MDŽ ano nebo ne? Aneb, názory v duchu nenápadného antikomunistického klišé

4. 3. 2013 / Jiří Baťa

Blíží se 8. březen, léta uznávaný jako Mezinárodní den žen. Není to tak dávno, kdy se MDŽ slavil velkoryse a s politickým akcentem, nicméně tento svátek byl respektován až tak, že byl vnímán nejen jako oslava žen, ale i důvod k různým projevům pozornosti ženám od různých složek tehdejší společnosti. Mám tím na mysli např. večírky, pořádané především ZV ROH (pro neznalé dnešní "odbory"), kde byly ženám předávány nejen kytice či jiné k té příležitosti vhodné dárky, ale mnohdy docházelo i ocenění práce žen, předání odměn ve formě tu finanční, tu rekreace či pobytu v lázních apod.

Bylo také samozřejmostí, že se těchto oslav zúčastňovali kromě představitelů ROH i vedoucí pracovníci závodu či firmy, političtí představitelé KSČ, případně jiných společenských složek. Aby toho nebylo málo, samozřejmě i řada mužů ať jako manželé, tak i spolupracovníci a oslavy doprovázel tanec, společenské veselí atd.

Prostě MDŽ, byť bylo sice mírně nebo částečně zprofanované resp. zpolitizované, byl to svátek vskutku celonárodní, celospolečenský. Ta zmínka o "zpolitizování" má své místo, neboť nešlo o oslavy jen tak pro nic za nic, ale historie, jakkoliv je dnes velmi často dehonestována, má své kořeny v USA. MDŽ jako takový (a neslaví se pouze u nás, ale v celém světě) má připomínat stávku newyorských švadlen v r. 1908, které usilovaly o kratší pracovní dobu, vyšší mzdy, volební právo, zákaz dětské práce a usilovaly o emancipaci žen. Takže ono zpolitizování má své opodstatnění, jen očima některých lidí je MDŽ v současnosti považováno za přežitek právě pro aktivní účast komunistů a ROH (úzce svázané s KSČ) na oslavách MDŽ v nedávné době.

V Magazínu, příloze sobotního Práva, položila Dana Braunová některým známým lidem otázku, zda má MDŽ ještě smysl. Režisérka Olga Sommerová sice hodnoty MDŽ z titulu historie vzniku toho dne uznává, ale přesto by jej raději přetransformovala na Den boje proti porušování lidských práv, protože se to prý dotýká celé poloviny občanů ČR. Petr Weiss, sexuolog, vidí smysl MDŽ v boji za zrovnoprávnění žen, ale protože u nás nebo i v jiných státech emancipace žen dosáhla jistého "uspokojivého" stupně, tak MDŽ u nás ztrácí svůj význam a charakter. Pozoruhodné je ovšem jeho konstatování, že on tento den nijak neslaví a ani ve svém okolí nezná nikoho, kdo by tento den zaznamenal. Což je ovšem poznatek u pana Weisse poněkud zarážející a nabízí se otázka, mezi jakými lidmi a v jaké společnosti se pohybuje, když mezi nimi nezaznamenal žádný projev, notabene zájem o existenci tohoto dne. Herečka Vanda Hybnerová má na MDŽ vzpomínky z dětství, kdy nošení kytičky a přáníčka mamince a babičce prý byly jakousi jarní povinností. Jen jí není dodnes jasné, proč pánové slavili MDŽ až do "bezvědomí". Že by jí i dnes chyběla trocha fantazie? Nicméně pro jistotu už do vázy "červený" karafiát nedává. Sichr je sichr.

Zajímavý názor má socioložka Jiřina Šiklová. Ta sice přiznává, že MDŽ smysl bezesporu má a vždy měl, ale... Ale protože oslavy MDŽ zřejmě nevidí dál než do doby vlády komunistů, neopomene poznamenat, že "v minulém režimu" byl (MDŽ) zprofanován na rozdávání bonboniér a punčocháčů -- a skutečný obsah se vytratil.

