Pomněnka a zapomněnka

24. 11. 2014 / Ilona Švihlíková

UNCTAD (neboli Konference OSN pro obchod a rozvoj) vydává každý rok řadu vynikajících analytických zpráv. Je tomu i tak v případě nejnovější Trade and Development Report 2014 (Zpráva o obchodu a rozvoji za rok 2014).

Na rozdíl od jiných analýz, které se soustřeďují téměř výhradně na makroindikátory, UNCTAD také zajímá vývoj mezd. A má schopnost reflektovat pozici rozvojových zemí, takže není organizací, která hájí status quo pro vítěze. Jeho analýzy a doporučení tak nabízejí zdravou protiváhu záplavě neoliberálních doporučení, která jinak akademickému prostředí stále dominují.

Hned v úvodu je konstatováno, že tzv. nový normál (dlouhodobé stagnace ekonomik Západu s deflačními tendenci) obnovuje stejné znaky jako před krizí. Jako by současná hospodářská politika nebyla schopná sebereflexe, resp. zřejmě tu jsou síly, které ji „vracejí“ ke stejné politice, která krizi vyvolala.

Důraz na politiku „austerity“ (fiskální přísnost) zahrnuje tlak na snížení mezd, obecně sociálních standardů a škrtů ve veřejné oblasti. Nutným následkem je stagnace ekonomiky spojena s rostoucí nezaměstnaností a nerovností. Tyto následky jsou ovšem tvůrci hospodářské politiky považovány za žádoucí.

Všimněme si také slovníku, který se nejen u nás používá, který má propagandisticky tuto politiku, vedenou proti zájmům většiny občan (kromě top 1%) „vysvětlit.“ U nás se často používá tupá fráze „žijeme v nejlepším z možných světů“, event. „máme se nejlépe v historii.“

Je pozoruhodné, že plurál najednou používají ti, kteří jsou jinak zastánci striktního individualismu. Pokud by ovšem byli poněkud konkrétnější, kdo se to má vlastně nejlíp v historii, vydalo by to o systému už ne tak lichotivé svědectví.

Množné číslo má ovšem zastavit „stěžovatele“, kteří ví, že se nemají nejlépe v historii a že je ohrožuje chudoba, ponižování v práci, řádění exekutorů. Slovník pravicových médií o nich referuje jako o „těch neúspěšných, event. přímo nepřizpůsobivých sockách, které se málo snažily.

Ve Spojených státech se intenzivněji reflektuje rostoucí nerovnost, která jasně ukazuje, že příběh selfmademana je mýtus. Mýtus, který má zakrýt to, že Spojené státy jsou už dávno oligarchií, kterou hospodářsky a ekonomicky ovládá několik rodin.

Pokud se ovšem pokusíte téma rekordní nerovnosti mezi vyspělými státy vložit na politickou agendu, strhne se z řad Republikánů a Fox News mela. Okamžitě jste obviněni z třídního boje, který ovšem skutečně panuje, jen o něm nesmí mluvit ti, jejichž životní úroveň se od 70. let propadá. Také by mohli pochopit pravou podstatu systému, a to navzdory katastrofálnímu systému amerického obecného vzdělávání. ZDE ZDE

V situaci stagnace mezd a jasných deflačních tendencí, si tvůrci hospodářské politiky Západu představují, že oživení přijde z uvolněné měnové politiky. Nárůst likvidity bude jen omezeně podporovat reálné investice, neboť investovat ve stagnační ekonomice s nadkapacitami nedává příliš mnoho smyslu.

Místo toho se jen povzbuzuje vznik dalších bublin, které mohou na chvíli vytvořit nejen iluzi růstu (křehké oživení), ale také tzv. efekt bohatství. Právě ten může na omezený čas vytvořit dojem bohatnutí domácností. Nejde-li to už dlouho přes mzdy, pak se vytvoří bublinovitá iluze např. na trhu nemovitostí.

UNCTAD tvrdí, že tyto tendence apreciace aktiv (především nemovitostí, event. na akciovém trhu) je vidět jak na USA, ale také na Velké Británii a dalších zemích.

Efekt bohatství deformuje vnímání pozice domácnosti, která v domnění, že se zvyšují její aktiva si na sebe bere další půjčky, které znovu roztočí kola spotřeby. Není asi potřeba zdůrazňovat, že takovýto cyklus „boom and bust“, od bubliny po její prasknutí je jasným příznakem ekonomiky, která není schopna generovat přirozené motory růstu.

Koneckonců Spojené státy si procházejí bublinovitým vývojem již dlouhodobě (uveďme jen bubliny dot.com, na trhu nemovitostí, ropnou bublinu, a nyní s největší pravděpodobností bublinu na akciovém trhu a na trhu s břidličným plynem). Od bubliny k bublině, taková je charakteristika stagnační, nevyvážené ekonomiky.

Nejde ale jen o vyspělé země. Jejich problémy se přelévají i do zemí rozvíjejících se a rozvojových. Finanční krize v 90. letech jsou typickou ukázkou, že se centru systému dlouho dařilo přelévat nerovnováhy v podobě finančního kapitálu na země semiperiferie (Mexiko, jihovýchodní Asie, Rusko, Turecko, Brazílie, Argentina).

