Odumřelý evropský idealismus zase jednou připomíná Mnichov

19. 10. 2011

Slepota evropských politiků ohledně eura připomíná třicátá léta, míní komentátor Simon Jenkins.

Podobně jako ve třicátých letech se neustále konají nesčetná jednání a schůzky, ale skutek utek. Nikdo nepřizná, že se blíží katastrofa, a všichni doufají, že radikální rozhodnutí přijme někdo jiný.

V roce 2008 byla finanční pozornost upřena na Washington. Byly zachráněny banky, nikoliv však ekonomika. Teď je pozornost upřena na Evropu. A znovu se zachraňují banky, nikoliv ekonomika. Britské banky právě dostaly dalších 75 miliard liber, to znamená, že dohromady za poslední dva roky dostaly už 275 miliard liber. Nikdo netuší, kam se tato obrovská suma poděla. Většina těchto peněz údajně zmizela v zahraničí, uhradila nesplatitelné dluhy, vedla ke zvýšení cen komodit, snížila hodnotu libry a zvýšila inflaci. Mezitím se britská ekonomika úplně zastavila.

Během víkendového finančního summitu G20 Američané zoufale prosili Evropu, aby své klopýtající finance zachránila nejpozději přiští týden. Znamenalo by to restrukturalizovat zoufalou řeckou horu dluhů, nějak ochránit před bankrotem ostatní zadlužené země a zahájit radikální program pro rozvoj ekonomiky. Merkelová to odmítla. Burzy dál poklesly.

Britský hospodářský růst, už tak minimální, poklesl v podstatě na nulu. V úterý stoupla v Británii inflace nad 5 procent. Guvernér Anglické banky Mervyn King se vyjádřil, že země čelí zřejmě "nejvážnější finanční krizi od třicátých let, možná kdykoliv v historii". Přesto však neumí dělat nic jiného než bankám přihazovat další peníze.

V roce 2008 si lidé obecně mysleli, že finanční krize vznikla v důsledku něčeho nového, globalizace úvěrů. Takže nikdo za to nenesl vinu. Jenže koncem devatenáctého století se investovalo do zahraničí daleko více než dnes. V letech 1890 - 1914 byly až dvě třetiny britských úspor investovány do zahraničí. Většinou o tyto peníze lidé přišli. Půjčky americkým železničním a důlním společnostem zmizely. Francie půjčila obrovské peníze Rusku a přišla o všechno.

Teď se to opakuje. Keynes varoval, že "mezinárodní investice vždycky vedou k bankrotu". Půjčky do zahraničí jsou totiž svou podstatou nejisté. Investice se dělají bez patřičných informací, jejich motorem je politický vrtoch stádovitost, módnost, touha po penězích. Keynes dodal: "Investovat velké peníze do zahraničí, bez možnosti právní obrany, pokud dojde ke katastrofě, je šílenství."

Vyhlásí nyní někdo, že Řecko udělalo bankrot? Ne. Začne nějaká země svou měnu stahovat z eurozóny, aby mohla zahájit rozumné obchodování se sousedy? Ne. Hysterické úsilí o stále pevnější evropskou unii, kdy bylo dohromady svázáno 17 navzájem neobyčejně odlišných ekonomik, pokračuje. Volné měnové kursy, které dokázaly odstraňovat ekonomickou nerovnováhu mezi zeměmi, byly odstraněny, a vznikla tak zadluženost. Tento intelektuální omyl byl obrovský.

Stejné postoje před válkou vytvořily Společnost národů. Německo zbrojilo, ale nikdo proti tomu nezasáhl. Nyní udělalo Řecko bankrot, a možná i některé jiné země, ale nikdo se neodváží v té věci jednat. Evropští představitelé naproti tomu dávají přednost uvrhnout celý kontinent do nezaměstnanosti a plýtvání.

Stejná slepota postihuje britskou vládu. Když se před 18 měsíci dostala nynější britská vládní koalice k moci, slibovala, že inflace zůstane nízká a růst dosáhne 2,5 procenta ročně. Ty předpovědi byly falešné.

Škrty potlačily spotřebitelskou poptávku. Riziko nové hospodářské krize je tak velké, že každý rozumný člověk by požadoval opatření na oživení poptávky.

Avšak Británie v podstatě dnes jen živí bankéře, jejich minulou nezpodpovědnost i jejich pokračující chtivost po penězích. Všichni vědí, že peníze, dané bankám, k hospodářskému oživení nepovedou.

Nedávno jsem se zeptal skupiny bankéřů, jestli by nebylo lepší dát příštích 75 miliard liber nikoliv bankám, ale rovnou veřejnosti, formou vyšších sociálních dávek, šrotovného a poukázek na zboží. To by přece zachránilo krachující obchody, nezaměstnané dělníky i krachující podniky, protože by najednou měli obyčejní lidé za co utrácet. Bankéři se na mě podívali, jako bych byl šílenec. Na tváři měli výraz: Tady vládneme my. Dejte nám ty peníze a my rozhodneme, na co se to použije.

Ve dvacátých a třicátých letech nebyli inteligentní, liberální lidé schopni analyzovat řádně hospodářskou a politickou realitu v Evropě, částečně z nevhodného idealismu, částečně ze sobeckého sebezájmu. Výsledkem byla katastrofa. Totéž se děje i dnes. Výsledkem asi nebude válka, ale hrozí nám všem riziko dlouhodobé a zoufalé chudoby. A politikové nedělají nic. Starají se jen o banky.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
10811

Diskuse

Obsah vydání | 21. 10. 2011