Na druhé straně jej však zcela jednoznačně podporuje, ale na bázi mezinárodních, národních i lokálních organizací, které usilují o odstraněná ženské diskriminace. Zde se však paní socioložka poněkud rozchází s názorem o zprofanovanosti oslav MDŽ (rozuměj za komunistické vlády), neboť sama konstatuje, že rovnoprávné postavení, kterému se u nás ženy těší, je do velké míry zásluhou různých sdružení, spolků a nevládních organizací (zde zřejmě myšleny subjekty po roce 1989), ale k tomu do jisté míry nekonzistentně dodává, že tyto spolky v českých zemích působily a působí více jak 120 let.

K tomu malá poznámka. Má-li na mysli paní Šiklová sdružení, spolky a jiné organizace, počítá mezi ně i např. již zmíněné bývalé ROH, ČSSŽ, tělovýchovné jednoty, zájmové spolky atd., které existovaly i "za komunistů"? Nedomnívám se totiž, že zmíněné rozdávání bonboniér a punčocháčů bylo hlavní náplní oslav MDŽ (pokud to nebyl jen její případ), ale jistě jí budou mnohé ženy oponovat, že oslavy MDŽ prožívaly mnohem zajímavějším a i obsahově bohatším způsobem, než to vidí (nebo prožila?) paní Šiklová.

Pozastavíme-li se však na délce boje za zrovnoprávnění žen ve světě (ale i u nás), pak poněkud nesedí zmíněných 120 let, pokud se budeme držet nějakého konkrétně registrovaného počinu žen, jako tomu bylo onoho 8. března 1908. Od tohoto roku je tomu pouhých 105, nikoliv 120 let. Tím nechci říci, že boj žen za svá práva nemají mnohem starší dataci, neboť boj žen o svá práva na různých kontinentech lze datovat o mnoho století dříve.

Poslední slovo k MDŽ od režiséra Jiřího Adamce nechávám na samý konec, protože lépe by to vyjádřil málokdo (z výše uvedených už vůbec). Pan režisér Adamec odpověděl D. Bauerové takto, cituji: "MDŽ má smysl a stálou platnost. Bohužel ho (MDŽ) postihla "poprava" jako mnoho dobrých, užitečných věcí z doby, kdy jsme s vaničkou vylévali i dítě. Zapomněli jsme brát v potaz, že ten svátek je starší než my všichni a že ho nevymysleli ani na ÚV KSČ ani v Moskvě!

Zavedli jsme Svátek matek a Valentýna a kytičky červených karafiátů vystřídaly komerčně úspěšné cetky a jiné zbytečnosti. Myslím ale, že MDŽ je dobrá příležitost, jak projevit maminkám, babičkám, manželkám ale i dcerám nebo kolegyním úctu a lásku. Sám ze svého života dobře vím, jak moc na to zapomínáme. Nemusíme se na jejich "počest" opíjet na pracovištích do němoty, jak to bývalo či je smutným zvykem, ale spolu s nimi si připravit a užít krásný den. Den pro ně a kvůli nim".

To byly výňatky z odpovědí na otázku, zda má MDŽ ještě smysl. Jistě neunikl váženému čtenáři fakt, že otázky byly položeny osobám veřejnosti známým a populárním. Ovšem nebyla by to mainstreamová media, aby si nehledala téma a objekty nikoliv mezi obyčejnými občany, ale lidmi, které někdo zná. Tím se nechci nikoho z výše jmenovaných osobně dotknout, jen prostě na adresu médií konstatuji, že se až příliš okatě odtrhují od obyčejných lidí, jako by jejich názor nebyl důležitý, nebo neměl svou cenu či váhu.

Konec konců, v našich zeměpisných délkách a šířkách nic nového pod sluncem, na názory, potřeby a požadavky občanů zde vůbec nikdo nebere ani zřetel, ba ani bohužel, neprojevuje zájem. Nemohu si odpustit vyslovit názor, že kromě pana režiséra Adamce všechny ženy sice svorně konstatovaly opodstatněnost MDŽ, bohužel vždy k svému názoru neopomenuly přidat to nešťastné "ale"! Nicméně zajisté žádná z nich tou zde pomluvenou bonboniérou či punčocháči (dnes už je to o úplně něčem jiném), natož krásnou kyticí či dokonce "rudým" karafiátem nepohrdnou! Nebo se mýlím?

Nezbývá mi, než všem ženám popřát touto cestou zdraví, lásku a spokojenost, hlavně však pro život tak důležitou maličkost, jakou je práce a zaměstnání.

0
Vytisknout
6434

Diskuse

Obsah vydání | 6. 3. 2013