Šance levice začínají tam, kde se kapitalistická racionalita převrací ve svůj opak

18. 10. 2011 / Michael Kroh

V Kapitálu Marx zformuloval tzv. zákon sestupné míry zisku na základě změn v  organickém složení kapitálu (poměru mezi "mrtvou" a "živou" prací). Z rostoucího podílu fixního kapitálu vyvozoval a matematicky dokazoval tendenci ke snižování míry zisku, současně však poukázal i na faktory působící proti ní. Další vývoj světové ekonomiky dal Marxovi za pravdu, což postupně přiznávají i objektivně uvažující liberální ekonomové. Postupně se vyčerpává vliv protisměrných faktorů (mezi ty největší lze zařadit především obě světové války) a kapitalismus je zralý na systémovou změnu.

Roubini také na rozdíl od mnohých českých neoliberálů doceňuje sociální souvislosti krize. "Demonstrace, rabování a násilnosti z poslední doby jsou jasným důkazem, že lidé nejsou spokojeni a nechtějí nadále žít v takto nejistém ekonomickém období," říká v jednom ze svých posledních vystoupení. Za ekonomickými procesy nevidí jen abstraktní "trhy" či dokonce jen matematické znaky a křivky, ale živého člověka. Dává negativní znaménko přesunu bohatství ve prospěch úzké vrstvy miliardářů a volá po jejich vyšším zdanění. Opět se za jeho slovy vynořuje stín Karla Marxe a jeho teorie (často vysmívané) zbídačování - "akumulace bohatství na jedné straně, akumulace bídy na straně druhé".

Jiný americký liberální ekonom Michael Porter si zase všiml, že v konkurenčním boji se nemusí v souladu s učebnicovými tezemi prosadit ten (ti) nejlepší, nejschopnější, nejefektivnější, ale za určitých podmínek může dojít k tomu, že nelítostná bitva provázená cenovým podbízením může zlikvidovat všechny. Čili spotřebitel zpočátku těží z nižších cen, popřípadě vyšší kvality vzešlé z konkurence, ale najednou se ocitá v situaci, kdy všichni dodavatelé zápasí s bankrotem. Dočasná konkurenční výhoda jednoho se převrací ve svůj opak -- nevýhodu všech.

Pro další, zvlášť odporný příklad nemusíme chodit daleko. Za chronickým nedostatkem některých životně důležitých leků v českých lékárnách stojí spekulativní obchody překupníků, kteří vydělávají na chvályhodné snaze Ministerstva zdravotnictví a Státního ústavu kontroly léčiv snížit ceny léků a snížit tak náklady na léčení. Prostě levné léky vykoupí z trhu a prodají tam, kde jsou ceny vyšší, zcela v souladu s příslušnou legislativou domácí i evropskou. Že přitom může někdo umřít, "trhy" nezajímá. Kapitalistická tržní racionalita s etikou počítá pouze ve vztahu rovnoprávného vztahu kupujícího a prodávajícího, řádného finančního vyrovnání obchodní transakce a nezneužití monopolního postavení. Liberální ekonom pouze mávne rukou, trh vše vyřeší, je-li poptávka, objeví se i nabídka a postupně se trh ocitne opět v rovnováze. Jenže ceny se zvednou a ze snahy postavit se farmaceutickým koncernům zbudou jen nesplněné sliby.

A tak je to s kapitalistickou racionalitou vůbec. To, co do určitého okamžiku a bodu funguje v relativním souladu s učebnicovými modely, se najednou dostává do rozporu s nimi a postupně mění v destruktivního démona. Kdybych měl použít obrazný příměr Manifestu radikálního liberalismu z tvůrčí dílny Štern -- Pehe, kapitalismus v tu chvíli opouští svoji roli dobrého sluhy a stává se špatným pánem.

Politická elita vyspělých západních zemí, nejen ta levicová, se jen těžko loučí s kapitalismem - dobrým sluhou, který v minulosti produkoval dostatek zdrojů pro rozvoj sociálního státu. Najednou je tu místo něj krutý a nesmlouvavý pán v podobě "trhů", který tvrdě trestá každý prohřešek proti kapitalistické racionalitě. Ano, "trhy" jsou nervózní, "trhy" se zlobí a politici se jim snaží vyhovět. A tak se škrtá, obírají se daňoví poplatníci, zbídačují střední vrstvy, jen aby se mohla pofoukat bebíčka bankám a spekulantům se sídly v daňových rájích, kteří zpronevěřili prostředky řadových vkladatelů a penzijních fondů v globální finanční ruletě.

