V průměru se možná máme lépe (ale přitom se stále více lidí má hůř a hůř)

1. 3. 2013 / Tomáš Fiala

Tento starý vtip se mi vybavuje, když slyším či čtu o tom, že si nemáme na co stěžovat, protože se máme stále lépe a lépe. V globálu (či z hlediska průměru) je to možná pravda. Průměrná spotřeba na osobu asi roste (nebo donedávna rostla) nejen v ČR, ale i v řadě jiných zemí. Jenže průměr je charakteristika ošidná. Vybavuje se mi známý bonmot statistika Helmutha Swobody: "Když mám k obědu husu a soused nic, pak jsme měli v průměru každý půl husy, tedy jsme se oba velmi dobře najedli."

Možná se podle nějakých statistik skutečně v průměru máme stále lépe a lépe. Ale obávám se, že v naší zemi přibývá lidí, kteří se letos budou mít hůř než v loňském roce. A že jich není málo. V řadě jiných zemí to bude jistě podobné.

Jaké existuje východisko? Neoliberálové často hovoří o tom, že je třeba snižovat přerozdělování. Je však dnešní způsob rozdělování, kdy stále více vytvořeného bohatství si přivlastňuje to jedno procento nejmocnějších (když použiji slovník hnutí Ocuupy Wall Street), spravedlivý a žádoucí? Není naopak (nežádoucím) přerozdělováním spíše skutečnost, že stále větší podíl vytvořeného zisku připadne majitelům či vrcholovému managementu firem a zaměstnanci dostávají relativně stále méně? Produktivita práce roste, ale přitom čím dál víc chybí finanční prostředky na vědu, školství, zdravotnictví, kulturu, podporu rodin s dětmi, seniorů, tělesně postižených a dalších sociálně potřebných? Kam nebo spíše komu byly ty peníze "přerozděleny"?

Primo Levi kdysi napsal, že "země je totiž pro nás tím civilizovanější, oč účinněji brání její zákony chudákovi upadnout do ještě větší bídy a mocnému stát se ještě mocnějším." Své zkušenosti z koncentračního tábora komentoval naopak slovy "Někdy se zdá, jako by v dějinách a v životě působil krutý zákon, který zní: kdo má, tomu bude dáno; kdo nemá, tomu bude odebráno". Po roce 1989 jsem věřil, že se naše země brzy stane také civilizovaným státem. Ale stále více se obávám, že se od civilizovaného státu zatím spíše vzdalujeme.

Napadá mne jednoduchý příklad inspirovaný Swobodovým bonmotem. Představme si komunitu, která chová husy. O husy se stará 100 lidí, každý den mohou sníst 25 hus. Mají tedy čtvrt husy na člověka, takže se najedí. Pak ale přijdou na to, jak zvýšit "produkci" hus na 50 denně, přitom péči o husy zvládne 50 lidí. Co se (v dnešním ekonomickém systému) pravděpodobně stane? Nějakým způsobem se vybere těch 50 "vyvolených", ostatní jsou vyobcováni, aby si hledali jinou práci. Dozvíme se, že se mají lépe, protože produkce potravin vzrostla na dvojnásobek, produktivita práce dokonce čtyřikrát. O tom, že polovina komunity v důsledku toho ztratila zaměstnání a hladoví, se cudně pomlčí.

A přitom existuje i jiné řešení. Polovina komunity by se starala o husy od pondělí do středy, druhá půlka od čtvrtka do soboty, v neděli by se střídali. Měli by všichni dvakrát více jídla a navíc dvakrát tolik volného času. V rámci malé komunity si takovýto vývoj dovedu představit. Je to však reálné i v současném globálním ekonomickém systému?

Přitom si myslím, že je to jediná cesta vedoucí k civilizované společnosti. Ke společnosti, kde nikdo zbytečně netrpí. Kde je pro všechny její členy zajištěna přiměřená úroveň materiálního blahobytu a přitom zbývá dostatek prostředků a energie ke snižování sociálních rozdílů, zlepšování mezilidských vztahů, k rozvoji kultury a vzdělanosti a především ke zlepšování životního prostředí celé planety.

Pak bych byl ochoten věřit tvrzení, že se máme stále lépe.