O čem jsou dnešní Spojené státy?

2. 8. 2012 / Jan Čulík

Po desetidenním pobytu v Kalifornii, v Los Angeles a v okolí se chci pokusit shrnout kulturní rozdíly mezi Spojenými státy a Británii, respektive Evropou tak, jak jsem je povrchně zaznamenal během této krátké cesty.

Stručně řečeno, připadá mi, že Spojené státy jsou jakýmsi mladším, primitivním, nevzdělaným, ale silným a agresivním a často inovativním bratrem Británie a Evropy.

Fotogalerie z Los Angeles ZDE ZDE ZDE ZDE

Možná vám to přijde povrchní, ale docela příhodnou metaforou mi přijde srovnání dvou leteckých společností, britské British Airways a americké American Airlines. Mají to být partneři, kteří spolupracují na provozování těchže linek. Do Ameriky jsme letěli nejprve osmihodinovým letem s British Airways z Londýna do New Yorku a pak více než šestihodinovým letem z New Yorku do Los Angeles s American Airlines.

British Airways si zachovávají svůj starosvětský, až nekomerční způsob služby zákazníkům, přežívající ještě z dřevních dob, kdy tato letecká společnost byla státní podnik. Nabízejí vám opakovaně drinky a jídla, i cestující druhou třídou má k dispozici pro dlouhý let na sedadle pokrývku a polštář, v opěradle sedadla před sebou má zabudovanou televizní obrazovku s velkým výběrem celovečerních filmů, televizního zpravodajství, dokumentárních filmů, vynikajících komediálních a satirických pořadů z britského rozhlasu (jak se mohl jeden naprosto neznalý český sportovec tuhle v Londýně vyjádřit, že prý Angličani nemají smysl pro humour, mají, a bohužel v dnešní době stokrát zábavnější než to, co se považuje za "humorné" dneska v Česku) i klasické hudby. British Airways, podobně jako dosud České aerolinie, se o vás prostě starosvětsky starají.

V Americe existuje nepříjemná praxe, že i když pokračujete na americkém území v cestě dalším letadlem, musíte si při prvním vstupu na americké území vyzvednout zavazadla, pronést je celní kontrolou a pak je znovu odevzdat do dalšího letadla. Společnost British Airways má k tomuto účelu v New Yorku samostatnou přepážku a zřízence, kteří vám přesně řeknou, co dělat a kam jít a velmi efektivně vám pomohou zavazadel se pro další let zase zbavit.

Naproti tomu check-in společnosti American Airlines je plně zautomatizovaný. Má stačit strčit do přístroje pas nebo úvěrovou kartu, za niž jste koupili letenku. S neamerickým pasem nebo neamerickou kreditkou to (na mezinárodním letišti!!) samozřejmě nefunguje, a dlouho hledáte znuděného pracovníka, který vám s tím poradí. No socialismus. Naprostý nezájem o zákazníka.

Když jsme při návratu z Ameriky přistávali ve středu ráno s British Airways v Londýně s asi dvacetiminutovým zpožděním, protože jsme v důsledku příliš velkého provozu museli asi patnáct minut kroužit před přistáním nad Londýnem (známý a nebezpečný nešvar, kdy letadla nad sebou krouží ve frontě až osmi nebo deseti vrstvách v tzn. "špagetové formaci"), vedoucí letu jmenovitě palubním rozhlasem oslovil ty cestující, kteří potřebovali rychle přejít na jiné spojení do jiného letadla, a informoval je, že před východem z letadla je budou čekat pracovníci letecké společnosti, kteří je rychle převedou do příslušného gatu a umožní jim rychlý bezfrontový přestup.

A tito zřízenci tam pak po výstupu z letadla také skutečně byli. Všude po příletu na Heathrow jsou jednak obrazovky s informacemi o odletech (těch je na amerických letištích minimum!) jednak, asi kvůli probíhajícím olympijským hrám, stojí na Heathrow všude nápomocní zřízenci, kteří vás na každém kroku směrují, kam máte jít.

