Řídit se emocemi je jako řítit se do pekla

1. 3. 2013

Jsem na velkých rozpacích, jak reagovat na obsáhlou stať Věry Říhové Genocida. Neb v mnoha ohledech má pravdu a třeba její syntéza různých náhledů na narůstající mezigenerační konflikt je objevná. Potíž je v tom, že k řadě jejich vývodů je nutné mít výhrady. Už proto, že metodou per analogiam hrozí riziko, že někdo zpochybní byť i jeden jediný argument a na základě toho pak znectí celou záslužnou a politicky nesmírně brizantní a neobvykle emociální -- až existenčně silnou -- stať, píše Jaroslav Šulc.

Nebudu si proto všímat pasáží, kde se lze s pisatelkou ztotožnit, byť by bylo možno někde použít i méně expresívní výrazivo -- ale budiž, je to její autorské právo náhledu na věc. Vyberu tedy jen pár příkladů, které -- i když se původní dikce Říhové změkčí, tak na ostrosti a jednoznačném vyznění celé stati to snad nezanechá šrámy (a to mi jde) -- se neshodují s mým současným poznáním.

Zaprvé chci polemizovat hned s úvodní pasáží, že v ČR "... máme ohroženou skupinu lidí, o které se nemluví, kterou jsme vytěsnili ze své mysli, o kterou se nikdo nestará, a málokdo vnímá její existenci. Je to skupina občanů mezi padesátkou a důchodem". Skutečnost je naštěstí již nyní prozaičtější, byť zatím jde o naprostou minoritu lidí. Ale již od nového roku platí zákon o tzv. předdůchodech. Na jeho textu jsme po dlouhých tahanicích našli s vládou jako odboráři konsensus. Umožňuje budoucím důchodcům předčasné čerpání jimi a jejich zaměstnavateli naspořených peněz na individuálním účtu občana v penzijním fondu, a to až 5 let před dosažením důchodového věku, ale čerpaného minimálně dva roky. Pozor! Předdůchod není dávka ani státní sociální pomoci či podpory, ani nějaká zvláštní forma státního důchodu, ale jen a jen produkt privátních, zcela účelových penzijních úspor konkrétní osoby. Třeba dodat, že nejen těch skupin osob v náročných povoláních, kvůli kterým odbory do střetu s vládou původně šly již v 90. letech (a marně), ale kteréhokoliv člověka, který o předdůchod bude mít dlouhodobý zájem i finanční možnosti si na něj naspořit. Celkové úspory zájemce o předdůchod však musí být tak vysoké, aby každá jednotlivá měsíční dávka jeho předdůchodu dosáhla alespoň 30 procent celorepublikové průměrné mzdy. Výplata výše dávek přitom musí být navíc sjednána jako neklesající. Opakuji - nejde o již dlouho známý a používaný předčasný důchod -- předdůchod je mnohem finančně výhodnější než tradiční předčasný důchod a je určen především pro lidi, kterým hrozí těsně před penzí nezaměstnanost atd. Je to novinka, kterou spousta lidí ještě jednak nepostřehla, jednak -- i kdyby o ní věděli -- tak pokud jsou bez větších úspor, na ni dnes fakticky nedosáhnou. Ale lépe se nám to nepodařilo vyjednat, takže to berme jako o produkt pro budoucnost.

Zadruhé mám potíž s citáty typu "Důchodovou reformu provádí celá Evropa a posun důchodového věku až na 73 let je genocidní už ze své podstaty". Platí totiž jen ta první část věty, totiž že "Důchodovou reformu provádí celá Evropa". Ale už ne ta druhá, "genocidní" část. Paní Říhová, holou demografickou pravdou je, že spolu s tím, jak stále větší část světové populace využívá poznatků medicíny či hygieniků a v praxi jejich služby reálně v rostoucím počtu konzumuje, žijí lidé v průměru déle. Finanční mluvou řečeno: hrozilo, že doba, po kterou si lidé vydělávají (a z výdělku "si platí na svou zprvu vzdálenou penzi"), se zkrátí dvakrát. Jednak "zespodu" tím, že rostoucí podíly nových generací déle studují -- je více středoškoláků a vysokoškoláků. Ty odcházejí si vydělávat ne jako dříve v 16 až 18 letech, ale v 18 až 23 či později. Pokud by odcházeli do penze jako dříve v tradiční šedesátce (muži, ženy obvykle dříve), pak je pravděpodobné, že by pobírali důchod (tedy vyžadovali v součtu vyšší objem důchodového fondu) v průměru nějakých 20 -- 25 let, ne-li déle, tedy do 80 -- 85 let. To se ale nedá ufinancovat, leda za cenu razantního zvýšení odvodů zaměstnaných generací, a proto prodlužování hranice věku odchodu do řádného starobního důchodu. Snahou přitom je, aby průměrná doba pobírání penze se generace od generace moc neměnila, aby tedy byla mezigeneračně spravedlivá. To dnešní zákon na příští desetiletí v zásadě garantuje. I s tím, že kdo chce či musí, tak ten také v určité toleranci může -- ovšem za cenu nemalých osobních finančních ztrát -- odejít do penze předčasně.

