Zoufalství v Luhansku, který počítá své mrtvé

12. 9. 2014

Nikdo v Luhansku neví, co přinese budoucnost. Mnoho lidí nechce mluvit o politice. Nikdo neví, zda za půl roku budou součástí Ukrajiny nebo vzbouřeneckého samostatného státu a lidé se bojí, že by mohli být potrestáni, kdyby se vyjádřili ve prospěch té či oné strany.

Luhansk, město s více než 400 000 obyvateli, je nejpostiženější město v nynějším konfliktu na východní Ukrajině. Je to centrum tzv. Luhanské lidové republiky a déle než měsíc bylo obléháno ukrajinskými jednotkami. Jak zuřila válka mezi místními vzbouřenci s ruskou podporou a ukrajinskou armádou s dobrovolnickými prapory, více než polovina města uprchla, k příbuzným v jiných městech, anebo do uprchlických táborů v Rusku. Ti, kdo zůstali, byli buď nepohybliví, anebo absolutně neměli kam jít, píše z Luhansku reportér deníku Guardian Shaun Walker.

V márnici zapisuje Anatolij Turevič do počítače mrtvoly. Už jich má 511. Někdy jediné, co může napsat, je "muž" nebo "žena". Turevič vezme do ruky sérii fotografií zčernalých pozůstatků osob, které jen vzdáleně připomínají lidi. Příbuzní nezvěstných osob se mohou probírat těmito fotografiemi, jestli poznají členy své rodiny. Márnice také bere vzorky DNA, i když je nemá kde identifikovat.

Právě přijel nákladní vůz s patnácti rozkládajícími se mrtvolami. Byli mrtví po mnoho týdnů, ale silnice byly příliš nebezpečné na to, aby je příbuzní mohli přivézt. Na seznamu teď bude 526 mrtvol. Turevič říká, že drtivá většina mrtvých jsou civilisté a většina z nich zemřela na rány šrapnelem.

Po uzavření křehkého příměří minulý týden mají lidé konečně možnost začít přivážet své mrtvé.

Na dvoře leží uspořádáno více než 50 rakví. Všechny jsou plné, občas je vidět pod víkem zažloutlé torzo nebo zakrvácený oděv. "Lidé říkají, že si na ten zápach zvyknete," konstatuje Turevič. "Na ten zápach si nikdy nezvyknete."

Příměří znamená, že se poprvé za dva měsíce ve městě přestalo bombardovat. Očekává se, že by obří továrna na lokomotivy mohla být zase uvedena v provoz.

Avšak v Luhansku má člověk postapokalyptický pocit, jak lidé klopýtají ven z krytů do ostrého světla a tisíce lidí, kteří odjeli, se vracejí autobusy, s osobními věcmi ve velkých pytlích. Nejsou tu skoro žádné automobily, protože je nedostatek benzínu, tak mnoho lidí jezdí na kole, anebo chodí na daleké vzdálenosti pěšky.

Už déle než měsíc nejde ve městě elektřina a neteče voda. Kavárny a restaurace jsou zavřeny už dlouhé týdny. U několika málo otevřených stánků stojí lidi dlouhé fronty na chleba. Pumpují vodu ze studní. Na rozích ulic jsou napojeny generátory na změť kabelů, kde si lidé mohou nabíjet mobilní telefony. Aby mohli někomu zatelefonovat, musejí najít jedno z izolovaných míst na okraji města, kde je k dispozici jedna čárka signálu. Tam pak stojí desítky lidí a mávají telefony v bizarním rituálu ve snaze najít signál a konečně se spojit s příbuznými, kteří mají zřejmě obavy, že jsou mrtví.

V předměstské čtvrti Jubilejnoje bylo 90 obytných bloků poškozeno a 16 z nich bylo přímo zasaženo. Je nejasné, kdo uhradí opravy těchto obrovských škod. Místní obyvatelé si to dovolit nemohou, místní vzbouřenecká správa to nenabídla a Kyjev zdejší území neovládá.

"Cílem ukrajinské armády bylo zničit všechno, aby byli lidi na kolenou a aby prosili, aby jim bylo dovoleno vrátit se do fašistického ukrajinského státu," říká 47letý Vlačeslav Pleskach, aktivista za lidská práva, který nyní pomáhá lidem, jejichž byty byly ve čtvrti Jubilejnoje poškozeny. "Nic vojenské hodnoty tady vůbec nebylo. Prostě jen ostřelovali nejzranitelnější lidi, ve dne v noci."