Když v úterý odpoledne přiletělo letadlo společnosti American Airlines do Dallasu v Texasu se zcela zbytečným třičtvrtěhodinovým zpožděním (počasí bylo v pořádku, let odletěl z Los Angeles s minimálním zpožděním 10 minut, k nabrání zpoždění prostě nebyl důvod), devadesáti nervozním cestujícím, kterým hrozilo, že zmeškají přestup, nepomohl nikdo. K všeobecnému zmatku na letišti v Texasu ve čtyřicetistupňovém horku přispělo i to (za to American Airlines ovšem nemohou), že byl nefunkční jeden z dvou automatizovaných vláčků, jezdících mezi terminály, takže druhý byl nepředstavitelně přeplněný a pak, v situaci kdy desítkám cestujícím hrozilo, že jim kvůli zpoždění letu American Airlines odletí další letadlo, načas zkolaboval také. Prostě východoevropský chaos.

V Americe přijde mi vládne tvrdý režim až východoevropského druhu. Nezájem o zákazníka. Místo kvalitních služeb je zahlcován podbízivými reklamami. V Evropě něco takového tolik ještě není.

Je to myslím tím, že ve Spojených státech mají soukromé firmy příliš volnou ruku. Dělají si tedy naprosto arogantně, co chtějí, a zákazník je až na šedesátém místě. (Zase: jsou výjimky a některá praxe může být v Americe jiná než v Evropě. V losangeleském supermarketu s potravinami Trader Joe's vám pokladní u kasy samy nakládají nákup z pásu u pokladny do vašich tašek, zatímco zákaznice znuděně postávají kolem. Když jsem si nákup do tašky dal sám, protože mi to přišlo pro tu pokladní ponižující, pokladní mi řekla: "Děkuji, že jste mi pomohl s balením.")

Charakteristickým rysem převahy soukromých firem nad občanem je skutečnost, že se zboží v obchodech neprodává za inzerované ceny, ale za ceny vyšší. Ve výkladech jsou totiž vystaveny cenovky bez sales tax, obchodní daně. Stojí-li údajně například určitý výrobek 5 dolarů, zaplatíte za něj ve skutečnosti asi 6 dolarů třicet. Vyvolává to podprahový dojem, že jsou věci levnější, než skutečně jsou, což je samozřejmě výhodné pro prodávajícího, znevýhodňuje to kupujícího.

Poněkud k popukání je puritánský americký strach před tělesnými funkcemi. Záchody se tedy zásadně nazývají "místnost pro odpočinek" (restroom) a vládne dokonce obava říct tomu, co používáme na záchodě "toaletní papír". Má to hraně ostýchavý, až nesrozumitelný název "kapesníky do koupelny" (bathroom tissue). Novořeč až orwellovského typu. S ulehčením jsem zaznamenal, že v letadle British Airways při zpáteční cestě byly prostě zase jako v normálním světě nápisy: "Toilet - Záchod".

Při šestihodinovém letu s firmou American Airlines po území Spojených států nedostane k jídlu vůbec nic, k pití vám dají k dispozici jednu nealkoholickou limonádu, plnou jedovatého kukuřičného sirupu, což jsem odmítl. Žádné přikrývky, žádný výběr filmů na individualizovaných obrazovkách, žádné televizní zpravodajství, pouze centralizované velké obrazovky nad hlavou cestujících, které přítomné obtěžovaly emocionálně tvrdě manipulativní, citově vemlouvavou reklamou.

Tohle mi přijde na Americe to hlavní: Útok reklamami na občana je daleko manipulativnější, a primitivnější í než v Evropě. Neeticky zneužívá intimně citových jazykových poloh, aby se vám dostala pod kůži, na což by každý Evropan reagoval vzdorně. V Evropě by bylo prostě kontraproduktivní, kdyby vám reklama neustále namlouvala, jak vás miluje, a přitom vám nabízela šunt.

