Fundamentalisté pokroku, aneb Cestou do zaslíbené země vymýtit jinakost

27. 7. 2011 / Karel Dolejší

Vyjádření Chrise Hedgese k nedávným událostem v Norsku je pro mnohé možná překvapivě zahroceno nikoliv jen jedním, ale hned dvěma směry současně: Nebezpečný fundamentalismus pro autora nepředstavují pouze ti, kdo vzývají strnulé a předpotopní formy náboženské víry, ale rovněž tak "noví atheisté" - militantní odpůrci křesťanství, kteří by chtěli všechny funkce náboženství beze zbytku nahradit vědou a od ní odvozenými obecnými teoriemi, a natáhnout tak celé lidstvo na Prokrustovo lože vlastní představy "pokroku".

Západ si s oblibou pěstuje mýtus o vlastní toleranci k jinakosti. Ovšem tato tolerance představuje poměrně pozdní a vlastně spíše netypický plod. Na počátku Západu stál její přesný opak: Nacionalismus starých Řeků, jejich xenofobie navenek a žárlivost vůči odlišnostem směrem dovnitř vlastního společenství. Na samotném začátku nalézáme normalizovaného občana městského státu žijícího v domě vystavěném na normalizovaném oiku, pro nějž byla multietnicita Perské říše stejně jako kterýkoliv projev nehomogenity kolektivu projevem barbarství.

Pokud jde o druhý zdroj západní kultury, totiž starozákonní židovství, bylo by zajisté plýtváním času dokazovat, že genocida těch, kdo se od "nás" liší, nemá s tolerancí absolutně nic společného.

Kolektivní narcismus moderních sekulárních Evropanů si ovšem situaci značně zjednodušuje tím, že vlastní intoleranci projektuje výhradně na zastánce náboženských názorů - a tvrdí, že je to právě a jedině tato náboženská (případně "totalitní") forma, co zaviňuje neschopnost čelit zralým způsobem jinakosti druhého. Výhradní soustředění pozornosti na bigotní křesťanstvo, nad nímž se lze vždycky snadno a v podstatě už bez rizika nahlas pohoršovat, skvěle odvádí pozornost od intolerance ve vlastních postojích, od vlastní neschopnosti přijmout to, co je skutečně odlišné.

Moderní liberální konzumní utopie chce nadělat z celého lidstva příslušníky západní střední třídy - což je, takto otevřeně formulováno, cíl zjevně nedosažitelný. Nicméně ten kdo do zmíněné sociální skupiny "stále ještě" nepatří se automaticky stává předmětem buď charitativní činnosti (ta mu má dopomoci, aby se životnímu způsobu střední třídy alespoň co nejvíce připodobnil, či aby přinejmenším zlomen uznal svou zásadní nesamostatnost a závislost na ušlechtilých příslušnících pomáhající střední třídy), nebo je na základě nějakého vylučujícího kritéria definitivně označen za v zásadě "nemodernizovatelného", za "zpátečníka", který se vzpěčuje nekonečnému dobrodiní západního pokroku a dává přednost tomu žít zavrženíhodným způsobem, který mu ještě zbývá, případně (u příslušníků jiných kultur) který dobře zná a je mu vlastní.

Není to vlastně nic nového a stále se to opakuje. Do zaslíbené země Immanuela Kanta nikdy nemohli dojít černoši, protože prý jsou od přirozenosti "líní". Do zaslíbené země Theo Sarrazina nedojdou "degenerovaní" Turci a Kurdové, kteří geneticky "nejsou přínosem" pro současnou německou společnost. A do zaslíbené země Anderse Behringa Breivika zase nikdy nevkročí nejen muslimové (kteří jsou jednou provždy vyloučeni ze stejnosti, jíž se projevuje vyvolenost), ale také všichni ti, kdo narušují narcistický mýtus vyvolenosti kecy o multikulturalismu a politické korektnosti.

Stejným způsobem lze ovšem ve výčtu "nemodernizovatelných" neschopných projít uchem jehly do království nebeského západních bohatců pokračovat ještě velice dlouho. Patří sem třeba příslušníci afghánských kmenů upřednostňujících loajalitu k vlastnímu společenství a náboženství před importovanými koloniálními hodnotami; mexičtí Mayové, pro něž je soudržnost komunity důležitější než (imaginární) individuální životní šance v rámci většinové společnosti; a obecně každý, kdo se vzpírá normalizovanému individualismu, konzumerismu a fundamentalistickému progresivismu, který všechno a všude beze zbytku stále dokola "modernizuje" až do úplného zničení.

Růžové vize nezastavitelného historického pokroku měly a mají vždy nevyhnutelně i svou odvrácenou stranu, na niž nepřekonatelná lidská konečnost odsouvá všechno to, co by v idylickém barvotiskovém obrázku věčné blaženosti nesnesitelně rušilo, protože je de facto jeho obětí.

Fundamentalisté modernizace se pak ještě dále dělí na ty, kdo odvrácenou stranu vlastního snu pouze bagatelizují, očerňují a vytěsňují - a na ty, kdo jsou odhodláni ji zcela zničit, fyzicky vybít všechno a všechny, kdo se tak bolestně dotýkají jejich nade všechno ceněného narcismu.

Norský masový vrah Anders Behring Breivik nepochybně patřil ke druhé skupině.

Breivik se - z pohledu kulturní identity - považuje za křesťana. (Křesťané sami teď argumentují, že mezi ně Breivik vlastně vůbec nepatří.)

Tím ovšem není nikterak dáno, že by se k "nemodernizovatelným" za jiné konstelace analogicky netolerantně, agresívně a (v rámci vlastních možností) i genocidně nechoval militantní atheista vzývající modlu nutného a nevyhnutelného pokroku...

0
Vytisknout
3484

Diskuse

Obsah vydání | 29. 7. 2011