Vládní mateníky kolem údajné důchodové reformy IV.

5. 8. 2011 / Stanislav A. Hošek

V předcházejících textech s tímto titulkem jsem se snažil popsat základní metody chování polistopadové politické moci v oblasti starobních penzí, kterými zapříčinila údajnou nutnost provedení tak zvané důchodové reformy. Zdůvodnil jsem, že nejde ani o reformu, ani o důchody. Vyjmenoval jsem vlivy, kterými politická moc vědomě, záměrně a dlouhodobě snižovala příjmy penzijního účtu a zároveň snižovala výši vyplácení starobních penzí. Konečně jsem se pokusil popsat, jak polistopadová moc zruinovala národohospodářské zdroje používané k zajišťování slušných starobních penzí.

Dnes se budu věnovat základní mystifikaci, k níž se politická moc uchýlila, aby veškeré úvahy o penzích zmanipulovala na údajně jedinou možnou alternativu řešení problému zajišťování prostředků na slušné stáří.

Nepravý politický spor

     Od samého počátku polistopadového režimu se mocní všech barev a ideologií tváří, že jediným sporným problémem v oblasti penzí je politické rozhodnutí o tom, zda si lidé budou na penzi dlouhodobě šetřit do specielních penzijních fondů, nebo si jejich "odkládanou spotřebu" bude ponechávat stát, který průběžně, tedy rok co rok, vyplatí na penze obrazně řečeno tolik, kolik minulý rok vybral od aktivně činných občanů. Uvedený spor se mediálně prezentuje jako rozpor mezi fondovým a průběžným penzijním systémem.

     Vládní i soukromé agentury public relations angažující se ve sféře penzí za celá ta dlouhá léta zpracovaly veřejnost natolik, že dneska již prakticky nikoho ani nenapadne, že jde o dobře promyšlený pseudoproblém, který má zakrýt ten opravdový a jedině skutečný národohospodářský spor v zajišťování financí na penze, o který se musí svést primární, fundamentální politický střet. Oba dva jmenované systémy, jak fondový, tak průběžný, totiž získávají prostředky pro penzijní účet naprosto stejným způsobem, takže z tohoto základního hlediska mezi nimi není vůbec žádný rozdíl. Oba jsou totiž financovány z odvodů závislých na individuálních příjmech občanů. Do penzijního účtu eventuálních fondů či průběžného systému státu se odvádí v obou systémech pouze poplatky z tak zvaného sociálního pojištění, které platí každý zaměstnanec a jeho zaměstnavatel, a do něhož odvádí alikvotní částku osoby samostatně výdělečně činné a konečně pak stát za některé vyjmenované osoby.

     Dovoluji si tvrdit, že zásadní politický problém nespočívá v tom, jakými institucemi budou penze zajišťovány, ale pouze a jenom v tom, jak, či z čeho, budou finance do kteréhokoliv penzijního systému získávány.

Historická podmíněnost vzniku penzijních systémů

     Všechny novodobé společenské systémy posilující sociální jistoty, včetně zajišťování stáří, vznikly v posledních dvou stoletích jako vynucený důsledek rozbití tradičních rodin v dobách průmyslové revoluce -- a tedy v prostředí individualistického kapitalismu. Je logické, že vznikající systémy odpovídaly sociálním podmínkám tehdejší doby, existujícímu politickému režimu a konečně vládnoucí ideologie, z čehož vyplynulo, že byly založeny na individuálním pojištění. Pojistné systémy byly konstruovány tak, že si každý platil "pojistku", aby z ní pak čerpali jen potřební, což se dokonce považovalo za jakýsi výraz solidarity. Trochu logiky uvedené systémy měly ve zdravotním, úrazovém, nemocenském pojištění, či v pojištění proti nezaměstnanosti. Podle stejného principu však vznikaly i první penzijní systémy, z nichž se proto na počátcích vyplácela penze až od věku, kterého se dožila jen malá část populace. Pro současně potřebné zajištění ve stáří ovšem logika individuálního pojištění poněkud kulhá. Především proto, že stáří se prakticky dneska dožívá každý, takže nejde o pojištění, ale o jakýsi druh dlouhodobého pseudospoření. Vzhledem k permanentní inflaci je ale každé dlouhodobé spoření totální ztrátou, takže v takovém ekonomickém prostředí je "spořící" způsob zajišťování stáří nejen vysoce rizikový, ale celospolečensky fakticky neefektivní.

