Skandál jménem LIBOR: proč je vlastně skandální?

2. 8. 2012 / Immanuel Wallerstein

Počínaje letošním čtvrtým červencem čteme v předních světových novinách a prohlášeních vydávaných zákonodárci, centrálními bankami a justičními kapacitami o "skandálu" týkajícím se něčeho jménem LIBOR. Pokud se člověk nezabývá bankovnictvím, s největší pravděpodobností se s tímto slovem setkal poprvé v životě. Najednou nám bylo řečeno, že přední banky ve Velké Británii, Spojených státech, Švýcarsku, Německu, Francii a pravděpodobně v řadě dalších zemí se v souvislosti s LIBORem údajně dopouštěly "podvodného" jednání.

Dále nám bylo řečeno, že to není haléřová záležitost. Na sazbách LIBORu jsou založeny finanční deriváty za stovky bilionů dolarů. Obvinění říká, že banky "manipulovaly" hodnotou LIBORu s tím důsledkem, že nejen dosáhly neuvěřitelné zisky, ale že také lidé splácející své hypotéky nebo studenti splácející své půjčky museli platit o hodně víc, než kdyby ke zmíněným manipulacím nedošlo. Stručně řečeno, banky úžasně vydělaly na úkor ostatních, kteří ohromně prodělali. To vedlo k řadě otázek. (1) Jak se to vůbec mohlo stát? (2) Proč regulační úřady nezarazily praktiku dnes označovanou za podvodnou, neboli co kdo kdy věděl? A nakonec (3) dá se dnes udělat něco, co zaručí, že se taková věc nebude opakovat?

Začněme tím, co vlastně LIBOR znamená. Je to zkratka výrazu London Interbank Offered Rate neboli londýnská mezibankovní nabídková sazba. Není příliš stará, její definitivní podoba pochází teprve z roku 1986. Sdružení britských bankéřů (British Bankers Association) tehdy požadovalo, aby si "přední banky" navzájem vyměňovaly každý pracovní den informace o úrokových sazbách, který by jim byly účtovány u půjček z jiných bank. Po škrtnutí extrémních hodnot se ze zbytku vypočítával průměr, který se každý den měnil. Základní myšlenkou bylo, že pokud budou mít banky důvěru ve stav ekonomiky, sazba bude nižší, a kdyby jejich důvěry poklesla, sazba stoupne.

Jakmile začaly sdělovací prostředky hovořit v souvislosti se sazbou LIBOR o skandálu, ukázalo se, že k veřejné diskusi o této věci došlo na méně sledovaných fórech už o hodně dříve. Zdá se, že Wall Street Journal uveřejnil 29. května 2008 (ano, už roku 2008) studii, podle níž některé banky udávaly nižší výpůjčkové sazby, než byla skutečnost. Samozřejmě se ihned ozvaly jiné hlasy, podle nichž bylo toto tvrzení nepřesné, nebo pokud bylo přesné, šlo o nedopatření. Následné odborné analýzy ale nasvědčovaly tomu, že obvinění z podhodnocování nákladů bylo ve skutečnosti pravdivé.

Věc je v tom, že pokud banka zobchoduje aktiva v takzvané pomyslné hodnotě 50 bilionů dolarů, vykázání úrokové sazby jen o málo nižší než je skutečná hodnota způsobí okamžitě značný nárůst zisku. Takže pokušení je zřejmé. Ukazuje se, že podezření z podhodnocování měla už roku 2007 jak Federální rezervní banka USA, tak Bank of England. Ani jedna s tím ale nic podstatného neudělala.

Říká se nám teď, že tyto sazby zdaleka nejsou spolehlivé nebo stabilní, že jsou to ve skutečnosti "dohady". Poté, co se zhroutila banka Lehman Brothers, banky po celém světě si skoro přestaly navzájem půjčovat. Takže jak to vyložily New York Times ve svém článku z 19. července 2012, "přesné sazby jsou málo založeny na realitě". Ministerstvo spravedlnosti USA zahájilo v této věcí roku 2011 trestní řízení. V důsledku úniků informací dnes víme, že bankéři si navzájem posílali e-maily, v nichž škodolibě hovořili o zkreslování úrokových sazeb směrem dolů a doporučovali je. Proč ne? Nadělali tím spoustu peněz.

Uprostřed toho všeho zveřejnil britský Independent dvoustranu o daňových rájích a neuvěřitelných sumách peněz převáděných do těchto rájů ze zemí globálního Jihu, které jsou tím připravovány o zdroje, jež by asi stačily na financování značné části ekonomických transformací a sociálních redistribucí, které si podle vlastních slov přejí. Na rozdíl od podvodného určování sazeb LIBOR jsou daňové ráje ve skutečnosti legální.

Kde je tedy ten skandál? Obojí praktiky -- manipulace s LIBORem a převody peněz do daňových rájů -- jsou v kapitalistické světoekonomice naprosto normálním jevem. Cílem kapitalismu je koneckonců akumulace kapitálu -- čím větší, tím lépe. Kapitalista, který nemaximalizuje tím či oním způsobem své výnosy, bude dřív nebo později vytlačen ze hry.

Role států nikdy nespočívala v kontrole nebo omezování těchto praktik, ale v přimhuřování očí tak dlouho, jak to jen šlo. Jednou za čas dojde u praktik kapitalistů i států k momentálnímu odhalení. Pár lidí jde do vězení nebo je nuceno vrátit své technicky nezákonné zisky. A politikové mluví o reformě, přičemž se snaží s velkými fanfárami přijmout "reformu" té nejnižší úrovně, jaká jim ještě může projít.

To ale není žádný skandál, protože zmiňovaný "skandál" je ve skutečnosti v samém jádru systému. Změní se to vůbec někdy? Samozřejmě ano. Jednoho dne už tento systém nebude. Což samozřejmě otevírá další otázku. Bude následný systém lepší? Je to možné, ale zdaleka ne jisté.

Když se přitom hovoří o manipulacích LIBORem jako o skandálu, je to odvádění pozornosti od faktu, že s prostě jedná a další normální způsob akumulace kapitálu. James Carville, roku 1992 stratég volební kampaně Billa Clintona ucházejícího se o prezidentský úřad, se tehdy proslavil výrokem "Jde v první řadě o hospodářství, ty pitomče." Tváří v tvář takzvaným skandálům bychom měli říkat: "Jde v první řadě o systém, ty pitomče.".

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 334, 1.8.2012. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

0
Vytisknout
6271

Diskuse

Obsah vydání | 6. 8. 2012