Dnešní věřící hlasují o teologii svého náboženství, ne že ne

7. 8. 2016 / Jan Čulík

Věřící se většinou fundamentalistickým požadavkům základních náboženských textů nepřizpůsobují. Typickým příkladem u katolíků je například požadavek od katolické církve nepoužívat - ani v manželství - antikoncepci. Jak známo, když se s tímto požadavkem vytasí ve zpovědnici na mladé katolické manžele katolický duchovní, většina z nich ho s tím pošle kamsi. Současní věřící si tak systematicky vybírají z teologie svého náboženství jen to, co je v dnešní době přijatelné. V konfliktu ohledně antikoncepce nakonec většinou katolický duchovní ustoupí k argumentu, ať katoličtí manželé jednají prostě v souladu se svým svědomím. Pro většinu z nich samozřejmě užívání antikoncepce jejich svědomí nijak nenarušuje.

Úplně totéž samozřejmě existuje v islámu. Měl jsem možnost zblízka studovat muslimské mladíky, nedávno přišedší z Pákistánu do skotského hlavního města Edinburku. Ukázalo se, že alespoň u této skupiny mladých lidí, je dodržování zásad islámu naprosto formální. Mladíci se chovali v sexuální oblasti zcela promiskuitně, úplně stejně jako mladí Britové. Půst v době ramadánu dodržovali pouze naoko, když je bylo vidět. Pili alkohol úplně stejně jako mladí Britové. Z pozorování jsem usoudil, že kdykoliv se pokusí nějaká ideologie lidem vnucovat nelidský a nesplnitelný řád, lidé její požadavky plní jen naoko. Konec konců, starší Češi to dobře znají z období komunismu - to na nás všechny mělo takový fatální dopad, že dodneška nevěříme žádným autoritám a děláme si, co chceme. Zatímco prvotní tendencí každého Brita je dodržovat zákony a předpisy, které stanoví jeho komunita a její zvolení představitelé, na základě intuitivního předpokladu, že stát je svou podstatou dobrý, a není-li dobrý, máme vždycky možnost ho hlasováním změnit, prvotním impulsem každého Východoevropana je státem a jeho předpisy apriorně pohrdat, nedůvěřovat jim a rozhodovat individuálně o tom, jak bude jednat a co z vynucovaných předpisů dodržovat. Tutéž tendenci jsem objevil i u muslimské mládeže v Edinburku.

Podobně jako ve křesťanství, i v islámu je množství nejrůznějších proudů. Podle mé zkušenosti si drtivá většina muslimů z islámské teologie v současnosti především bere imperativ etiky a morálky - muslimové v Británii přispívají na charitativní účely daleko častěji než dnešní Britové.

Nikdo nepopírá, že mezi četnými variantami islámské teologie jsou i některé nesnášenlivé, předmoderní alternativy, především odporná, totalitní wahabistická ideologie, kterou za tolerance Západu prostřednictvím svých eurodolarů šíří do světa financováním fundamentalistických wahabistických škol Saúdská Arábie.

Extremistická vražedná organizace Islámský stát však nemá s islámem skoro nic společného. Jak bylo vysvětleno mnohokrát, v čele Islámského státu stojí sekularističtí důstojníci někdejších tajných služeb Saddáma Husajna v důsledku obrovské chyby Spojených států, které po invazi do Iráku propustily statisíce příslušníků Saddámovy vojenské a státní byrokracie, a tak jim umožnily se přeskupit do destabilizačních struktur.

V závěru svého článku kritizuje Karel Dolejší údajné "západní levicové" apologety současných pachatelů teroristických útoků, kteří chybně tvrdí, že atentátníci  "Nebyli opravdoví muslimové a neměli skutečný vztah k Islámskému státu".

Jak Karel Dolejší dokazuje svým článkem, motivace atentátníků je složitá a rozporuplná a velmi těžko identifikovatelná. Je možné, že - navzdory tomu, že Islámský stát vedou nikoliv muslimové, ale sekulární důstojníci Saddáma Husajna - že hloupější atentátníci v Evropě se skutečně dávají svést tím, o čem Islámský stát předstírá, že je to muslimskou ideologií.

Nesporné však zůstává, že miliony muslimů se s ideologií Islámského státu neidentifikují a odmítají ji jako nemuslimskou. (ZDE se dočtete, že drtivá většina muslimských organizací neustále odsuzuje teroristické útoky, jenže média o tom neinformují.) Je falešným argumentem předstírat, že islamistické atentáty jako "nemuslimské" intepretují pouze západoevropští sluníčkáři. Drtivá většina muslimů na ně pohlíží se stejnou hrůzou, s jakou pohlížejí příslušníci jiných náboženství na násilné atentátníky ve svých řadách, jak na to poukázal i papež František.