     Globalizující se všelidská civilizace začíná být stále méně individualistická a stává se veskrze společnostní. Individuální bytosti bez součinnosti jiných jsou stále méně schopné zajišťovat si jakýkoliv základní standard, nemluvě o vyšší životní úrovni a spokojenosti. Společenská forma tvorby bohatství se ale dostává stále více do rozporu s jeho individuálním přivlastňováním. Všechny formy přerozdělování ale vždycky narážely a tím víc dnes naráží na odpor těch, kteří v procesu přivlastňování si z celospolečnostních výsledků urvali větší díl, což zvrhle považují za osobní úspěšnost. Vzniká proto stále viditelnější střet supermajetných, majetných a nemajetných. Ti první fakticky žádný systém zajištění svého stáří ani nepotřebují a ti poslední si ho za celý svůj individuální život nedovedou vůbec vytvořit.

     Penzijní systémy v tržním hospodářství vznikly jako individuální pojišťování a jsou dodneška financovány pouze z individuálních příjmů jednotlivců, zdánlivě vypadajících jako odkládaná spotřeba, čili spoření. Velikost individuálních odvodů do penzijních systémů je odvislá pouze od výše osobních příjmů, a to ještě jen do jejich určitého limitu. Jestliže se tomuto systému nyní už nedostává finančních zdrojů, je to především proto, že je zastaralý. Vždyť přece vznikl prakticky v předminulém století. Nelze jej dále udržovat při životě pouhými změnami parametrů, jako je kupříkladu zvyšování věku odchodu do penze.

Nutnost zásadní změny financování penzí

     Pro zdůraznění základní myšlenky tohoto textu znova opakuji. Politická vrchnost a především jí sloužící odborné elity veškerou veřejností již celá léta dovedně manipulují. Dvacet let skrytě připravují privatizaci nejlukrativnější veřejné finanční sféry, aby vědomě zakryly hlavní problém, který v oblasti zajišťování stáří vzniká. Tvrdím, že skutečný problém ve sféře penzí vůbec nespočívá v tom, zda budou penzijní fondy, či jenom státní průběžný systém, protože jde pouze o dva trochu odlišné druhy zajišťování vyplácení penzí. V současnosti je totiž zásadně zapotřebí rozhodnout, jak se finanční prostředky do penzijního účtu budou v budoucnu vůbec získávat, když současný systém není schopen zajišťovat ani solidní, natož spokojené stáří. Odmítám dosavadní salámovou metodu postupného upravování parametrů současného systému, které v konečném důsledku může vést až k tomu, že se nakonec ztratí jeho původní smysl. Současná metoda získávání finančních zdrojů pro penze se již vyčerpala, je proto zapotřebí ji zásadně změnit. Mimo jiné už jenom proto, že bude stále ubývat lidí, kterým bude moci stát odebírat část jejich příjmů.

     Řečeno co nejsrozumitelněji, politický boj o změnu penzijního systému musí být veden mezi ideologií individualistického sobectví odpovídajícího heslu "postarej se každý sám o sebe" a novou kolektivistickou filosofií celospolečenského zajištění spokojeného stáří pro každého. Je nanejvýš nutné zamítnout hypotézy o odkládané spotřebě, o spoření si na stáří a podobná klamání. Nastává čas, kdy společnost se jako celek bude muset postarat o zajišťování spokojeného stáří každého, tak, jako se například kolektivně stará o vzdělání všech svých dětí. Je nutné přestat hovořit o penzijním pojištění a začít prosazovat zajišťování stáří.

     Prakticky to znamená hledat jiný systém příjmů do penzijního systému. Ač se to současná propaganda všemožně snaží zakrývat, je financování penzí prakticky zajišťováno jakousi penzijní daní ze soukromých příjmů jednotlivých občanů. Jakmile si připustíme, že jde skutečně o daň, můžeme začít uvažovat, že existují i jiné daně, než daň z individuálních příjmů. Například daň spotřební, či z podnikatelských činností, nemovitostí, nemluvě o DPH.

     Jenom pro ilustraci na tomto místě připomínám, že začátkem sedmdesátých let minulého století si nadvláda KSČ zajistila spotřební daň na alkohol tak vysokou, že z ní zaplatila skoro veškeré, a ne jenom starobní penze. Ze spotřební daně za kuřivo a pohonné hmoty pak platila celé školství i zdravotnictví a ještě cosi zbylo. Je příznačné, že i opravdoví národohospodáři, zdůrazňuji národohospodáři a ne současní makroekonomové odkojení politickou ekonomií liberalismu popírající dokonce existenci neoliberální ideologie, se nechali tak zmást, že je ani nenapadá navrhovat dneska využití některé daně na financování penzí. I když musím přiznat, že kupříkladu spotřební daň na alkohol je dneska jen něco víc jak desetinou daně z dob nadvlády KSČ, takže by byla sama o sobě nedostatečná.

