Právo a bezpráví ve zdravotnictví

6. 6. 2012 / Josef Mrázek

Od nedbání zákonů a rozumu k legalizaci nepravostí

Našemu veřejnému zdravotnictví po roce 1989 skutečně chyběly jen dvě věci, přístup ke kvalitním lékům a technice a zlepšení odměňování lékařů a sester. Začalo se na tom pracovat, ale hlavní úsilí směřovalo k divoké privatizaci -- a přitom došlo k velkým ztrátám na veřejném majetku, byla zničena organizační struktura systému a bylo do něj zavlečeno mnoho odborných chyb a porušení zásad dobrého hospodaření. Ti, kteří byli neprávem zvýhodněni, blokovali pokusy o nápravu a začalo se mluvit o reformě zdravotnictví; tím se nemyslely žádné opravy, ale jak vytáhnout z pacientů peníze navíc. Právní rámec zůstával v podstatě zachován, jen se ho nedbalo.

Po nástupu ministra Julínka na ministerstvo zdravotnictví začalo období příjmání zákonů a podzákonných norem, které již jsou v přímém rozporu s Ústavou ČR a s parlamentem ratifikovanými mezinárodními zákony o lidských právech, tedy s normami vyšší právní síly. Jen některá tato porušení byla předložena Ústavnímu soudu a ani tato podání většinou mnoho nezlepšila, Ústavní soud buď stranil vládě, nebo nebyl dostatečně radikální a jeho výroky byly ignorovány.

Připlácení za výběr lepšího lékaře "povolené" nařízením ministerstva zdravotnictví od 1.6.2012 je příkladem porušení všeho, co se porušit dalo

Začneme od formy. Je upravováno poskytování zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění podzákonnou normou, a to je podle Ústavy ČR nepřípustné. Pokračujme dále. Je požadována přímá platba za péči, která má být celá hrazena z veřejného pojištění, nepřípustnost takového řešení rámcově potvrdil Ústavní soud v roce 2002. Zároveň je porušen rovný přístup ke zdravotní péči, který nařizuje Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Lékařům odpovědným za účelné rozdělování práce (primářům) je znemožňováno správné rozhodování a tím i optimální využívání personální i provozní kapacity pracoviště.

Nepřiplácející pacienti jsou v průměru poškozováni, přicházejí o část kapacity lékaře, jehož péči budou někteří z nich potřebovat. Aby to nenastalo, musel by být zaměstnáván zvýšený počet "lepších" lékařů a platby za výběr lékaře by musely být použity k jejich zaplacení. Nic takového se nechystá a naopak se schyluje k vydírání sociálně slabších pacientů a jejich rodin, protože ze strachu o sebe a své blízké se budou snažit platit navíc i za cenu zadlužení, aby nebyli pacienty druhé kategorie a neumřeli na to.

Nadějí pro pacienty jsou čestní lékaři, kteří chápou toto nové opatření jako nesprávné a ponižující a vnímají jeho nemravnost.

Není potřeba nic nového, stačilo by dbát základních zákonů

Podívejme se, jak řeší veřejné zdravotnictví základní zákony, když odmítneme deformace a výmluvy, vnucované nám se záměrem udělat z nás kořist.

Podle Ústavy ČR se má poskytnout zdravotní péče každému občanovi když ji potřebuje, a uhradit se má z veřejného zdravotního pojištění. Pojistné se má vybírat podle zákona tak, aby se potřebná celková částka rozdělila na občany spravedlivě podle jejich schopnosti platit. Tak je ústavně zakotvena existence veřejné zdravotní pojišťovny a solidarita sociálně silnějších se slabšími. Spolupůsobí při tom Úmluva o lidských právech a biomedicíně, která zavedla princip rovného přístupu všech občanů ke zdravotní péči a tím stanovila, že všichni, i chudí, mají nárok na úplnou zdravotní péči. Zároveň z toho všeho vyplývá povinnost státu zajistit všeobecnou dostupnost zdravotní péče a její hospodárné obstarávání. Obojí je ohrožováno nevhodnou privatizací zařízení a služeb a hrozba visí i nad veřejným zdravotním pojištěním. Povinnosti státu a krajů Ústavní soud dostatečně potvrdil, ale dost se toho nedbá.

Poslední zásadní otázka je úplnost a kvalita garantované péče. Podle Charty hospodářských, sociálních a kulturních práv musí být poskytována patřičná péče, tedy péče odpovídající kulturní úrovni a tradicím státu a dosažené úrovni lékařské vědy. To se snaží deformátoři zdravotnictví zpochybňovat a proto zrušili ustanovení zákona 20/1966. Evropská charta práv pacientů však upozorňuje, že i když je nutné respektovat požadavek rozumné hospodárnosti, omezovat zdravotní péči z důvodu ekonomických těžkostí je nepřípustné. Náklady na úplnou zdravotní péči nepatří mezi to, co lze škrtat. Nejen proto, že jistota zdravotní péče je pro občany prioritou číslo jedna, ale protože je garantována ústavou na rozdíl od jiných veřejných výdajů.

Jak vidíme, k uspokojení občanů by stačilo, kdyby skončilo deformování veřejného zdravotnictví ve prospěch kapitálových skupin, a jeho zákonná úprava se uvedla do souladu s právním základem, který je shrnut v předchozím odstavci.

To je ale něco něco naprosto jiného, než co nám vnucuje koalice.

0
Vytisknout
6852

Diskuse

Obsah vydání | 7. 6. 2012