Svatá prostoto!

7. 7. 2014 / Lenka Procházková

Pravdu nelze vlastnit. Pravdu lze hledat, vnímat, obhajovat. Pravdu lze milovat, ale i nenávidět. Pravdu je možné skrývat, zakazovat, popírat, ale nikoliv zničit.

Svatá prostoto! Asi také znáte legendu o stařence, která přinesla ke kostnické hranici Mistra Jana otýpku klestí. "Svatá prostoto!" povzdechl prý odsouzený. Krátce před tím Mistr Jan naposledy odmítl odvolat svou kritiku církve a zachránit si tím život. Podle svědectví na něm nebyly patrné sebemenší pochyby, nebylo vidět žádné zaváhání, do poslední chvíle při exekuci zpíval. Zřejmě to byl odraz hluboké jistoty a víry v to, že pravda nezaniká tak, jako její nositelé, že pravda není materie, jejíž popel odnesou vody Rýna, že pravda zůstává s živými a pro živé, a přes propast času dál spojuje lidi, neboť člověk nebyl zrozen ke lži a k pokrytectví ale naopak ke stálému odporu vůči nim.

Dnes už i katolická církev uznává, že Hus byl reformátor, obhajující svou pravdu. Věta, kterou jsem teď vyslovila, má ale jedno slovo navíc a to je zájmeno svou. Jan Hus neprosazoval svou pravdu, ale pravdu Písma (tedy bible, především Nového zákona) a vnímal tuto pravdu jako dům už postavený a uchystaný ke společnému obývání. Jako dům jehož dveřmi byl Ježíš. Jan Hus si uvědomoval, že pochopení a přijetí Ježíšových (nebo chcete-li božích) přikázání může skutečně proměnit život lidí, dát mu opravdovost už v přítomnosti a ne pouze naději na jakousi posmrtnou satisfakci. Vnímal, že život podle evangelií však vyžaduje aktivitu každého člověka a nikoliv tupou hromadnou poslušnost církevních nákazů. Kritizoval odklon církevníků od mravních hodnot evangelií, kritizoval, že dveře vytesané Ježíšem zůstávají zavřeny a z domu, který měl být společný pro všechny, si církev udělala spižírnu a pokladnici. Hus shledal, že církevní hodnostáři, kteří se Ježíšem zaštiťují, jednají pokrytecky, když jeho odkaz zpitvořili a zneužili pro své účely, a proto se obracel v kázáních k lidu, aby ten pokračoval v Ježíšově úsilí i bez církve nebo dokonce církvi navzdory. Jako se nám přikazuje, abychom poslouchali představené ve věcech dovolených a čestných..., tak se nám přikazuje, abychom se jim vzepřeli tváří v tvář, když žijí v rozporu s božími přikázáními... Tím, že vybízel k neposlušnosti vůči autoritě, pokud této autoritě chybí mravnost, vlastně hlásal svobodu individuálního svědomí, z níž lze vytvořit hlubokou kolektivní odpovědnost za svět náš vezdejší. Jako kněz a kazatel chtěl pravdu evangelií šířit srozumitelně, a proto ji aktualizoval soudobými příklady. V evangeliích, jak známo, se o žádných biskupech ani papežích nemluví, zato se tam vyskytují farizejové a velekněz a místo koncilu zasedá synedrium. Hus po vzoru Ježíše vyznával, že víra není v rituálech, ale že se projevuje jednáním, tedy souladem svědomí a činů, neboť: Víra bez skutků mrtvá jest. Stejně jako John Vicklif před ním a Martin Luther po něm neváhal kritizovat i papeže: Papežové zajisté mohou lhát, ale Bůh nelže! Kritickým rozumem vnímal, že víra v církev je náhražka, která neotvírá žádné dveře. Ale také věděl, že, kdo mluví pravdu, hlavu si rozbíjí.

