Najdeme někdy smysl?

10. 10. 2013

Při sledování předvolebních debat v našich médiích na mě dopadá pocit zmaru. Zmaru z promarněného času. Zmaru ze zbytečných otázek a ještě zbytečnějších odpovědí. Poslouchám-li názory lidí, slyším stále, co nechceme, ale nějak nikdo nedokáže formulovat, co že to chceme. Víme co chceme? ptá se Aleš Kučera.

Neustále řešíme prorůstová opatření, zvyšování zaměstnanosti, růst. Růst DPH, růst populace, růst úroků, růst inflace, růst konkurenceschopnosti, růst, růst. Nerozumím tomu. Copak v přírodě něco roste donekonečna?

Zmar a zase zmar. Česká republika má dluh téměř dva bilióny korun, který nikdo nikdy nemůže zaplatit. A my řešíme desetiny procent deficitu sem nebo tam. V Evropě je 26 milionů nezaměstnaných, kteří nemohou nic dělat, aby nepřišli o podporu. Přitom víme, že s úrovní automatizace pracovních míst bude ubývat. A vůbec se nezabýváme myšlenkou bezpodmínečné základní mzdy. Obchody jsou plné zboží, které nikdo nekupuje. To co se neprodá, končí ve spalovnách. To je práce vynaložené zbytečně a nikoho to netrápí.

Napadají mě jiné otázky, o kterých by se mělo mluvit. Třeba proč jako děti, ale i dospělí, chodíme do školy? Proč pracujeme? Rodíme se jenom jako pracovní jednotka na trhu práce, nebo má naše existence hlubší smysl? Je rozdíl mezi prací a zaměstnáním? A jak to řešit? Co jsou peníze a k čemu by měly sloužit? Ke směně hodnoty naší práce, nebo aby peníze vydělávaly zase peníze? Jakou mají peníze budoucnost, a lze se obejít bez nich? Peníze existují nějakých 3.000 let, což je v historii lidstva okamžik.

Oč je péče o staré a nemocné, nebo starost o malé děti, méně důležitá, než burzovní operace, která vydělá milióny? Která práce přináší něco společnosti, a která je naprosto zbytečná? Ptám se, jak to udělat, aby se lidé těšili, že když ráno vstanou, budou činit něco prospěšného pro společnost, pro ostatní. A večer, když jdou spát, jsou prosáknuti pocitem smyslu naplněného dne. Všichni známe ten pocit, když uděláme někomu radost. Jsou mezi námi tací, kteří se o to pokoušejí, ale nemají na byt a stravu.

Moje žena mě obohatila příběhem z počátku lidské civilizace. Je hlad, a pravěcí lidé věděli, že musí ulovit mamuta, aby se všichni najedli. Jenomže mamut byl velký a silný. Tu jeden dostal nápad. Šli a vykopali společnou jámu. Mamut tam spadl a oni jej ubili. Ten s nápadem řekl: "Já jsem vymyslel jámu. Vy dostanete třetinu mamuta a já si nechám dvě třetiny. A tak to bude vždycky. Jáma je moje duševní vlastnictví." Jak myslíte, že by to dopadlo? Představuji si, jak ostatní toho myslitele asi kamenují. Smyslem přece bylo, aby se nasytili všichni. Jeden bez druhého by toho mamuta neulovil. A co by ten myslitel s tolika masa dělal? Stejně se mu zkazí. Takhle by to mohl být se všemi ostatními zdroji.

Neustále bojujeme o to, kdo bude mít víc. Ptám se, co by se stalo, kdybychom přestali bojovat a místo toho začali spolupracovat. I předvolební boj je vlastně "boj". Budeme-li bojovat, budeme ničit. To si nemůžeme dovolit.

Politici nám říkají, že vědí, jak to udělat, abychom se měli lépe, a přitom se máme stále hůře.

Jsme uzavřeni v paradigmatu, že jedině peníze jsou schopny vyřešit naše problémy. Jinak to prý nejde. Pokud nedokážeme z této bubliny vystoupit, nic se nezmění. Jestliže problém nemá řešení v rámci systému, stává se problémem systém. Máme-li měnit systém, musíme začít hledat smysl.

Přijmeme-li myšlenku motýlího efektu (mávnutí křídel motýla v Pekingu mění počasí v New Yorku), nesmíme zapomínat na vědomí těchto souvislostí při hledání smyslu našeho konání. Jedna věc bez druhé nemůže existovat. Nelze zabít mamuta osamocen. Nelze analyzovat jeden problém bez vědomí souvislostí s jinými.

Proto má skepse z toho, že současné mediální debaty mají nějaký hlubší smysl. Kladu si otázku, zda se najde ve veřejném prostoru dostatek odvážných a schopných, formulovat podstatu, smysl. Jsme již uvězněni v onom paradigmatu tak, že toho nejsme schopni, žijeme v zemi neschopných? Nebo je zájem, aby se o tom nemluvilo? Nebo je to kombinace všeho? Mám zkušenost, že odpovědi na otázky přicházejí dříve nebo později. Nejtěžší je otázku správně zformulovat a položit.

Ptám se, jak to udělat, abychom se z levé mozkové hemisféry dokázali přesunout také do pravé dříve, než nám úplně zakrní.

Pokud se nezačneme ptát po smyslu našeho konání, jakékoliv snahy o změnu jsou k ničemu.

"Civilizace, která ztratila smysl, ztratila důvod své existence."

0
Vytisknout
4575

Diskuse

Obsah vydání | 11. 10. 2013