Jaký je rozdíl mezi dětmi

25. 8. 2014

Po prvním dítěti nikdo ani nemrkl brvou, po padesátém dítěti se křídlo letadla vůbec ani nezachvělo, po stém dítěti přestali počítat, po dvoustém dítěti obvinili Hamas. Po třístém dítěti obvinili rodiče. Po čtyřstém dítěti si začali vymýšlet výmluvy, po zabití prvních 478 dětí je to všem jedno, píše v izraelském deníku Haaretz Gideon Levy.

Pak přišlo naše první dítě a Izrael se dostal do stavu šoku. Náhle má smrt tvář a snivé modré oči a světlé vlasy. Malé tělo, které už nikdy nevyroste. Náhle má smrt chlapečka význam, náhle je to šokující. Je to lidské, pochopitelné a dojemné. Je to také lidské, že zabití izraelského dítěte, našeho dítěte, vyvolá větší soucit než smrt nějakého jiného dítěte. Co je ale nepochopitelné, je izraelská reakce na zabíjení jejich dětí.

Na světě, kde existuje aspoň nějaké dobro, by se děti nezatahovaly do kruté hry, které se říká válka. Ve světě, kde je aspoň nějaké dobro, by bylo nemožné pochopit onu totální, téměř monstrózní absenci soucitu, tváří v tvář zabíjení stovek dětí - ne našich, ale zabitých námi.

Představte si je, jak stojí v řadě: 478 dětí, v maturitní třídě smrti. Avšak nikdo se na ně nedívá, jejich tváře nikdo nevidí, nikdo není šokován jejich smrtí. Nikdo o nich nepíše. Hej, Izraeli, podívejte se na jejich děti.

Železná zeď popírání a nelidskosti chrání Izraelce před ostudným dílem jejich rukou v Gaze. A ano, je obtížné se vyrovnat s těmi počty. O těch stovkách zabitých mužů by se dalo říci, že se "podíleli", o stovkách zabitých žen, že to byly "lidské štíty". Kdyby šlo o malý počet dětí, dalo by se bývalo tvrdit, že nejmorálnější armáda na světě to nezamýšlela. Ale co máme říkat o téměř 500 zabitých dětí? Že to izraelská armáda nezamýšlela, 478krát? Že se za nimi všemi skrýval Hamas? Že to legitimizuje to, že jsme je zabili?

Hamas se možná skrýval za některými těmito dětmi, ale nyní se Izrael skrývá za Danielem Tragermanem. Jeho osud je už zneužíván k tomu, aby zakryl všechny hříchy, které spáchala izraelská armáda v Gaze.

V rozhlase včera mluvili o "vraždě". Premiér už to usmrcení nazval "terorem", zatímco stovky dětí z Gaze ve svých nových hrobech nejsou obětmi vraždy ani teroru. Izrael je musel zabít. A konec konců, kdo to jsou Fadi a Ali a Islaam, a Razek, Mahmoud, Ahmed a Hamoudi - ve srovnání s naším jediným, drahým Danielem.

Musíme přiznat pravdu: Palestinské děti v Izraeli jsou považovány za hmyz. Tohle je strašlivý výrok, ale jinak nelze popsat atmosféru v Izraeli v létě r. 2014. Když byly šest týdnů zabíjeny stovky dětí, jejich tělíčka pohřbená v troskách, hromadící se v márnicích, někdy i v ledničkách na potraviny, protože už v márnicích nebylo místo, když zděšení rodiče nosili mrtvoly svých batolat jako něco úplně běžného, když konaly pohřby jako na běžícím pásu, 478 krát, ani ti nejnecitlivější Izraelci by si přece nedovolili být tak necitelní.

Někdo musí v této chvíli povstat a zařvat: Dost! Všechny ty výmluvy a všechno to vysvětlování nepomůže - není nic takového, že by se smělo jedno dítě zabít a jiné ne. Existují pouze děti, které jsou zabíjeny pro nic za nic, stovky dětí, jejichž osud nikoho v Izraeli nezajímá, a jedno dítě, pouze jediné dítě, kolem jehož smrti se lidé sjednotili ve smutku.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
11503

Diskuse

Obsah vydání | 28. 8. 2014