Kousek dál je text "Politici sami i skrze média nás neustále ubezpečují o tom, že počet starých lidí stále roste a nebude je mít kdo živit" a dále, že "...nejvíce tuto genocidu vnímá mladá generace, která otevřeně mluví o tom, že se důchodu nedožije, protože nebude mít tak dlouho z čeho žít." (Nepřehlédl jsem ani extrém existenciálního násilí na starých lidech, ale nechávám to stranou, ty příšerné antihumánní zkušenosti snad lidstvo nezapomíná).

Ano, většina z nás, kdo čte noviny či poslouchá zprávy, tyto věty už mnohokrát slyšeli. Naštěstí nejsou ani v jednom bodě pravdivé. Je třeba se vždy dívat, z čích úst vycházejí, nebo kdo je pod nimi podepsán. Vysvětlím to na historii příslušné kapitoly státního rozpočtu za posledních asi patnáct let: když někdy v polovině 90. let poslanci odsouhlasili snížení sazby na sociální pojištění z 28 na 26,2 %, rázem se dostal důchodový účet hned v příštím roce do schodku v řádu několika miliard korun. V roce 2003 to už bylo celkově skoro 100 mld Kč. A některá média -- zejména v článcích placených penzijními fondy, protože jim tato skutečnost náramně hrála do noty -- začala projevovat dojemnou starost o budoucí státní důchody, na které "už za pár nebude". Penzijní fondy měly díky tomuto argumentačně dobře podloženému strašení z chudoby ve stáří déletrvající hody, počet klientů naskakoval o miliony osob. Marketing strachu tedy zafungoval vcelku spolehlivě, podobně jako u ptačí chřipky. Ale do premiérského křesla si na chvíli sedl Vladimír Špidla, a ten udělal odvážně velmi zlomyslnou věc: inicioval vrácení sazby na 28 %. Hned v příštím roce byl důchodový účet samozřejmě v přebytku! A mohl jím být dalších třicet let, než by šla do penze silná generace "Husákových dětí" -- podívejte se na závěrečnou zprávu Bezděkovy komise z roku 2005. Jenže tak dlouho penzijní lobby čekat nehodlala. Už v roce 2008 proto přišel další premiér -- Mirek Topolánek -- se svým "rozpočtovým balíčkem" a schodky se na důchodový účet okamžitě vrátily (ten loňský už činí zase 50 miliard korun!). Pravda, ten smrtící koktejl deficitu má více ingrediencí -- kromě zavedení odvodových stropů pro lidi s nejvyššími příjmy také velkoryse vysoké odpočtové daňové paušály pro raketově rostoucí počty dnes již statisíců živnostníků -- takto tradiční voličské základny pravice, ale to vše alibisticky schováno pod křídla hospodářské krize. Ta přišla jako na zavolanou. Nicméně krize vyvolává nanejvýš třetinu ze schodků prvního státního pilíře, které od roku 2009 zase "utěšeně" narůstají a jen tím dávají mediální munici privátnímu druhému a třetímu penzijnímu pilíři a jeho zahraničním vlastníkům. Schodek, se kterým se kalkulovalo až někdy po roce 2030, tak kupodivu přišel už v letech 2009, 2010, 2011 i vloni. A letos ho prohloubí každá koruna, která bude vyvedena do druhého pilíře za základě schválené podoby opt-out.

Takže pod jde o délku života: není důvod, aby se dnešní střední či mladší generace důchodu svého důchodového věku snad nedožila. Dokonce soudím, že přesný opak může být pravdou, protože po válce se důchodu zpravidla dožívá narůstající podíl lidí z příslušného věkového ročníku. A není důvod předpokládat, že by to mělo být v dohledné době principiálně jinak (optimisticky nepočítám ani s válkou, ani s meteoritem, ani s plošnou epidemií).

Podobně optimisticky lze doložit, že není naprosto pravda, že pro dnešní střední či mladší generaci už fatálně nebude dost peněz na jejich státní penze. Teda za předpokladu, že nikdo ze skutečně odpovědných politiků už dál nebude pokračovat v devastaci prvního státní průběžného pilíře, jako se o to -- bohužel dosud úspěšně -- pokusilo duo premiér M. Topolánek a tehdy jeho ministr práce P. Nečas, a navíc že zkolabuje -- a je k tomu zatím se zdá naštěstí úspěšně nakročeno -- nesmyslný experiment s druhým pilířem (3 % + 2 %). Byť ten je zacílený jen na poměrně malou skupinu mladých mužů s vysokými příjmy, ale nachytat se můžou i další, jak jsme to viděli na Slovensku či v Maďarsku.

