Teze historického negativizmu: Rok osmašedesátý

21. 8. 2013 / Wenzel Lischka

Pohledy na osmašedesátý rok jsou různé. Každý občan má nárok na ten svůj. Z hlediska vědeckého negativizmu, je rok osmašedesátý typickým příkladem pozitivistické dialektiky vedoucí k neštěstí. Osmašedesátý rok dnešní mládeži nic neříká. Jestli vůbec má nějaký svůj rok, tak je to rok devětaosmdesátý. Zatím o něm ještě neví, ale později se nebude stačit divit.

Na osmašedesátý rok dnes mohou nostalgicky vzpomínat jen ti, kteří již nemají zuby zdravé, dravé nebo žádné. Starší generace mají svůj rok osmačtyřicátý, ještě starší rok devětatřicátý a tak bychom mohli pokračovat smutnou cestou z Černého údolí až na Bílou horu, a jistě mnohem dál.

Stratégové dobře vědí, že není lepšího vítězství nežli porážkou, a že není lepší porážky nežli vítězstvím. Pokud z boje odchází poražený s pocitem vítězství nebo vítěz s pocitem poraženého, stal se naším vazalem.

Vítězství a porážka jsou relativní jevy. Při jejich posuzování záleží na zaujatých kritériích, a také na jejich interpretacích, které používám, přijímáme nebo nutíme nepříteli. Chceme-li mít z války prospěch hmotný nebo duchovní, záleží na zaujatých pozicích, kritériích a interpretacích. Pouze pozor, kdo s čím zachází, s tím také schází.

Abychom lépe pochopili smutné konce pozitivizmu a ironii dějin, použijeme čistě schématické třídní rozdělení pozitivistické společnosti na menšinu (parazity či buržoazii) a většinu (hostitele či proletariát), přičemž jedna strana (třída) se snaží vnutit svoji vůli té druhé. Typická ironie osudu je zvláště komická u národa, který hledí na množství a nepřátel se leká.

Většina soudobých občanů pochopila rok osmašedesátý jako porážku, ačkoliv to bylo naprosté morální vítězství. Většina kvůli tomu rezignovala, mnozí kolaborovali a někteří emigrovali. Občanská většina i menšina se poddala obnově protektorátních poměrů.

Jestliže vezmeme za kritérium hrubou sílu, tak Sovětský svaz (SSSR) a jeho varšavští kumpáni v roce osmašedesátém vyhráli a Československo (ČSSR) prohrálo. Jestliže občané ČSSR přijali násilí jako kritérium, dobře jim tak, neboť si nechali vnutit interpretaci svého vítězství jako porážky.

Z hlediska vyššího principu mravního Československo v osmašedesátém jednoznačně vyhrálo. Jestliže se občané vzdali svého mravního vítězství, pochopitelně si nezasloužili si nic jiného, než žít v poměrech normalizačního koncentráku. Začala hra přetvářky na socializmus, nikoliv nepodobná té dnešní na demokracii.

V osmašedesátém roce se Sovětský svaz již dávno rozpadal a násilnou okupací Československa svůj blížící se konec pouze potvrdil. V Pražském jaru začal po II. světové válce a stalinizmu křehký květ socializmu vlastně rozkvétat, ale mráz z Kremlu jej zahubil.

Jak uznávají i pragmatikové a liberálové, budování komunizmu (v tom nejlepším slova smyslu) je nesmyslné. Otázka zní, pro koho jej budovat? Pro nenapravitelné sobce? Těm nejlépe vyhovuje zahnívající kapitalizmus. Nic lepšího si nezaslouží. Odraz hmoty lne zpětně k hmotě (vlastnictví). Ukradený marxizmus se stal vlastní buržoazii.

Rokem osmašedesátým jsme si popsali první případ taktiky, kterým je vítězství porážkou. Nyní můžeme pochopit i druhý příklad taktiky (porážky vítězstvím), kterým je rok devětaosmdesátý. Teprve jeho falešný pocit vítězství, avšak skutečné prohry, položil rozložený organizmus společnosti i jedince na kolena, aby se skácel na zem, ze které se již nezvedne. Důkaz mylnosti této téze může podat jen praxe.

0
Vytisknout
3182

Diskuse

Obsah vydání | 22. 8. 2013