Jak (ne)zaujmout mladé

11. 12. 2012 / Marek Řezanka

Nejedno protivládní hnutí si již delší čas klade otázku, jak získat podporu mladých - a zejména mladých vzdělaných - lidí. Nebo snad platí médii propagovaná rovnice, že tito lidé podporují "pravici" a zejména vládní koalici, protože jsou "zodpovědnými" a myslí na sebe a budoucí generace? Skutečně většině těchto lidí stávající pořádky vyhovují? Opravdu považují systém, v němž žijí, za to nejlepší, co se jim mohlo přihodit? A jak moc o informacích, které přijímají z médií, přemýšlejí?

K zodpovězení těchto otázek je zapotřebí se zamyslit nad tím, kdo vlastně mladou generaci "inteligence" představuje -- a jaké mají tito lidé vize a cíle. Jak je možné, že se z této vrstvy reprodukují počiny jako nechutné "přemlouvání báby", házení vajíček po levicových politicích či protesty proti řádně zvoleným zastupitelům?

Každá doba s sebou nese určité podmínky, které někomu více a někomu méně umožňují získat co možná nejvyšší vzdělání. Otázkou pouze je, nakolik si mocenské elity dokážou uzurpovat vzdělání pouze pro sebe a své věrné. Jaký význam vzdělání ve společnosti má -- a jaké brány případně (ne)otevírá.

Řada sociologů (např. Milan Tuček či Natalie Simonová) se po listopadových změnách v roce 1989 věnovala problematice nerovností v přístupu k vyššímu vzdělání. Z tohoto hlediska můžeme uvažovat o dvou základních stratifikačních mobilitách -- kompetitivní, založené na předpokládaném výkonu a sponzorované, kde rozhodují specifická kritéria.

Natalie Simonová např. ve studii nazvané Proměny v mezigeneračním přenosu dosaženého vzdělání v Ćeské republice v historické perspektivě mj. píše: "Dostupná zjištění potvrdila "hypotézu socialistické transformace" [srov. Matějů 1993], podle níž vliv rodinného původu na vzdělání děti bezprostředně po nastolení komunistického režimu (v Československu po únorovém převratu v roce 1948) poklesl, ale nedlouho pote začal v socialistických státech opět narůstat. V této souvislosti není od věci připomenout závěr Roberta Eriksona a Johna H. Goldthorpa, týkající se sociální mobility v socialistických státech: "Zatímco naše vysledky a jejich interpretace by mohly podpořit tvrzení, že socialistické režimy byly schopné ovlivnit sociální fluiditu, netvrdí zároveň, že vznikl její specificky státně socialistický vzorec."[Erikson, Goldthorpe 1992: 177]."

V letech 1990 -- 2003 výrazně klesala vzdělanostní mobilita mužů s tím, že se naopak razantně zvýšila jejich mobilita sestupná. Trend, kdy děti získávají vyšší vzdělání než jejich rodiče, je typický pro ženy, u mužů však končí s rokem 1989. Nejvyšší pravděpodobnost, že je-li vzdělaný rodič, mají šanci dosáhnout stejného vzdělání i jeho potomci, byla zaznamenána v letech 1945-1948.

Autorka v závěru své práce dospívá ke zjištění, že mechanismus reprodukce vzdělanostních nerovností je takový, že nejvyšší dosažené vzdělání v rodině (měřené vzděláním rodiče s vyšším stupněm vzdělání) má přímý vliv na výsledné vzdělání potomka.

Hodnotí-li sociologové význam vzdělání ve společnosti před rokem 1989 a po něm, poukazují zejména na období 1970-1989, kdy byl význam vzdělání pro osobní rozvoj marginalizován a v "cestě za úspěchem" neměl větší význam. Jak ale vnímáme hodnotu vzdělání nyní?

Poměrně nedávno rozbouřily hladinu veřejného mínění propagační materiály ministerstva školství (ještě za "nejlepšího ministra" J. Dobeše), které na vysoké školy lákaly zejména muže s tím, že se jim otevře cesta k "baráku, bouráku a bezva blondýně". Že by toto měl být smysl a cíl vysokého školství v České republice? Tento aspekt vzdělanostní politiky státu si také vzal ProAlt na paškál na II. ročníku Festivalu za demisi vlády na Karlově náměstí v Praze, kdy v krátké scénce vypíchl absurditu protěžování pouze tzv. lukrativních oborů ve spojitosti se zaváděním školného.

Nelze si nevšimnout trendu, kdy muži odcházejí na trh práce spíše s výučním listem a nějakou tou speciální dovedností, nejčastěji co se týče práce s počítači a programováním, a vysokoškolského vzdělání dosahují spíše ženy.

Otázkou je, jaké procento dětí ze sociálně slabších (či přímo slabých) rodin má šanci se na vysokou školu dostat -- a pokud se na ni dostane, finančně ji utáhnout (a to se bavíme o stavu bez placení školného. Ono výdaje za knihy, skripta, případně koleje také nejsou nejnižší).

I když nejde o nějaké masové fenomény, je v souvislosti s vysokoškolským vzděláváním po roce 1989 potřeba upozornit na dva trendy. Jeden souvisí s klientelismem a korupcí, tedy konkrétně s aférou ohledně kupování titulů a pochybného rychlokvašeného studia. Aféra se omezila na špičku ledovce na plzeňských právech -- a stejně -- jak je u nás typické -- byla poslána k ledu. Pachuť a nedůvěra k získávání vysokoškolských titulů obecně zůstala, odsouzení konkrétních viníků jsme se nedočkali.