Z dnešního českého hlediska nám může připadat, že Husova věrnost pravdě byla marná, že církev se nepolepšila, když se dál opevňuje majetkem a touží po světské moci. Připomenu však výrok ruského spisovatele Solženicyna: Ti, kdož slouží pravdě, mají být věrní, nikoliv úspěšní. Pouze věrní.

Ale vraťme se ke stařence přinášející svou otýpku ke kostnické hranici. Ta stařenka je v legendě použita jako symbol zmanipulovaného člověka. Na koncilu jistě nebyla a i kdyby, nerozuměla by, protože se mluvilo latinsky. Vše, co o věci ví, je založeno pouze na tvrzení církve, že Hus je kacíř. To stačí, aby se dobrovolně a aktivně účastnila jeho popravy. Taková svatá prostota vylučující rozum a individuální svědomí je předobrazem tisíců a tisíců dalších lidí, celých zástupů táhnoucích dějinami, zástupů zmanipulovaných nějakou autoritou k pocitům nenávisti vůči pojmenovanému nepříteli. Ukřižuj! Ukřižuj! Ukřižuj! Hučel jeruzalémský dav na příkaz velekněze. Váhající římský prokurátor Pilát se nakonec podřídil nátlaku, aby si zachoval politickou pozici. Když o 300 let později římský císař Konstantin prohlásil křesťanství za oficiální náboženství, jednalo se o politickou strategii, jak využít sílu této nové víry k podpoře slábnoucí moci. Mocní se totiž jen málokdy zabývají hledáním pravdy, ale ve chvíli, kdy se rozhodnou ji vzít na milost, přijmou ji za svoji a stejně brutálně, jako ji dříve potírali, ji začnou prosazovat. Je to ovšem už jiná pravda. Pozměněná a deklasovaná houfy oficiálních vykladačů. Jménem Ježíše, který hlásal lásku k bližnímu se pak podnikaly křížové výpravy. Jeho jménem se mučilo, vraždilo, ničilo a loupilo. I v jeho jménu vzplála hranice v Kostnici.

Potupná papírová čepice s nápisem kacíř na hlavě Mistra Jana shořela první. Nemůže-li pravda být projevena bez pohoršení, lépe je přijmout pohoršení, než pustit pravdu, hlásal. A dostál svému krédu. Zajisté nemohl tušit, jakou odezvu jeho věrnost pravdě vyvolá v rodné zemi a v jakou hrozivou sílu se změní v následných husitských válkách. Připomeňme však, že tyto boje byly z počátku obranné a že to byl první mezinárodní boj o myšlenky a ideje, boj za svobodu svědomí a vyznání. Málokterý národ má tak dramatické dějinné okamžiky a tak proměnlivý jejich výklad, který se vždy přizpůsobuje potřebám vládnoucí moci. A tak se v některých dobách k husitství hlásíme, v jiných se od něj oprošťujeme a zapíráme jeho motivy. Církev to hodnotí jako neustálý souboj o naši pokoru. Pokoru před lží však dnes už nemůžeme pojmenovat svatou prostotou. Pokora, nebo lhostejnost ke zjevné lži má jiné jméno -- totiž zbabělost. My se dnes nemůžeme vymlouvat na nedostatek informací, my přece nejsme negramotní jako ta stařenka z Kostnice! A přesto mlčíme k novodobým odpustkům, zvaným restituce, které si církev farizejsky vymáhá od každého z nás, i od těch, kteří se teprve narodí. Zřejmě podle zásady dědičného hříchu. Náš nesouhlas s vyděrači je příliš tichý, i když víme, že část těchto odpustků skončí v rukou handlířů, těch, co nemravný zákon pomohli připravit a prosadit ve sněmovně.

Socha Jana Žižky na Vítkově zachmuřeně hledí jedním okem na tu pokořenou nebo spíš lhostejnou Prahu. Janu Husovi, někdejšímu rektorovi University Karlovy, bychom dnes měli zavázat obě oči, aby neviděl, kam došli Češi, kdysi nejvzdělanější národ světa, za šest set let!

