéž říká jazykem práva. Pokud vláda tvrdí, že ho respektuje, má to dokázat v textu zákona, a to dřív, než ho bude muset po letech opravovat soud.

0
Vytisknout
159

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2026