Mobilizace, aneb Krátkodechá politika pro okamžitou spotřebu

10. 10. 2013 / Karel Dolejší

Moderní idea politické práce spočívá částečně v tom, že politik by měl nacházet a prosazovat zlepšení, která přinesou lidu lepší vládu. To by mělo přesvědčit další voliče a tímto způsobem umožnit, aby se do úřadu dostali ti nejužitečnější z politiků.

Jenže politici i v demokraciích málokdy jdou výše popsanou cestou. Místo toho věnují podstatnou část energie burcování již existujících příznivců. Výstavba politické základny je často považována za méně důležitou než mobilizace základny již existující, všímá si na svém blogu Defence and Freedom bývalý důstojník německého letectva, ekonom Sven Ortmann.

Tento druh politiky ale velmi připomíná způsob, jakým se válčilo ve středověku - a velmi extrémně to platilo zejména v době před 2000 lety. Tehdy lídři prostě v okamžiku rozhodnutí usilovali o podporu svých vazalů, aniž měli jakýkoliv vliv na výzbroj a výcvik jejich ozbrojeného personálu, konstatuje Ortmann.

Jeden z diskutujících k tomu podotýká, že v USA Newt Gingrich pro Republikánskou stranu vybudoval voličskou základnu na Jihu, který býval zejména v období po Rekonstrukci tradiční baštou Demokratické strany. Začal s tím v roce 1980. Zajistil tak zvolení George W. Bushe o patnáct let později. Poctivé budování voličské základny totiž může trvat desítky let. Znamená to identifikovat velký blok nevoličů a přesvědčit tyto lidi, že mají vážný důvod hlasovat soustavně pro určitou stranu, upřesňuje diskutující s nickem TrT.

Řeč je ovšem o "tvrdém jádru" voličů, kteří volí určitou stranu takřka za jakýchkoliv okolností. V českých poměrech je známo, že strany s rozsáhlejším tvrdým jádrem příznivců jsou v zásadě jen tři: ODS, která se divokou privatizací postarala o své skalní příznivce, a ideologicky striktně vyprofilované formace KSČM a KDU-ČSL. Naopak ČSSD má tvrdé jádro příznivců dodnes mimořádně slabé.

Mohlo tomu být ovšem jinak. Kdyby po volbách v roce 1998 ČSSD neuzavřela opoziční smlouvu, ale místo toho i s rizikem koaličních sporů plnila předvolební sliby a poctivě revidovala divokou privatizaci, podetnula by už tenkrát základnu ODS. Kdyby místo krátkodobé politiky investičních pobídek, líbivého utrácení a vedle toho faktické restrikce např. působnosti Úřadů práce skutečně obnovila českou ekonomiku, tvrdé jádro jejích příznivců by narostlo do podstatně rozsáhlejších rozměrů.

To se ovšem nestalo. Kromě všeho ostatního, především dlouhodobých ekonomických dopadů divoké privatizace, to znamená, že v současnosti ČSSD mobilizuje "nevěrné" masy potenciálního voličstva pomocí vytváření obrazů nepřítele. A to zdaleka není jen donedávna vládnoucí pravice. Podle Jana Mládka jsou to živnostníci, podle Jaroslava Foldyny nezaměstnaní, podle Miroslava Antla Romové. Sociální demokraté si tak osvojují vylučující a xenofobní diskurs krajní pravice.

Pokud by měl náhodou někdo v úmyslu vybudovat politickou stranu, která České republice umožní dlouhodobý rozvoj a vyvede ji mimo dosah oposmluvního souručenství rozkradačů, měl by s tím mezi nevoliči začít nejpozději ihned.

Protože zahraniční zkušenosti ukazují, že první výsledky lze očekávat nejdříve tak kolem roku 2028.

0
Vytisknout
3366

Diskuse

Obsah vydání | 11. 10. 2013