Ale nechci pokračovat ve výčitkách, protože i já jsem součástí tohoto národa a vím, čím jsme v minulosti prošli a čemu museli čelit, vím, kolik skvělých lidí jsme ztratili zvůlí silnějšího. Pochopit naši historii lze pouze srdcem, protože rozum nad ní zůstává stát. Už to, že ještě dnes mluvíme česky, působí jako zázrak. O ten zázrak se ale přičinili lidé. Svou pracovitostí, vzdělaností a láskou. Lidé, kteří Jana Husa nevnímali jako kult nebo modlu nebo mučedníka, ale jako laťku toho, kam až může člověk zajít ve svém nároku na plnost života a na věrnost. V současných učebnicích dějepisu se ale i úchvatná doba národního obrození probírá výčtově a bez souvislostí, takže působí jen jako trošku intenzívnější život hmyzu, který byl předtím zalezlý. Proč se to děje a k čemu může vést pozměňování minulosti? No přece k formování budoucnosti. Takže se může stát, že v učebnicích zítřka si naši nezaujatí potomci přečtou i toto: V prvních dekádách jednadvacátého století se většina Moravanů a Slezanů, ale i značná část české populace spontánně přihlásila k odkazu světce Jana Nepomuckého a zavrhla dožívající kult Jana Husa. Četné pokusy lidu o svržení Husovy sochy na Nepomukově náměstí v Praze však tolerantní církev římskokatolická zakázala a omezila svou ústavní vedoucí úlohu pouze na zrušení 6. července coby státního svátku.

Omlouvám se za ten sarkasmus, protože padá na hlavy těch, co si to nejméně zaslouží. Těch, co se dnes u Husova památníku sešli, aby si připomněli jaký člověk Mistr Jan byl. Myslím, že nikdo z nás, co tu stojíme, se nermoutí nad tím, že Hus nebyl kandidován mezi svaté. Dokonce se vsadím, že i kdyby současný primas český kardinál Dominik Duka anebo budoucí primas Tomáš Halík podnikli nějaké politicky motivované kroky ke svatořečení Husa, narazili by na mohutnější odpor tady doma než ve Vatikánu. Jinak řečeno, ponechme ŘKC její licenci na uznávání svatosti, nezkoumejme její lednice, kde ve zkumavkách přechovává krev světců, aby ji po kapkách rozdělovala mezi žadatele. Má-li církev stále oblibu ve středověku a pouze slovy, nikoliv skutky, reaguje na obrovskou krizi dnešního světa, pak je pro tento svět ztracená. Víra bez skutků mrtvá jest!, říkal Jan Hus.

Za rok si připomeneme šestisté výročí jeho upálení. Primas český pan kardinál Duka už se dal slyšet, že tu vzpomínku zorganizuje a zaštítí se všemi cingrlaty, hábity a vyzváněním. Nemyslím si, že je to vkusný nápad a navrhuji, abychom se režie ujali my sami. Každé město, městečko i obec. Pieta by měla být prostá. Za soumraku, ve stejnou chvíli, zapálíme, samozřejmě pod dohledem hasičů, ohně na náměstích a na návsích, zazpíváme společně píseň, jejíž slova i nápěv budou v předstihu rozšířeny po sociálních sítích, a pak si až do tmy budeme spolu povídat. Někdo to možná natočí z vrtulníku. Spíš policie než česká televize. Ale představme si už teď tu scenerii, v každém centru města a vesnice lidé shromáždění u ohně. To je hlavní, co nám dnes chybí -- mluvit spolu z očí do očí a cítit, že pravda, co nás spojuje, je silnější než lež, kterou nás rozdělují.

Občas se pateticky říká, že jsme národem Husovým. Nejsme. Ale můžeme se jím ještě stát!

Projev 6. července 2014 k 499 výročí upálení Mistra Jana Husa, Praha, Staroměstské náměstí, 16 hodin

0
8598

Diskuse

Obsah vydání | 9. 7. 2014