Druhým jevem, jakkoli patrně nijak frekventovaným, je přivýdělek na studia v podobě prostituce ze strany inteligentních přitažlivých mladých žen z nižších sociálních vrstev. Ať je tento jev sebeokrajovějším, nelze ho jenom tak přejít.

Bavíme-li se o růstu či poklesu vzdělanosti jakékoli společnosti, je nutné vymezit si kritérium, které má poměřovat, která společnost je vzdělanější, a která méně? Záleží snad na počtu získaných titulů? Nebo má být rozhodující kvalita dosaženého vzdělání? Jak ji ale definovat?

Česká společnost se potýká s dvěma protichůdnými přáními. Jedno vychází ze snahy zajistit si vyšší podíl lidí s vysokoškolským vzděláním, druhé potom z nutnosti kvality.

Čteme-li povídky Boženy Němcové, například Pana učitele, nejspíš nás zaujme jeden fakt. Postava kantora v této povídce není žádným vědátorem ověnčeným stovkou titulů, ale člověkem, který měl řadu koníčků a který uměl ve svých žácích vzbudit zvědavost a lásku ke vzdělání. To je něco, co v současné společnosti postrádám. Vzdělání chápu jako nástroj k hledání, k zamýšlení, k ustavičnému ptaní, ne jako výtah k lukrativním pozicím a k moci.

Slovo student bylo v minulosti naopak často skloňováno s pojmy bída, chudoba.

V Jiráskově Filosofské historii se rozhodně nesetkáme s typem studentů, kteří mají vidinu strmé kariéry a kteří se přece nebudou bít za práva nějakého "póvlu".

Jak je to s úrovní zamýšlení dnešních studentů, s jejich hledáním? Není jistě možné generalizovat - o negativních jevech v podobě neschopnosti samostatného myšlení, dívání se na problém z různých úhlů pohledu, o neochotě přistupovat k materiálům kriticky a snaze zkompilovat cokoli, co se objeví na internetu, ne-li rovnou nějakou již existující práci vybrakovat či přímo opsat, však již bylo napsáno dost.

Nakolik vysokoškolské studenty ovlivňuje rodinné prostředí, z něhož pocházejí?

Denně čteme, že kromě politiků mají v naší společnosti vliv různé zájmové skupiny, některé jsou označovány přímo za mafiánské. Děti těchto "elit" nestudují? Nedostávají se předem k testům na přijímací pohovory? Nemají protekci u zkoušek? Slouží-li diplom jako určitá vstupenka k úřadům a pozicím, které s rozhodováním a mocí souvisejí, dá se předpokládat, že tyto vstupenky budou předem vyprodány tzv. V.I.P. Lze tomu zabránit?

Toto jsou velmi palčivé otázky, které jsou však v pohledu na naše "vzdělanostní elity" důležité.

Vysoké školství se ovšem odvíjí i od úrovně školství středoškolského. Jaká je například úroveň výuky historie na středních školách? Je vyčerpávající a ideologicky nezaujatá? Jaké procento vysokoškoláků zná trochu v souvislostech historii posledních 50 let, ať již doma nebo v zahraničí? A pokud je zde historické povědomí převážně mlhavé, je možné se vůbec bavit o nějakých vzdělanostních elitách, ke kterým by měla společnost upírat svou pozornost?

Jsme společností, kde se rodiče stydí za svou minulost, kde si rodiče s sebou nesou punc ponížení a jejichž děti často slyší zjednodušený výklad dějin s jasnými plusy a minusy. Rodiče až příliš snadno upouštějí od jakéhokoli moralizování a vštěpování hodnot s tím, že dětem pouze opakují, jak bylo špatně to předtím, a jak je skvělé a jedinečné to, co je právě teď. A jak je důležité být konformní.

Jsou zde ale i jiné rodiny. Rodiny, kde děti vidí denně minimálně jednoho z rodičů v podroušeném stavu. Rodiny zmítající se v dluzích a exekučních řízeních. Rodiny rozvrácené, kde se dětem sotva věnuje základní péče. Rodiny, které nemají na bydlení a přemítají, kam s ním. Na rozdíl od Nerudova fejetonu ale nejde o slamník, ale o dítě.

Chudí nemají talenty? Co vše asi prožívají nadané děti z rodin, které si nemohou dovolit své děti na školách držet? Jsou snad proto tyto děti méněcennými?

Jak je oslovit? Jak s nimi vést dialog? Jak jim ukázat, že mezigenerační nevraživost nepomůže ani jim samým? Jak u nich probudit solidaritu s lidmi handicapovanými, dlouhodobě nezaměstnanými, se seniory? Na tyto otázky se zatím odpověď hledá marně.

Svou roli zde ale bude hrát i mediální tvář levice. Jsou snad tvářemi levice V. Filip se svým "moudrým" vyčkávacím postojem ohledně podpory prezidentského kandidáta a s nedistancováním se od zločinů v letech padesátých a sedmdesátých či B. Sobotka, který nejprve z tzv. církevních restitucí udělá téma krajských voleb, aby po volbách lakonicky konstatoval, že už s tím mnoho nenadělá?

Aby někdo mohl začít myslet, musí mít impuls, proč přemýšlet -- a o čem přemýšlet. Selhávají-li v tomto ohledu zavedené politické strany, přesouvá se tato role právě na hnutí. Bude na nich, aby se otevřely debaty, které zdárně usnuly pod pokličkou a aby se přepisovala klišé, která se odříkávají s automatičností modliteb.

Beze změny k přístupu ke vzdělávání a bez systémových změn v procesu vzdělávání to ale patrně nepůjde.

0
Vytisknout
6536

Diskuse

Obsah vydání | 13. 12. 2012