Jiní poukazují na to, že vzbouřenci často přivezli svá děla do obytných oblastí, začali střílet na ukrajinská postavení za městem a pak rychle s děly odjeli. Než se vzmohla ukrajinská armáda na odvetu, vzbouřenci byli dávno pryč a odnesli to civilisté a jejich příbytky. Viktor, který poslal svou manželku do Kyjeva, ale odmítl opustit svůj byt v centru Luhansku, tvrdí, že vzbouřenci sami často stříleli na obytné oblasti.

Mezi vším tím hněvem, nepodloženými zprávami a dezinformacemi je velmi obtížné porozumět, kdo na koho střílel. Ale není pochyb o tom, že obě strany jsou odpovědné za civilní mrtvé a že tím, že ukrajinské jednotky střílely na obytné oblasti, způsobily, že konečný proces smíření bude těžký.

Na předměstí Bolšaja Verchunka je míra zničení absolutní. Po bitvě začátkem srpna zaujala ukrajinská národní garda postavení na jedné straně předměstí, vzbouřenci na druhé straně. Pak na sebe obě strany krutě střílely, přes hlavy místních obyvatel. Zničeny byly skoro všechny domy na hlavní ulici.

V domě, který vlastníma rukama postavil v letech 1975-1981 pětašedesátiletý Nikal Zapasnyj, chybějí některé zdi, většina střechy je pryč a všechno okna jsou rozbitá. Vnitřní zařízení, které bylo přepečlivě vybudováno křiklavě barevným stylem, neuvěřitelně luxusním pro toto místo, bylo zničeno šrapnelem. Zdi jsou proděravělé jak ementál. "Vždycky jsem chtěla tyhle pohovky. Podívejte se, jaké byly krásné, a jak vypadají teď," říká jeho manželka v slzách. "Ani jsme ještě za ně nezaplatili tu půjčku."

Jeho milovaný automobil, světlemodrá Volga 21, udržovaná v naprosto perfektním stavu přes třicet let, je nyní klubkem zkrouceného kovu. I jeho kolo mu zničili. Dva měsíce se s manželkou skrýval ve vlhkém suterénu, zatímco jim nad hlavou vojáci ničili byt. "Obě strany pořád střílely. Ani jedna se nikdy nepřišla zeptat, jestli tady náhodou někdo nebydlí. Nenašli by bandity, jen staré lidi." Manželka Zapasného nezadržitelně pláče, on jen civí do prostoru a nedokáže pochopit, jak to, že mu rozstříleli celoživotní práci.

"Nám je to jedno, v jaké zemi žijeme. "Jenom chceme, ať nás přestanou zabíjet," říká sousedka, osmapadesátiletá Ljubov Železňaková, vdova. Kousek dál na ulici se začátkem srpna skrývali před bombardováním ve sklepě Vitalij a Marina Juškovi, bratr a sestra, jimž oběma bylo kolem třiceti, když byl jejich dům přímo zasažen. Trosky zablokovaly východ ze sklepa a dům začal hořet. Oba ve sklepě uhořeli.

Jejich ohořelá těla nebylo možno kvůli trvalému ostřelování odvézt, tak je sousedi pohřbili v mělkém hrobě na zahradě. Úřady nikdo neinformoval, protože nebylo možno se s nimi spojit.

Po těžké bitvě před týdnem ukrajinská národní garda z oblasti uprchla. Známky útěku jsou vidět na silnici. V Lutuhyne je více než 20 vozidel, vypálených dělostřelectvem a raketami Grad. Prolézají tam děti.

Nikdo v Luhansku neví, co přinese budoucnost. Mnoho lidí nechce mluvit o politice. Nikdo neví, zda za půl roku budou součástí Ukrajiny nebo vzbouřeneckého samostatného státu a lidi se bojí, že by mohli být potrestáni, kdyby se vyjádřili ve prospěch té či oné strany.

V Luhansku jsou emoce velmi těsně pod povrchem. Učitelka začala plakat na otázku, zda by měl region zůstat v Ukrajině, anebo se stát samostatným státem, jiná nemohla mluvit o jednom svém studentovi, jehož rodiče přejeli autem přes minu. Maminka byla okamžitě usmrcena, studentovi mina utrhla nohy a zemřel později v nemocnici.

Mezi mrtvými jsou muži, ženy, důchodci, děti. Mnoho z nich je označeno slovy "neznámý" a číslem. Velký, otevřený výkop je částečně naplněn rakvemi. Desítky z nich jsou uspořádány v řadě. Je tu místo pro mnoho dalších.

Kompletní článek v angličtině zde

0
Vytisknout
7178

Diskuse

Obsah vydání | 16. 9. 2014