Zase o škole

10. 10. 2013 / Štěpán Cháb

Když někdo udělá pravopisnou chybu, je to velká ostuda, zatímco když se vyjadřuje mlhavě a nepřesně, nic se neděje.

Ondřej Hausenblas

Začněme jemnou domněnkou. Kdykoliv se kdekoliv vyrojil ozbrojený konflikt nebo stát upadl pod bič diktatury, prvotní újmou na národu byla inteligence. Nepřítel národu začal systematicky vybíjet inteligenty, lidi, kteří dle všeobecného mínění mysleli a tím mohli ovlivňovat další vývoj konfliktu už jen tím, že by se automaticky postavili na stranu odboje.

Náš současný režim se velmi často skrývá za pojmy svobody, humanismu, a přesto má nejeden pařát strčený v kapse diktatury. Diktatura je to, jsme stále ve vodách domněnek, velmi sofistikovaná. Určuje směr cesty, jakékoliv cesty, udělením či neudělením dotací, svazuje národ a jeho lid vyhláškami, nařízeními, zákony -- diktuje. Tento systém nemusí nutně přistoupit k fyzické likvidaci inteligentů (proč mám pocit, že je slovo inteligent bráno pejorativně?), tento systém inteligenci zaškrcuje již v zárodku, ve školní lavici, kdy nedovolí cíleně a záměrně inteligenci probudit k životu.

Neustále se tvrdí, že inteligence je paměť, protože po dítěti je vyžadováno v naprosté většině pouze memorování a jedničkáři jsou označováni za inteligentní. Rovnítko mezi pamětí a inteligencí je značně pokřivené a nesmyslné. Systém si samozřejmě nechce vychovávat moudré lidi, protože moudrý člověk by v tomto systému žít nedokázal a pokoušel by se ho změnit kroky účinnými, nikoliv pouze impulzivními a krátkodobými, a to by se nehodilo do krámu strůjcům současného systému.

Učitelé nejsou na vině. Alespoň ne zcela. Jejich přehlcenost jim nedává příliš prostoru pro osobní rozvoj, jsou vším možným, ale nejméně učitelem, pro nadbytečnost lejster určených k vyplnění, standardů, které musí splnit (a spíše než splnění se po nich žádá obsáhlé zpracování jednotlivých standardů a vykázání výš) a dalších věcí, které dělají z potenciálně dobrého učitele učitele vyloženě špatného. Naprostá většina učitelů do své první školy jistě nastupovala s nadšením, s reformami načrtnutými v hlavě a přesto je školství v prachbídném stavu. Dobrý učitel byl zkonzumován tlakem již nastaveného.

Mazat si med kolem huby tím, že budeme hledat jednotlivé příklady iniciativních jedinců, kteří se školstvím něco malého, lokálního, udělali, je jen chlácholení vlastní nespokojenosti. Odkládání radikálního řezu, který celé školství potřebuje. Jak by onen lokální iniciativní člověk po reformě rozkvetl a tvořil daleko větší věci. Kantor, který zvládne 40 pubescentů, aniž by je musel zlomit, je obdivuhodný, ale nepřeberné zástupy dalších kantorů, kteří zvládnou sotva pět pubescentů, jsou mnohem početnější a ovlivňují školství jako celek daleko více.

Samozřejmě, že domácí výuka není pro školství řešením. Rodič, který si bere dítě na domácí výuku, ovšem nejde zachraňovat školství, ale vlastní dítě. Není to hrdinství ani odboj, je to čirý akt zoufalství, hrůzy z toho, že i vlastní dítě by bylo poníženo "vědomostmi". Domácí výuka není řešením, ale nouzí a prozatím jediným východiskem. Vzpomínanou soudružnost národa domácí výuka nijak nepopírá. I dítě s domácí výukou získá vztah k vlastní mateřštině, k dějinám svého národa, k jeho kultuře a tím si onu soudružnost jistě vypěstuje.

A řešení? Něco konstruktivního na závěr? Mým naivním ideálem je představa Sokrata, kolem něhož se srotí nemnoho jeho žáků, a s napětím sledují každé mistrovo slovo. Toť škola. V masovém měřítku neproveditelné. Tedy něco proveditelného. Dát školám svobodu, nesvazovat je, nediktovat (což neznamená, aby se předávaly do soukromých rukou, chraň Bůh), dovolit jim experimentovat, netlačit na povinné předměty, netestovat, neznámkovat, nepořádat mezi žáky neustále sváry v soutěžích (kdo dřív, kdo lépe), vychovávat žáky v lásce k vědomostem, nestresovat je, podporovat jejich individualitu, talent a tomu přizpůsobit žákovu další výuku, podporovat učitele v samostatném myšlení a nezahlcovat je zbytečnou administrativou a nesouvisejícími povinnostmi, vykašlat se na celoplošné srovnávání úrovně vědomostí. Ale všechno to souvisí s tím, aby se dala školám svoboda v rozhodování. V ten moment se začne porod reformy, samovolné a přirozené. Rodiče by si ji už zařídili, protože žádný z nich nechce, aby jeho dítě bylo cíleně deformováno, takhle jsou ovšem svázáni stejně jako školy.

0
Vytisknout
8494

Diskuse

Obsah vydání | 11. 10. 2013