Satira třináctiletých?

Neuvěřitelné dobrodružství Tykve a Saláma

6. 8. 2011 / Boris Cvek

Minulý týden v sobotu jsem poslouchal dopoledne na Radiožurnálu rozhovor "s hudebním skladatelem a vedoucím souboru Ensemble Damian Tomášem Hanzlíkem o tom, proč mu učarovala barokní opera, jaké jsou Barokní slavnosti v zahradách pod Pražským hradem i o rekonstrukci nejstarší opery na světě La Dafné". Tato citace je z archivu Radiožurnálu, kde si každý čtenář Britských listů může zmíněný rozhovor znovu poslechnout. O Hanzlíkovi a jeho činnosti jsem se poprvé více dozvěděl, když jsem byl na představení opery Karseova zášť v olomouckém Konviktu (univerzitní umělecké Umělecké centrum). Šlo o "komorní operu o devíti scénách", kterou napsal šestnáctiletý student Daniel Rusek.

Z celkové atmosféry a až frenetického potlesku jsem tehdy měl pocit, že tomuto plodu podle mého názoru spíše filmové hudby je téměř povinno se obdivovat. Nechci se však vracet k tehdejšímu dojmu. Říkal jsem si jako člověk, který má operu velmi rád, že aspoň trochu se tedy "mladá generace" zajímá o operu a operní tvorbu a že třeba tento umělecký žánr jednou zase ožije jako v 19. století. Hanzlík mne však vážně znejistil, když v Radiožurnálu minulý týden hovořil o tom, jak vlastně získává jako učitel Slovanského gymnázia v Olomouci mladé lidi pro operu a jako příklad uvedl operu "Neuvěřitelné dobrodružství Tykve a Saláma".

Operu si vymyslely třináctileté děti a má tento děj: třináctiletá Tykev a Salám popíjejí na baru alkohol (tu se moderátor neudržel a musel se optat, zdali postavám je opravdu třináct), potom "jdou k Tykvi domů, mají sex, a Tykev hnedka druhý den dá Salámovi kopačky, že už ji nezajímá, jde za jiným klukem"... Tu se opět moderátor neudržel a chtěl se marně ujistit, že snad možná ty postavy jsou přece jenom starší než třinácti let, leč Hanzlík trval na tom, že ty děti si tohle napsaly pro postavy, kterým je třináct, a že je to "autentický". Moderátor kontruje: poslouchejme my rodiče... a Hanzlík se směje: poslouchejte, poslouchejte... Pojďme ale dál v ději. Tykev přijde za Salámem, že je těhotná, po určitých seriálových peripetiích se dohodnou, že se tedy vezmou. Salám má ovšem matku Klobásu, ženu středních let, která je na Saláma "nezdravě fixovaná". Klobása se Salámovi prohrabe v soukromých mailech, přečte si jeho korespondenci s Tykví a strašlivě zuří. Během svatby se Salám s Tykví pohádají, že se vlastně berou jenom kvůli penězům (zde Hanzlík podotýká, že "opravdu neví, kde to ty děti vzaly"). Nakonec po obřadu "přijede černý porsche" a z něj vystrčí matka Klobása hlaveň a Saláma zastřelí.

Nechci moralizovat, že tak, jak je to vylíčeno v té "opeře", by se třináctileté děti chovat neměly a že za vším bořením různých tabu v minulosti (k čemuž bylo potřeba odvahy projít utrpením) nebylo objevování banality prohnilého světa, který je pouští bez naděje, ale víra v osvobození člověka od lži, pokrytectví a útlaku k vnitřní poctivosti, která dává pravdu i svobodu. Svým způsobem západní civilizace svými emancipačními hnutími, kam patří samozřejmě i umění, následovala sny, které jsme dostali v dětství s pohádkami, s chozením do kostela, s příběhy o dobru a pravdě.

Nechci říci, že ti Hanzlíkovi žáci takové sny nemají, možná je jejich dílo sarkastickou reflexí současnosti na pozadí takových snů. Ale z Hanzlíkových slov to neplyne. Pro něj to je zjevně autentický příběh současnosti, vyjádření životních zkušeností a postojů třináctiletých dětí (z elitní školy). Je-li tomu tak, stává se všechno umění zbytečným a zbývá pouze zábava na povrchu bezcitného, nelidského světa bez hodnot a empatie.

Zde není štěstí ani tragédie, zde není láska ani nenávist, zde je pouze všelijak se množící a požírající se hmyz. Jednou z eminentních funkcí umění, včetně opery, bylo právě ukázat, že lidský život takhle vyprahlý a plytký není a nemůže být, že člověk je vždy více než hmyz, i když si myslí, že je pouhým hmyzem či se hmyzem chce mermomocí stát (náraz na realitu je např. dobře zpracován v evangelním podobenství o marnotratném synovi). Salám, Tykev i Klobása přece nejsou figurkami v počítačové hře, ale reálnými lidmi plnými emocí, obav. pokušení, výčitek, rozporů, jejich příběh mohl být sondou do lidského nitra, ukázkou člověka naší doby jako člověka - jako bytosti chvějící se, hodné empatie a soucitu a pomoci. Nebo nám chce "nová opera" vsugerovat, že život je pouze povrchem, počítačovou hrou? Proč potom nevytáhnout bouchačku i ve škole, že?

0
Vytisknout
5092

Diskuse

Obsah vydání | 8. 8. 2011