Jenže tím se jen přibližuje okamžik apokalypsy. "Čisté" kapitalistické řešení v podobě třetí světové války je dnes sice teoreticky možné, ale prakticky neproveditelné. Jednak pro odpor veřejnosti, protože hrůzy minulých válek jsou ještě v čerstvé paměti, ale také z čistě praktických důvodů -- nejsou dostatečně silné armády. Několikatisícové profesionální expediční sbory jsou sice schopny tu a tam svrhnout místní vládu nebo ochránit obyvatelstvo, ale na tažení proti stejně silnému nepříteli chybějí vycvičené masy vojáků.

Těžko proveditelné jsou i návrhy, směřující k návratu protekcionismu, například pod záminkou boje proti "sociálnímu dumpingu". I kdyby bylo snad možné přesvědčit Čínu a další rozvíjející se ekonomiky dřívějšího "třetího světa", aby zavedly sociální systém kompatibilní s bohatým Západem, první, kdo bude protestovat, budou globální koncerny vzniklé právě ve vyspělém světě.

A proti snahám o osekání sociálního státu se staví stále otevřeněji občanská veřejnost. Její požadavky sice trpí roztříštěností a nejasnými východisky, jde spíše o projevy rozhořčení než o sociální revoluci, ale i oficiální komentáře připouštějí, že mají velmi "expanzivní potenciál" a že by politici měli s nimi vážně počítat. O tyto rozhněvané sílící zástupy bude sveden politický boj. Pravice má jedinou, v minulosti však již vyzkoušenou zbraň v podobě svedení občanského hněvu do koryta nacionalismu a xenofobie. Pryč s nepřizpůsobivými spoluobčany, kteří jen parazitují na výsledcích naší poctivé práce! Žádnou pomoc rozhazovačným Řekům (Portugalcům, Španělům atd.)! A na taková hesla se nalepí kohorty populistů schopných nabídnout jednoduchá, leč dlouhodobě neuskutečnitelná či přímo sebevražedná řešení.

Jenže co nabízí mainstreamová levice? Zatím to vypadá, že je zaskočena stejně jako pravice a bezradně přešlapuje na místě. Tradiční prosíky směrem ke globálnímu kapitálu, aby se umoudřil a nechal si opět dobrovolně vnutit roli sluhy, už nefungují. Státy se příliš zadlužily a jsou ve slabší pozici vůči globálním věřitelům. Redaktor Mitrofanov vyprávěl na posledním semináři sdružení CESTA o setkání s představiteli ČSSD, na kterém vysoce postavený funkcionář této strany nejen de facto přiznal slabost vůči globálnímu kapitálu, ale víceméně se stylizoval do role jeho sociálně odpovědnějších přisluhovačů. Zdá se, že špičky sociálních demokratů u nás i ve světě stále ještě sní svůj sen o sociálně tržní ekonomice šedesátých let minulého století, jenže ty časy jsou už nenávratně pryč. Blairovský koncept korekce kapitalistického globalismu v národních podmínkách při plné jeho podpoře na mezinárodní scéně v zájmu tradičního britského imperialismu se rychle vyčerpal a těžko mohl oslovit někoho jiného než konzervativní Brity nebo podobně naladěné Němce. I zprvu sebevědomý Barack Obama si musel pod tlakem americké neokonzervativní pravice přiznat, že "No, we cannot".

Přesto všechno je levice jediným politickým proudem, který může frustrovaným občanům nabídnout přijatelná východiska ze současné krize. Bude muset ovšem přehodnotit stávající paradigma "třetí cesty", neboť dnes již nejde jen o kompromis typu tzv. Washingtonského konsensu, ale o manévr mezi změněnými variantami "první" a "druhé" cesty. V  budoucnosti totiž půjde už nikoli o to, jak na existující volný kapitalistický trh co možná nekonfliktně "nalepit" sociální stát, ale o hlubokou a proto vysoce konfliktní systémovou transformaci samotné podstaty kapitalismu, aby jeho stále prohlubující se krize nezahubila život na této planetě. Tam, kde neregulovaný nebo málo regulovaný trh působí katastroficky, bude nutno regulaci přitvrdit, a to až do případného zákazu určitých druhů finančních a obchodních operací, potažmo nucené transformace či správy těch subjektů, které nás ke katastrofě přibližují. To si uvědomují i rozumní ekonomové typu Nouriela Roubiniho. A zmiňovaná "třetí cesta"? Ta určitě nezmizí, protože bude nutné umravnit radikály, kteří by v rámci "revolučního překonání" kapitalismu vylili s vaničkou i jeho zdravé dítě v podobě inovací a pružné reakce na existující potřeby.

A protože proces systémové transformace kapitalismu bude globální, je nutno levici budovat internacionálně nejen v evropském. ale doslova ve světovém měřítku. I zde se ovšem můžeme inspirovat odkazem Karla Marxe a jeho Manifestu. Nestačí už ale, aby se spojili jen proletáři, spojit se musejí pokrokoví lidé celého světa. V sázce je totiž dnes daleko více -- budoucnost celého lidstva.