Příliš levné vítězství

1. 12. 2012 / Karel Dolejší

Středověcí filosofové-realisté zastávali pro moderního člověka kuriózní názor, že podstaty lze poznávat intuitivním zřením bez jakéhokoliv vztahu ke konkrétním jednotlivinám. Tak prý můžete například zjistit, co je "koňovitost", aniž byste se podrobně zabývali studiem byť jen jediného živého koně. Stačí, když pochopíte, jakou myšlenku koně pojal kdysi stvořitel, no a je vymalováno. Idea se podle realistů dotykem s ošklivou hmotou stejně jen zbytečně znečišťuje, takže nazírat přímo podstaty je to vůbec nejlepší, co můžete udělat. Studiem empiricky se vyskytujících koní by se pak člověk jen zbytečně zdržoval.

Jan Keller v Salonu Práva v textu nazvaném Přínos postmoderny pro růst HDP právě zúčtoval s postmodernou. Bohužel, udělal to způsobem, který velmi nápadně připomíná právě postup středověkých realistů. Nezabývá se totiž ani jediným konkrétním postmoderním myslitelem, zato však autoritativně stanovuje, co je prý postmodernismus an sich zač a jaké má prý neodstranitelné vady. Bylo by zajisté namístě postmodernisty kritizovat, třeba i velice tvrdě, o to nic -- ovšem vyrobit si slaměného panáka, kterého následně rozcupuji na kousky, to je myslím opravdu příliš levné vítězství nehodné profesora.

Jaké jsou hlavní vady "postmodernovitosti" podle Kellera? Předně, postmoderna je prý jen jakýmsi jinobytím neoliberalismu, neboť s ním prý vykazuje mnohé paralely. Stejně jako on se vyznačuje fetišismem označujícího a nezajímá se o označované; po marxisticku řečeno, obojí se prý fixuje výhradně na sféru oběhu. To zní vskutku objevně: Postmodernisté, kteří prosluli tím, že vůbec poprvé uvedli do filosofie tělo (a nepovažují už člověka za nedokonalé provedení abstraktní ideje lidské podstaty), že rozmontovali symbolický mechanismus vnucující konkrétnímu diferentnímu světu homogenitu podle mocensky sankcionovaného "velkého vyprávění", homogenitu zaváděnou třeba i za cenu teroru -- takoví postmodernisté se zřejmě pohybují zcela ve sféře označujícího. Lyotard, který už v roce 1979 analyzoval dopad komodifikace vědění na budoucnost univerzity a vědeckého výzkumu - a udělal to daleko pronikavěji než o mnoho let později už hotovou věc reflektující Liessmann - bude zřejmě nejsprávnějším adresátem formulace, že se v rámci postmodernovitosti "osvobozuje od všech myšlenkových nástrojů, které by mu umožnily zkoumat například fungování ekonomické a politické moci".

Postmodernovitost se prý též vyznačuje univerzálním odporem k regulaci, stejně jako neoliberalismus, i ona vzývá deregulaci. Nu což: Lyotard přece řekl jasně, že stát, který se už "emancipoval" od ideje univerzální emancipace, bude nadále vynucovat pouze tvrdá tržní pravidla. V podmínkách rozkladu tradičních moderních institucí, rozkladu řízeného právě státem, který vynucuje "tržní reformy" a zavádí tržně komsomolské regulace, zatěžuje kdysi svobodné univerzitní badatele stále tlustšími složkami nejrůznějších výkazů, na základě nichž jsou neustále kontrolováni, tříděni, evaluováni a jinak buzerováni -- to je věru kacířská věc tvrdit, že máme k regulacím nedůvěru. Postmodernisté totiž, na rozdíl od Kellerovy postmodernovitosti, neviděli už žádný zásadní rozdíl mezi trhem a státem; ten druhý teď již ani pro formu netvrdí, že jeho cílem má být nějaké univerzální osvobození odlišné od pouhého čachru. Klasičtí postmodernisté, kteří vůbec ještě stojí za čtení, se chtěli osvobodit od regulačního tlaku státu, který právě začínal ztrácet charakter činitele nezávislého na tržní logice a začínal vše tupě komodifikovat, což víceméně činí dodnes.