Takže pracovníci americké letecké společnosti American Airlines vám neustále děkují za to, že jste si vybrali zrovna je, ale jejich přehnaná citovost je formalizovaná. Po pětačtyřicetiminutovém zpoždění letadla se společnost tváří, jako by žádné zpoždění nebylo. Pracovníci britských firem mají jaksi o hodně lepší psychologický výcvik, protože pilot s cestujícími normálně lidsky, neformálně hovoří a sděluje jim, co se děje. Necítíte, že vás manipuluje neupřímnou reklamou. (Možná, že vás taky manipuluje, ale umí to daleko líp než jeho američtí kolegové a máte aspoň dočasný pocit lidské slušnosti. Mimochodem, toto české posádky letadel také neumějí: prostě mluvit s lidmi a jednat s nimi slušně, jako s lidskými bytostmi, jako rovný s rovným. Při letu z Londýna do Glasgow za mnou seděla s maminkou asi osmiletá černošská dívka, velmi inteligentní a extrovertního typu. Po celou dobu letu si povídala se stewardem, a ten se jí věnoval, kdykoli měl čas. Když si stěžovala, že jí před přistáním bolí uši, přinesl jí čokoládovou tyčinku, aby jí to nebolelo, atd. Bavil se s ní.)

Přiznačná maličkost: Jeden člen naší skupiny se vracel v letadle firmy American Airlines letícího v úterý z Los Angeles do Dallasu uličkou ze záchodu zrovna v době, kdy tou uličkou projížděla stewardka s vozíkem s nápoji. Když dojde v uličce k střetu ze záchoda se vracejícího cestujícího se stewardkou s vozíkem v britském letadle (a myslím, že i v českém), stewardka VŽDYCKY s vozíkem automaticky odjede a nechá cestujícího projít. Nikoliv však v letadlech společnosti American Airlines: tam, úplně východoevropským způsobem, stroze stewardka oznámila, že cestující musí v uličce počkat, až ona dokončí, co dělá. Už jsme to nevydrželi a vybuchli jsme: "Vy si tady hrajete na to, že jste partnery British Airways, ale vůbec se neumíte chovat. Laskavě s tím vozíkem odjeďte a nechte cestující projít." Stewardka mlčky rychle udělala, o co byla požádána. Ale bylo ji nutno na to upozornit. Až po relativně agresivním upozornění na špatnou službu došlo k nápravě.

Píšu tak podrobně o rozdílech mezi přístupem k zákazníkovi u evropské a americké společnosti proto, že se mi to zdá symptomatické. V Americe má, jak se zdá, navrch vždycky soukromá firma. V Evropě to tak daleko zatím ještě nedošlo, i když jistě existují tendence, hlavně v Británii, se v tomto ohledu vyrovnat Spojeným státům.

Ne ale že by situace v Americe byla úplně černobílá.

Píší mi například čtenáři, že jim v USA vadil nedostatek veřejného prostoru, že se tam nedalo chodit pěšky, auta byla agresivní, nikdo nejezdil na kole. Moje zkušenost je opačná. Na sever od Los Angeles existují desítky kilometrů veřejné přístupné mořské pláže, je pravda, že parkoviště u nich spravuje komunál a za parkování auta se tam musí platit. Jak už jsem psal, ve čtvrtích v Los Angeles, kde jsem bydlel, vypadajících jako vesnice, nejenže lidé normálně chodili po chodnících pěšky, ale kolemjdoucí vás zdraví ("Dobrý večer.") Lidé běžně a často jezdí na kolech a automobily byly vůči chodců neuvěřitelně zdvořilé - VŠECHNY automobily bez výjimky při snaze přejít ulici nebo při výjezdu z garáže u domu přes chodník do ulice chodci okamžitě a zdvořile zastavovaly.

Existuje zřejmě celá řada pokusů omezit moc korporací veřejnoprávními předpisy, ale většinou jsou zdá se mi slabší než v Evropě. Na první pohled se americký stát stará o občana, varuje ho plakáty před smrtí způsobenou kouřením, na mnoha místech se provozují veřejné informační kampaně, na plovárně nesmíte plavat, pokud není přítomen plavčík! abyste se neutopili, na dálnici mají v jednom jízdním pruhu přednost automobily obsazené více než jednou osobou (dálnice jsou však stejně beznadějné přecpané) - jenže na druhé straně vás z práce vyhodí na hodinu, nebo vám sníží plat o třicet procent a oznámí zaměstnancům, že do konce měsíce jich bude polovina propuštěna, ředitelství však neřekne až do poslední chvíle, kdo bude propuštěn. Takhle se s lidmi nesmí jednat. Bohužel, opakuji, tyto americké praktiky se v dnešní hospodářské "krizi" dost rychle šíří i do Evropy a znám drsné letošní příklady z jedné skotské univerzity, kdy bylo zaměstnancům oznámeno, že budou propuštěni, ale nesměli o tom mluvit, nesměli o tom informovat média a nesměli až do dne propuštění si začít hledat nové zaměstnání, jinak by přišli o právo na odškodné.

