Proč opravdu nenávidím, že jsem černoch

9. 11. 2013

čas čtení 4 minuty

Pokaždé, když si sednu v plné torontské tramvaji, v autobuse nebo v metru, vím, že vedle mne bude prázdné místo. Mám z toho většinou špatný pocit, píše v deníku Guardian Orville Lloyd Douglas.

Vím, že dodržuju dobrou hygienu, oblékám se vhodně a starám se jen o své věci. Avšak nedávno mi došlo, proč se lidi zřejmě bojí být v mé blízkosti: jsem muž-černoch. I když kanadská společnost má fasádu multikulturalismu, ve skutečnosti má velký rasový problém. Uvědomil jsem si to teprve, když mi moje sestra řekla:

"Orville, lidi se tě bojí. Jsi skoro dvoumetrový černoch se širokými rameny."

Sestra má pravdu, Lidi si vedle mě nesednou ve veřejné dopravě, protože se bojí.

Otázka sebenenávisti černochů - to je něco, o čem se předpokládá, že budu předstírat, že to neexistuje. Avšak velký francouzský psychiatr Frantz Fanon o tom psal ve své originální knize Černá kůže - bílé masky v kapitole "Co zažívá černoch". Podle Fanona se lidé na černocha dívají jako na někoho v třetí osobě. Černoch není považován za trojrozměrnou, autentickou lidskou bytost. Černoch si internalizuje, přijímá za své způsob, jímž na něho pohlíží bělošská společnost a její záporné myšlenky o černošství ovlivňují výrazně jeho stav mysli. V této kapitole píše Fanon o tom, jak mu bělošské dítě nadávalo do negrů a jak si uvědomil, že je odlišný a že se na něj lidí dívají jako na někoho, koho by se měli bát.

Někteří černí lidé se také obávají, že hovořit o černošské sebenenávisti je známou slabosti. Jenže pravda je, že obraz černošství je ošklivý - aspoň se to tak bere. Být černochem není nic krásného - je to život bídy a ostudy.

O pocitech černošské sebenenávisti většinou hovoří černošské ženy, černošští muži o tom mlčí. Myslím, že moje vlastní sebenenávist se projevuje z vnějšího světa. Je zrozena ze zoufalství a pocitu neštěstí, který vnímám u většiny mladých černochů.

Mohu říct zcela upřímně, že naprosto nenávidím to, že jsem černoch. Vůbec prostě neodpovídám steretypickému vnímání černochů. Ti se proslavili sportem, kriminalitou a v zábavním průmyslu. Většinu sportů nemám vůbec rád, ani nemám rád zábavní průmysl. Nemám naprosto nic společného s archetypickým mladým černochem.

V Torontu vládne tak obrovské množství negativních emocí a podezřívání vůči mladým černochům. Jenže já nemám záznam v trestním rejstříku a nemám nic společného s pachateli trestných činů. Absolutně se mi protiví násilí a jsem opravdu rozhořčen, pokud mě někdo srovnává s mladými černochy (nebo s mladými lidmi libovolné rasy), kteří jsou líní, nedisciplinovaní, anebo se chovají jako delikventi.

Upřímně řečeno, kdo by chtěl být černoch? Kdo by chtěl, aby se vás lidi báli a odsedali si od vás ve veřejné dopravě?

Kdo by chtěl mít tmavou kůži, široký nos, velké tlusté rty a probouzet se ráno tváří v tvář nenávisti celého světa?

Po většinu doby mám pocit, že barva mé kůže je mým osobním vězením, něco, co nemohu nijak ovlivnit, ale přesto mě lidi podle toho, jak vypadám, posuzují.

Když o tom nebudeme mluvit, neznamená to, že problém zmizí. Jsem přesvědčen, že by se mělo začít veřejně hovořit o tom, jak se černoši sami sebe nenávidí. Teprve pak by snad mohlo dojít k nějakému uzdravení a k vzniku nějaké autentické hrdosti, která nebude založena na žádných nálepkách.

Samozřejmě vůbec nechci mít tyhle pocity, tyhle deprimující myšlenky o tom, že jsem černoch. Avšak nemohu popřít, že se takhle cítím. Nechci se muset stydět za to, že jsem černoch - chci, aby se lidi vůči mě chovali jako k lidské bytosti na základě toho, jakou mám osobnost a charakter - ne jen na základě barvy mé kůže.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
15938

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2013