O Kristově zmrtvýchvstání

31. 3. 2013 / Boris Cvek

Tuto neděli západní křesťané oslavují v rámci velikonočních svátků zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Když pominu pozdější kristologické a trojiční spory, kterým dnes lidé asi už moc nerozumějí a které ostatně povstaly až s napojením křesťanství na politickou moc a byly de facto spory politickými, vzkříšení Krista zůstává základním "kamenem úrazu" pro humanistickou reflexi křesťanství. Přitom sv. Pavel z Tarsu, de facto zakladatel toho, čemu dnes říkáme křesťanství, právě na tomhle velmi trval: pokud totiž Kristus nevstal z mrtvých, bylo jeho utrpení zbytečné a víra v Boha iluzí. Cituji 1. List Korintským (15,17-19):

"Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!"

Samozřejmě křesťanství přináší z hlediska humanistického mnoho postojů, které vnímáme jako velmi důležité bez ohledu na zmrtvýchvstání, např. rovnost lidí, důraz na lásku, starost o trpící a jakési snesení Boha z výšin trůnů a chrámů do bídy a hrůzy těch úplně nejposlednějších. Když třeba Marie, Ježíšova matka, bývá v katolické liturgii nazývána Královnou nebes (Regina coeli), je třeba myslet na prostou ženu, odsouzenou k pozorování umučení svého syna tváří v tvář mocnému kněžstvu a Pilátovi, který zastupoval samotného římského císaře. A ona, říká víra, byla přece víc... Královna nebes!

Tohle by se dalo chápat jako určitá terapie duše, jako výchova k určitým ideálům, které vnímáme jako důležité pro naši společnost, pro její fungování, soudržnost, pro její étos. To je také ten důvod, proč současný papež dává najevo intenzivní, intimní starost o nemocné, postižené, např. o těžce nemocné, umírající dítě. Nicméně Kristus dokázal podle evangelií opravdu uzdravit. To má v sobě samozřejmě určité nebezpečí, protože kdo má takovou moc jaksi zázračně, magicky, ten ji může využít k ovládání lidí (evangelní pokušení na poušti), k vytvoření jakési vrstvy "čarodějů", která bude jediná oprávněná spravovat a vykládat takové zázraky. Kristovo zmrtvýchvstání jako vrchol všech zázraků, jako jejich konsekvence a základ, jako potvrzení jeho božské moci, by pak potvrzovalo jen staré pořádky, známé ve všech společnostech s kněžskými vrstvami a magickými rituály.

Myslím však, že sv. Pavel z Tarsu, který ještě nepůsobil v kontextu boje o dělbu politické moci, své lpění na tom, že Kristus opravdu vstal z mrtvých, myslel jinak. Myslel to jako záruku toho, že staré pořádky opravdu budou zrušeny, že Kristus opravdu znovu přijde mezi nás a smete porobu, nespravedlnost, zlo. Že nebude pokračovat to, co bylo vždy a všude, ale přijde něco radikálně nového.

A věřící měli být znamením této reálné změny, měli ji svým způsobem života (jak píše autor starokřesťanského Listu Diognetoviztělesňovat. Tato víra v možnost reálné změny, v to, že naše hodnoty nemají být jenom opium lidu pro zabetonování stávajících společenských pořádků, ale inspirací pro reálnou proměnu světa, byla postupně transformována v novověku v reformátorské, vědecké a osvícenské hnutí, v hnutí za zrušení otrokářství, v dělnické a socialistické hnutí atd.

A změna se skutečně stala. Například, když už jsem se výše zmínil o uzdravování, byly vyvinuty léky proti zabijáckým chorobám. Stalo se to spíše díky náhodě a vytrvalosti vědců než díky nějakému triumfu rozumu, nicméně právě všímavost pro náhody a vytrvalost vyžadují určitou představu o tom, že dosud nepředstavitelné opravdu bude možné. Když bylo možné po spleti neuvěřitelných náhod, kdy sám Fleming zlomil nad svým objevem hůl, objevit penicilin, proč by nemohl Kristus opravdu nakonec vstát z mrtvých? Víra v jeho zmrtvýchvstání je podle mne, v pavlovské tradici, vírou v reálnou změnu, naděje v opravdové vítězství ušlechtilého snu nad banální, hnusnou realitou. Nevěřit v Kristovo zmrtvýchvstání je, viděno z tohoto úhlu pohledu, upoutání se k hroudě povrchnosti a banality navěky.

0
Vytisknout
6886

Diskuse

Obsah vydání | 2. 4. 2013