     Penzijní daň by nemusela být odvozena pouze od daně spotřební, která je rovněž individuální, ale mohla by být kupříkladu daní z činnosti, což by bylo nejideálnější, aby se ztratil jak zvrácený princip zásluhovosti, tak především ještě nesmyslnější potřeba solidarity. Daňové financování penzí by dokonce vyřešilo různé současné hypotézy o příživnictví bezdětných, protože i tak by se část penzijní daně mohla platit z individuálních příjmů a pro bezdětné by pak mohla mít vyšší sazbu.

     Získávat zdroje do penzijního účtu i zdaněním podnikatelských činností, by představovalo onen základní politický zlom v realizování politiky zajišťování stáří. Nepochybuji, že by vyvolal naprosto zásadní odpor určitých sociálních vrstev a politiků, kteří prosazují jejich zájmy. Dovoluji si ale v této souvislosti připomenout, že existují podnikatelské činnosti, které jsou ještě dneska v různých zemích světa považovány za okrajové, ba až společensky škodlivé, jako třeba všechny druhy hazardu, pornopodnikání, hýřilská spotřeba, či další, o které společnost fakticky nestojí, jako jsou kupříkladu adrenalinové sporty atd. Tyto všechny podnikatelské činnosti by mohly být zdaněny ve prospěch penzí a zdravotnictví v prvé řadě.

Penzijní daň jako splácení privatizačního dluhu

     Penzijní daň z podnikatelské činnosti by byla navíc, ne-li především, logickým dovršením privatizační "spravedlnosti". V divoké polistopadové privatizaci, alespoň podle pana Ježka, šlo nejen o co nejrychlejší vytvoření soukromého sektoru, ale především, podle demagogie o co nejmenším státu, o jeho absolutní oslabení, způsobené ztrátou většiny majetku. Jenže onen majetek byl po celých čtyřicet let financován z odkládané spotřeby jeho obyvatel. Navíc z politicky vynuceného odkládání.

     S majetkem nahromaděným za nadvlády KSČ převzala tedy polistopadová moc do svého spravování i onen dluh ve výši uvedené odložené spotřeby. Z něj totiž KSČ postavila výrobní kapacity, které v budoucnu měly vydělávat na penze, zdravotní péči, školství a další sociální požitky společnosti. Řečeno srozumitelně, polistopadová moc rozprodala majetek z doby KSČ, aniž na nové vlastníky převedla věcné břemeno zajišťování všech společenských potřeb, na jejichž sanování byl majetek původně určen. Nebyl to jediný systémový podvod privatizace, ale byl nejzákladnější. Dovršen pak byl tím, že bankám, které na privatizaci bezhlavě půjčovaly, se jejich ztráty z prostředků již oslabeného státu uhradily, celkově asi ve výši půl bilionu korun. Další důvod, aby i bankovní podnikatelé takovou dotaci vrátili, jako faktickou půjčku.

     V roce 1955 byl proveden poslední alespoň mně známý výpočet "dluhu", který měl stát pod nadvládou KSČ, vůči svým občanům, jimž odebíral daně na sociální jistoty, včetně zajištění jejich stáří. Tvořilo to tehdy 2 a tři čtvrtě bilionu Kčs. V roce 1989 to odborným odhadem muselo být asi dva a půl až třikrát tolik. Lidově řečeno, privatizačním rozprodejem produkčních kapacit okradla polistopadová vláda své občany až o osm bilionů - a ne jen o dva až tři, jak se uvádí v některých ekonomických úvahách. Kolik je to v současné, inflací značně zdegradované naší měně, nechci už ani napsat.

     Podle mého soudu je proto stát povinen hledat finanční prostředky na penze, zdravotnictví či školství především tam, kde je promrhal. Dále pak tam, kde je jich prokazatelně neobyčejný nadbytek, způsobený zbrklým vytvořením soukromého sektoru na úkor všech občanů. Neustálé snižování vyplácených penzí, prodlužování věku odchodu do penze a zvyšování zdanění všeho nejnutnějšího k životu je pod zmíněným privatizačním zorným úhlem jen dalším prohlubováním politických nepravostí, ba až zločinů, založených primitivistickou původní akumulací kapitálu provedenou privatizací majetku "všeho lidu".

0
Vytisknout
7701

Diskuse

Obsah vydání | 5. 8. 2011