Teprve rok 2008 ukázal, že další odklad v podobě bubliny na trhu nemovitostí už musel zasáhnout přímo USA.

Pokud rozvíjející země slepě přejímají neoliberální hospodářskou politiku, neuvědomují si, že hrají na hřišti, jehož pravidla neurčují. Představa, která dlouho panovala v Rusku, že hráči se řídí racionálními úvahami (a např. nepoužívají geopolitický kontext), se ukázala být zcela mylná. Naopak, v současnosti roste intenzivně používání ekonomických nástrojů pro geopolitického účely.

Od 70. let vyspělých zemí nadále pokračuje trend klesajícího wage share (tj. podílu mezd na výstupu). Tento trend se překrývá dluhem či s ním nakonec spjatými bublinami. Horní 1% nejbohatších navíc mzdový vývoj zkresluje, protože ten nelze považovat za mzdu, ale má charakter renty. Čím větší je akumulace kapitálu, tím více se vytvářejí struktury, které „přejí“ rentě.

Struktury mají tendence se zakonzervovat, přičemž velcí vlastníci kapitálu jsou následně méně závislí na růstu HDP, protože mají své cesty, jak „dostat svou libru masa.“ Právě jim je na míru ušitá převažující hospodářská politika, která nadměrně prosazuje zájmy věřitelů při „řešení“ dluhových problémů, které nakonec nejsou ničím jiným než výstupem z nevyváženého ekonomického systému. Navíc mají k dispozici i instituce jako MMF či Světová banka, které principy neoliberální politiky prosazují celosvětově.

Politika „úspor“má nutně i své politické konsekvence. Nárůst napětí ve společnosti, demonstrace, nepokoje, ale také nárůst extrémních postojů, či vyhledávání terčů – obětních beránků, které je potřeba nahlas a zřetelně označit a učinit odpovědnými za problémy.

Narůstají také separatistické tendence, které mohou, jako v případě Skotska, ukazovat na rozpor mezi politikou vedenou z centra a potřebami a prioritami určitého regionu. V neposlední řadě mohou být geopolitická napětí, daná přechodem k multipolárnímu systému, uchopena vojensko-průmyslovým komplexem, od jehož angažmá si někteří mohou slibovat nejen vyprázdnění skladů, ale i „oživení“ ekonomiky poněkud specifickým pojetím „kreativní destrukce.“

Nejde o tendence nové, i obecné znalosti historie nám ukazují děsivou podobnost s politikou 30. let. Jak mylně se uvádí, že německý nacismus byl vyvolán hyperinflací (to jsou počátky 20. let), přitom socio-ekonomické zhoršení, které vyvrcholilo Velkou depresí, bylo spjato naopak s trváním na vyrovnaném rozpočtu, s politikou škrtů a s disciplínou zlatého standardu. Jak UNCTAD přesvědčivě ilustruje, podobnost s dneškem je tak silná, až z toho mrazí.

Esenci myšlení, která vedla k Velká recesi 2008, a předtím k Velké depresi u nás nedávno představil trojlístek Tůma, Kysilka, Dlouhý. Na konferenci o 25 let ekonomické transformace se pokusily pojmenovat hlavní překážky růstu. Nepřekvapí, že o úrovni mezd, odlivu zisků či struktuře ekonomiky se toho účastníci mnoho nedozvěděli.

Zato zazněla kritika na Bismarcka, který založil podle Tůmy sociální stát a s problémy tohoto činu se nyní potýkáme. Z této kritiky by Bismarck vzešel jako progresivní socialista, kdyby ovšem nebyl v reálu paternalistickým autoritativním konzervativcem, kterému záleželo na dělnících tak moc, že postavil sociální demokracii mimo zákon. Jeho motivace k základním prvkům penzijního zajištění byla čistě pragmatická, nepřál si revoluci inspirovanou dílem Karla Marxe.

Tůma si také revoluci nepřeje, neboť neopomněl dodat, že je potřeba silného vůdce (bez Führera to prostě nejde). Vladimír Goldman Sachs Dlouhý vyjevil naději na zničení sociálního státu zvnějšku – rozuměj např. takovými dohodami jako je TTIP, tlakem MMF apod., který má koneckonců s destrukcí všeho sociálna bohaté zkušenosti.

Trojici apoštolů uzavřel Kysilka s tím, že je třeba, aby podnikatelé drsně tlačili na vládu k odstraňování nesmyslné regulace.

Hlavním problémem rozkvětu České republiky je tedy rozbujelý sociální stát, který u nás vzhledem k poměru sociálních výdajů k HDP ani neexistuje. Zato ale víme, že potřebujeme silného vůdce a taky máme od expertů potvrzeno, že nás – jak jinak – brzdí líné socky.

Vladimír Dlouhý už doporučoval inspiraci z Číny, kde se maká 16 hodin denně. ZDE ZDE

Nejen Česká republika disponuje takovýmito „elitami.“ Těmi, kteří se nic nenaučili a kteří nic nezapomněli.

0
Vytisknout
7552

Diskuse

Obsah vydání | 27. 11. 2014