Celkově je ale podle mého rozdíl mezi západní Evropou a Amerikou co do "veřejnoprávnosti" stále ještě velmi výrazný. Evropa se zdá bohatší, možná méně inovativní a myšlenkově výbojná, a sociální práva občanů jsou tam zdá se stále ještě daleko více zajištěna než v USA. V Evropě je stát pořád ještě na straně občana proti mocným společnostem.

Velkým problémem je v Americe absence zdravotnictví. Neexistence všeobecné lékařské péče visí, jak jsem zjistil, jako obrovská hrozba nad většinou obyvatelstva zejména středního a staršího věku. Mluvil jsem s pětapadesátníkem, který před čtvrt rokem podstoupil operaci srdce, udělali mu bypass. Bez ní by byl mrtvý. Lékařská péče v pořádku, ale operace stála jeho pojišťovnu 400 000 dolarů. "Měl jsem obrovské štěstí, že mám pojišťovnu, která to byla ochotna zaplatit," řekl mi. A co lidé, jejichž pojišťovna něco takového není ochotna zaplatit? Jsou v obrovském stresu a umřou.

V Americe je dnes docela velký počet obézních lidí. Důvod je jasný: prostě poslouchají, co jim nařizují potravinové korporace a pojídají junk food, potraviny plné jedovatého kukuřičného sirupu, cukru, tuku, hamburgery, kečup. Ale zase: situace není tak jednoduchá. Ač Los Angeles vypadá jako jedna nekonečná obrovská vesnice, v čtvrtích, kterých jsem pobýval, žijí zřejmě občané kritičtí a sofistikovaní. V oblasti bylo asi deset veganských restaurací, vařily velmi dobře a byly pořád plné. V ekologicky motivovaném supermarketu Trader Joe najdete potraviny, na nichž je velkým nápisem inzerováno "Neobsahuje kukuřičný sirup!"

Většina obyvatelstva, nevzdělaná, má však nekriticky pozitivní přístup k systému. Zaujalo mě, že zatímco v Čechách hovoříme o propisce a v Británii se jí říká "biro", podle jejího maďarského vynálezce, v Americe lidi mají pro propisku firemní jméno: "Prosím tě, půjč mi ten svůj Bic!" Firmy prostě lezou lidem do soukromí i v každodenní řeči.

Čeští občané mívají samozřejmě obdobný problém. V stále poněkud patologické reakci na komunistický režim (který tam padl před skoro třiadvaceti lety!) někteří lidé nekriticky obdivují kapitalismus, v němž žijí, a zapomínají, že k přežití je vždycky nutno mít od režimu a společnosti, v níž žiji, ať je jakákoliv, kritický odstup. Někteří Američané a někteří Češi to umějí. Bohužel, většina Američanů zdá se je nekritickou obětí komerční propagandy. A Česko, přijde mi, se vrhá cestou napodobování Ameriky v těch nejhorších zvycích (agresivní ofenzíva korporací v českém prostředí je notoricky známa). V západní Evropě, díky bohu, to tak špatné zatím není.

Poučením z krátkého amerického pobytu pro mě je, že je naprosto jasné, že by Česko mělo jít evropskou, nikoliv americkou cestou. Pokud nechce, aby byli nakonec její občané zcela zotročeni komerčními zájmy. Amerika je v tom odstrašující příklad: Jak vliv komerčních firem nakonec způsobuje, že se cítíte jak v Sovětském svazu.

0
Vytisknout
18003

Diskuse

Obsah vydání | 8. 8. 2012