Postmodernovitost údajně nerada stát v jakékoliv podobě. Konkrétní postmodernisté však často rozlišovali různé etapy vývoje novověkého státu. Stát podřízený mezinárodním finančním a obchodním režimům všeho druhu, jenž upřením financování ruší studijní a vědecké obory, které "se nevyplácejí", stát deregulující trh práce, převádějící daňovou zátěž asymetricky na drobné spotřebitele místo velkých vlastníků a byznysu -- takový stát je zajisté vhodné jen a pouze nekonečně milovat, neexistuje šance dívat se na něj jinak... Třeba tak, že mj. i rozkladem emancipační ideologie, jíž se v klasické moderně legitimizoval, ztratil svůj kvazialternativní charakter ve vztahu k financím a byznysu...

A tak se dá pokračovat směle dále. Důraz na právo individua mít vlastní příběh nezávislý na homogenizujícím velkém ideologickém vyprávění je typickým výrazem údajně nekonečné postmoderní flexibility, když Lyotard ohlašuje příchod tehdy ještě naprosto skandální sociální a mezinárodní nesouměřitelnosti v postmoderní éře (jedni budou létat na Mars, druzí umírat hlady), je to zajisté zbožněním trhu a komodifikace všeho -- a to vše dohromady znamená, že postmodernovitost hovoří o autonomii stejně pokryteckým jazykem, jako neoliberálové.

***

Filosofická postmoderna má myslím jedno hlavní určující téma: Kritiku klasicky moderní ideje avantgardy. Avantgarda -- to je menšina, která o sobě samospravedlivě tvrdí, že v přítomnosti reprezentuje budoucí většinu (v zemi, kde zítra již znamená včera). "Jednou budete všichni jako my, budeme prostě jen my všichni" - to je tvrzení, které se postmodernistům právem zajídalo. Avantgardy jsou právě menšiny vystupující, jako by šlo o budoucí většiny, a vznášející z tohoto titulu nejrůznější nároky, zejména mocenského charakteru. Přinejmenším při návštěvě brněnské kapucínské hrobky člověk připustí, že s těmi údajnými budoucími většinami by se mělo zavčas něco dělat. Moderní, nikoliv postmoderní, je třeba i násilím vytvářet kódy a prostory homogenity, oblasti pouhých kvantitativních rozdílů, kde se klasická řečtina jen o nějaký ten drobný ukazatel liší od studia erotické masáže nebo výuky střelby z tankového kanónu. Moderní jsou univerzitní elektronické informační systémy, kde se musí filosof vejít do stejných kolonek a logiky jako informatik. Postmoderní zločinci tohle ovšem nechtějí, konzervují kvality navzájem nepřevoditelné, první mezi nimi byl už Kant, který, hajzlík jeden, napsal hned tři kritiky a rozdělil tak rozum na několik navzájem nepřevoditelných oblastí. Že on byl v minulém životě trojhlavou saní?

Postmoderna kritikou avantgard reflektovala historické selhání tradiční levice v roce 1968. Dnes jedna část tradiční levice dělá měkčí variantu neoliberální politiky, zatímco ta druhá se hrabe v gramsciovské teorii hegemonie a postmoderní kritika avantgard na ní dodnes sedí jako hýždě na nočník.

Je třeba vyhodit všechny analytiky a dogmatiky postmoderny, všechny ty Boisverty a Welsche, a vrátit se ke skutečným postmoderním autorům, nikoliv pisálkům bedekrů na cestu po postmoderně. Pisálkové v nejlepším případě předkládají problematické, v nejhorším naprosto neobhajitelné generalizace. Budoucí historikové též nebudou marxismus hodnotit podle Stalina a Ždanova.

To už si spíš otevřou Derridův spis Marxova strašidla.

Mimochodem, jaký je asi jeho přínos k růstu HDP?

0
Vytisknout
7339

Diskuse

Obsah vydání | 4. 12. 2012