Palestinský problém versus historická poučení

11. 10. 2013 / Pavel Urban

Pavel Tučka volil Miloše Zemana. A dnes, po jeho vystoupení na téma arabsko-izraelského konfliktu, si vyčítá, že si raději neurazil ruku. Sebekritika chvályhodná. Ale než se příště preventivně zmrzačí, měl by se zamyslet, co bylo skutečně řečeno a v jakém kontextu. A jaká poučení minulost skutečně nabízí.

Nepodařilo se mi dohledat přesně znění toho, co český prezident řekl. Ale pokud to novináři příliš nezkreslili, pak se jeho výrok netýkal Palestinců, kteří žijí v Izraeli či Palestině, ale lidí z uprchlických táborů. Nejde tedy o další vyhánění Palestinců, ale o osud těch, kteří již byli vyhnáni před desítkami let.

Pavel Tučka připomíná nevybíravý nátlak Francie a Velké Británie na prezidenta Beneše: Češi musí bezpodmínečně přijmout německé požadavky a opustit svá pohraniční území. Upřesněme to. Od Čechů bylo požadováno, aby se vzdali území, které pokládali za nedílnou součást své domoviny, ale která byla obývána převážně lidmi jiného národa. To má rozhodně blíže k dnešním Izraelcům, než k Palestincům.

Následovala válka, kdy v případě německého vítězství hrozilo, že Češi budou odsunuti do Patagonie či na Sibiř. Jenže Němci prohráli. A Češi naopak preventivně odsunuli své Němce. Bylo to normální? V dobách, kdy poučení z minulosti bylo velmi čerstvé, to zjevně bylo považováno za ne snad normální, ale výjimečný, nevyhnutelný prostředek, jak do budoucna zabránit novým konfliktům. A nejen Čechy, podobným způsobem byla stabilizována celá střední Evropa. Se souhlasem vítězných velmocí.

I tahle zkušenost má blíže k Izraeli, než k Palestincům. S tím rozdílem, že Izrael vyhrál vlastní válku, kdežto Češi cizí. (Už v tom měli praxi.)

Ještě dlouho poté pak byla pokládána za normální nepřípustnost požadavků restituce předválečného stavu a návrat vyhnanců. To ostatně platí dodnes.

Na první pohled se zdá, že taková politika není dobrý začátek pro mírové vztahy. Přesto se tak stalo. Také proto, že Němci uznali, že tento osud si připravili sami svoji politikou. Politikou zločinnou nebo přinejmenším chybnou. Podobně jako jejich spojenci Japonci. Jejich císař řekl generálům, kteří odmítali přijetí kapitulace: To, co po nás chtějí, je nepřijatelné. Ale nastal čas, kdy je nutno přijmout nepřijatelné.

K tomuto poznání Arabové nikdy nedospěli. Podle toho to s nimi taky vypadá.

Připadá Vám to normální? Ale je normální považovat v případě Palestinců za přípustné to, co považujeme za nepřípustné v případě německých vyhnaneckých svazů? Je normální požadovat po Izraelcích to, k čemu sami nejsme ochotni ani v nejmenším? Tím spíš, že v případě Němců jde o folklór, který málokoho zajímá a kde i zúčastněným už dnes jde spíše o "vyrovnání s minulostí" než o skutečnou restituci. S Izraelem a Palestinci je to bohužel jiné.

Český prezident v roli příslovečného slona šlápl do diplomatického porcelánu. Nadělal tím spoustu zlé krve, aniž někomu pomohl. V tom mají jeho kritici pravdu. Jinak ovšem jeho návrhy znějí rozumně. Reakce arabského světa potvrzují, že válka ve Svaté zemi opravdu není jen vina Izraele.

Pavel Tučka si stěžuje na dobu, která poučení z minulosti háže za hlavu. Možná má pravdu. Ale, jak je vidět, poučení z druhé světové války nejsou tak jednoduchá, jak se někdy zdá. O poučeních z doby předválečné to platí dvojnásob. Náš pohled na tuto dobu je zkreslen tím, že víme, k čemu to vedlo a jak to dopadlo. A také výchovou, která nám vštípila obraz nacismu a Hitlera jako ztělesnění absolutního zla.

Ne že by to nebyla pravda. Ale tohle lidé před válkou neznali. Pokud nebudeme schopni podívat se na tehdejší situaci jejich očima, pak navzdory všemu poučení můžeme jejich chyby opakovat. Protože do budoucna nevidíme ani my.

0
Vytisknout
3899

Diskuse

Obsah vydání | 11. 10. 2013