Možností, jak obnovit rovnováhu příjmů a výdajů důchodového účtu je samozřejmě více. Tou první je zatím "nekonečné" prodlužování věku odchodu do důchodu. Ale to nás zatím trápit nemusí, tento paragraf zákona jistě bude časem novelizací změkčen a nemělo by to až tak vadit. Druhá cesta je složitější: Vzhledem k tomu, že nedávná Drábkova změna valorizačního schématu zavání sociálním geriatrickým sadismem -- důchodci se moc proti snižování kupní síly svých důchodů mezi roky 2013 -- 2015 bránit nemohou (a doufám, že to první, co bude muset udělat nová vláda, bude posílení důchodcovských příjmů), tak o to důležitější bude citlivé a dobře načasované a argumentačně dobře zdůvodněné posílení příjmů důchodového účtu. Zejména s ohledem na to, že nevíme, jestli až dosud již pět dlouhých let trvající ekonomická recese bude ještě nějaký ten rok pokračovat, či snad už skončí. V krizi totiž není ani moc prostoru zvedat nějak plošně odvodové zatížení u osob samostatně výdělečně činných -- skutečných to černých pasažérů českého sociální systému, v tomto případě důchodového. Aspoň ne u všech, zejména ne u těch, kteří nefixlují účetnictví a žijí z mizerných tržeb bez větších finančních rezerv. Není totiž ani přibližně prokazatelně známo, kolik jich vlastně je -- z hlediska veřejných financí je skoro lhostejné, zda mají nižší příjmy od OSVČ v porovnání se zaměstnancem, nebo takové živnostníka donutí k zavření živnosti a odsunou ho na úřad práce chodit si pro podporu, je spíše horší, nehledě na další negativa. Ale myšlenku alespoň přibližně srovnat disproporci mezi OSVČ a zaměstnanci nelze vzdát: jestli platí, že v případě, kdy by OSVČ platil na důchodový účet tolik, co zaměstnanec (a jej zaměstnávající firma) se srovnatelným (průměrným) příjmem, tak jde o cca 10 mld Kč na každých 100 tisíc osob. Jinými slovy: dnes máme v mezinárodním srovnání asi třikrát více živnostníků (s podstatně nižšími odvody do státního rozpočtu) na počet obyvatel, než je evropský průměr. A kdyby třeba dvě třetiny dnešních OSVČ přešly do zaměstnanecké pozice (a dostali jsme se tak na evropský průměr podílu živnostníků v populaci) a tyto OSVČ platily srovnatelně vysoké odvody, jako platí zaměstnanci, pak by přišlo do rozpočtu okamžitě právě těch cca 50 miliard korun, které tam dnes na důchodovém účtu notoricky chybí, a stát si na ně musí opakovaně půjčovat. Ale to už není o financích, ale o politické odvaze k takovému kroku -- třeba po etapách -- citlivě a třeba i diferencovaně přistoupit. Je načase, aby se po dvaceti letech již mohla daňová dotace živnostenskému sektoru zmírnit a nechat třeba jen pro první léta samostatného podnikání. V záloze jsou ale principiálně i další zdroje k posílení příjmů důchodového účtu, který má přitom k rovnováze poměrně blízko: například jeho vícekanálové financování s ohledem na to, jak systematicky klesá podíl mezd v hrubém domácím produktu -- tedy mírným zdaněním dalších složek výrobních faktorů. Když výtěžnost mezd klesá, musí se hledat jiný faktor. Ale to již jsou detaily k ryze odborné diskuzi, na kterou zde není prostor.

To klíčové musí být ale řečeno ještě jednou: Věra Říhová má zjevnou zásluhu, že píchla do vosího hnízda širších souvislostí penzijní reformy a její zpackané české podoby, potažmo do odrazu nechutné a demagogické mediální masáže, která reformu provází a vyvolává v dezorientované a rychle chudnoucí společnosti zbytečně až morbidní emoce. To se týká všech věkových skupin, od vystrašených seniorů pamatujících ještě často nuzné roky Protektorátu až po agresivním odrostence, pro které je už (kdysi posvátné a vysoce civilizované) slovo solidarita evidentně neznámým pojmem. Ne vždy však jsou argumenty V. Říhové přesné, ne vždy je ale situace až tak katastrofická, jak píší některá uplacená média a ona jejich "argumentaci" bere smrtelně vážně. Tím spíše je ale načase, aby se začala seriózně diskutovat společensky a mezigeneračně mnohem solidnější alternativa jak reformovat finanční zabezpečení člověka v seniorském věku tak, aby to nevyvolávalo hněv daňových soumarů střední a mladé generace, kteří řadu zcela účelových marketingových lží neprohlédli a vnímají je skoro jako vstupenku do pekla. Do voleb už moc času není a většina lidí si zaslouží poctivější a demokratičtější nabídku podoby penzijní reformy, než je ta dnešní.

0
Vytisknout
3816

Diskuse

Obsah vydání | 1. 3. 2013