Politika "kreativní destrukce"

2. 8. 2012

KD│ Je dnes opravdu těžké najít ve Spojených státech někoho, kdo byl navrhoval promyšlenou, pragmatickou a ideologicky nezaslepenou zahraniční politiku pro éru, v níž americký vliv ve světě začal pomalu, ale nezadržitelně klesat. V zásadě existují tři hlavní ideové tábory a ani jeden z nich nenabízí do budoucna nic nadějného.

Předně jsou tu staří známí neokonzervativci - znovu na scéně. Z drtivé porážky kterou utrpěli v dobách Bushe mladšího se již vzpamatovali a vydávají "Arabské jaro" - vzedmutí lidové nespokojenosti, v němž ovšem nemalou roli sehrál islámský radikalismus poskytující nejsrozumitelnější artikulační rámec a také stoupající ceny potravin - za úspěch své irácké intervencionistické politiky. Uchytili se pevně mezi poradci republikánského prezidentského kandidáta Mitta Romneyho a po případném vítězství (jehož pravděpodobnost je teď už určitě vyšší než padesátiprocentní) se mohou těšit na vytoužený návrat k moci.

Kolem stávajícího prezidenta a rádoby repetenta v Bílém domě Baracka Obamy se pohybuje skupina zahraničněpolitických poradců, kteří jsou označováni coby neowilsoniáni a představují typický produkt současného amerického vzdělávacího systému. Tito lidé vesměs věří, že ti kdo se bouří proti diktaturám v arabském světě jsou "v podstatě" liberálními demokraty, islamisté jsou vlastně celkem "umírnění" a na radikálně protimoderních ideologiích údajně nesejde, protože rozhodující jsou prý nakonec vždy ekonomické faktory.

Oba tábory mají hodně společného, především to nejpodstatnější: Nekritickou víru, že převraty, které Spojené státy ve světě případně zorganizují, poslouží vždycky dobré věci.

Když německý generální štáb v roce 1917 posílal v zapečetěném vagónu do Ruska Lenina, byl si vcelku dobře vědom toho, že jde o zoufalé opatření vynucené vlastní slabostí, které z dlouhodobého hlediska bude patrně značně kontraproduktivní. Generálové věděli, že si pouze kupují čas potřebný pro ofenzívu na západní frontě. Nakonec ani v této ofenzívě neuspěli a jejich intervence do ruských záležitostí přinesla světu krutý sociální experiment trvající přes sedmdesát let, který si vyžádal desítky milionů obětí (a jen tak mimochodem také diskreditaci radikálnějšího křídla sociálních demokratů).

Vše nasvědčuje tomu, že ani dnešní neokonzervativci, ani neowilsoniáni nejsou schopni dohlédnout tak daleko jako německý generální štáb za I. světové války...

To čemu Carl Schmitt říkal "acherontická politika" - snaha podvrátit státní moc a instituce oponenta, kterého se neodvažuji prostě uznat a porazit v otevřeném boji - není pro Američany koneckonců ničím novým, jen je třeba pozorně sledovat historická fakta. Když například oslavovaný Abraham Lincoln konečně podepsal výnos o osvobození otroků (po dvou letech trvání občanské války), "propustil na svobodu" pouze ty z ponižovaných Afroameričanů, kteří se nacházeli na druhé straně fronty - zatímco otrokáři kteří podporovali politiku Severu si svůj "lidský dobytek" mohli ponechat ještě několik dalších let. Co bylo skutečným účelem tohoto opravdu lidumilného opatření přijatého v době války si čtenář jistě snadno domyslí sám.

Kromě tohoto starodávného příkladu existuje i nejméně jeden novější a velice dobře známý, takže jej stačí pouze připomenout: Podpora islamistů v Afghánistánu v 80. letech minulého století.

Jestliže uzavřené elity obou amerických stran spoléhají v zahraniční politice na neocons a neowilsoniány, proti oběma stojí (z toho co má alespoň nějaký společenský ohlas) vlastně pouze populistický a z větší části málo informovaný izolacionismus Tea Party, jemuž se zajídají především nezměrné vojenské výdaje v době, kdy země nebývale chudne, a který není spokojen s tím, co vnímá jako neomezené podřizování americké zahraniční politiky potřebám jiných zemí, na prvním místě Izraele. Z tohoto tábora občas zaznívá vcelku trefná kritika demublikánských zahraničněpolitických dobrodružství, nicméně je zřejmé, že dál než do médií nedosáhne - rozhodovat se bude nakonec mezi dvěma konkurenčními uskupeními establishmentu a populisté maximálně poněkud ovlivní rétoriku Mitta Romneyho.

Jen co bude po prezidentských volbách, vítěz se s plnou vervou pustí do zahraničněpolitického tažení s cílem "obnovit americký vliv ve světě". Je už zřejmé, že to může zahrnout i v USA značně nepopulární a mnoha bezpečnostními experty odmítaný útok na Írán, o otevřené ozbrojené podpoře syrských povstalců ani nemluvě. Co na tom, že pokud se vše podaří - a to není ani zdaleka jisté - režimy, které vzniknou, budou maximálně nestabilní a podle všeho také brzy protiamerické, podobně jako ten, který právě prochází od svého vzniku již několikátou zásadní krizí v Egyptě. Co na tom, že svět se ve výsledku stane mnohem nebezpečnějším místem k životu než dosud. Privilegované to nezajímá, oni následky na vlastní kůži neponesou a nikdo je nepřinutí respektovat rámec skutečných možností, které ještě dnešním Spojeným státům zbývají.

Nicméně ti kdo nejsou přímo součástí politováníhodného procesu tvorby a realizace americké zahraniční politiky a jsou v něm naopak přítomni maximálně coby pozorovatelé či objekty důsledků cizího snění o nekonečné blahodárnosti americké moci by si přinejmenším měli uvědomit jedno: Zde v žádném případě není řeč o nějakém jednotlivém omylu typu "chybné" intervence do Iráku. Tady je úplně špatně celkový přístup. Neokonzervativci i neowilsoniáni přece nebojují s Asadem ani Chameneím. V poslední instanci bojují především proto, aby si sami nemuseli připustit, že se tak jako tak budou muset smířit s řadou věcí, které se jim ani trochu nelíbí; že sen o americkém století byl předčasně potracen a nikdy se už nevrátí.

0
Vytisknout
4535

Diskuse

Obsah vydání | 3. 8. 2012