22. 5. 2017 / Miloš Dokulil
Donald Trump becomes first serving US president to visit the Western Wall in Jerusalem https://t.co/GfXJsbrGtO pic.twitter.com/ly5O7QXC5v
— BBC News (World) (@BBCWorld) May 22, 2017
Prezident Trump nechal tyto dny daleko za sebou své případné domácí problémy, třeba zrovna kolem FBI (a snad taky kolem nějakých těch údajných vazeb na Rusko). Včera, když hovořil v Rijádu před padesátkou vůdčích představitelů z muslimského světa (21. 5.), měl na mysli jakoby pouze globálně nastíněnýobraz boje světa proti terorismu. A jako kdyby v tomto ohledu islám mohl být kompaktně spojencem sil, které by se terorismu rády zbavily. Jako kdyby nebyl zcela nedávno na území dvou arabských států proti tamním vládám (v Sýrii a v Iráku) svémocně vyhlášen tzv. Islámský stát, vyznávající navenek sunnitskouverzi islámu zrovna tak, jako ji – což budiž ne jen mimochodem řečeno – vyznává třeba zrovna Saúdská Arábie. (Přičemž sunnitská verze islámu je počtem států a vyznavačů většinovým proudem islámu; šíitských států a vyznavačů je nesrovnatelně míň).
Nebudeme okamžitě komentovat ten Trumpův projev. Jen si předběžně všimněme, že ten projev nábožensky – a potom i politicky a vojensky – zůstal zcela mimo aktuálně choulostivou a takto adresnou problematiku. (Přitom časově tato událost byla současná s volbou prezidenta Íránu, Hasana Rúháního; což je významný šíitský stát, o němž nebylo v tom Trumpově projevu řeči. Írán je na protipólu vůči Saúdské Arábii nejen třeba v Sýrii.) Zároveň na ten Trumpův pobyt v klíčové arabské a sunnitsky orientované zemi má navázat Trumpův pobyt v Izraeli, která je trnem v oku všem arabským zemím.
Takže nyní pár předběžných vět k nadcházejícímu Trumpovu pobytu v Izraeli. Prezident Trump tam zavítá málem „jako na zavolanou“; protože se zrovna schyluje k 60. výročí tzv. šestidenní izraelsko-arabské války (5. – 10. 6. 1967), která nečekaně nastolila zvláštní a zcela nové provizorium, které od té doby stále trvá. Vítězný Izrael okupoval Judeu, Samaří i Gazu; a arabští Palestinci mají dnes nejen pouze svou stále provizorní správu, ale nemají zatím žádnou přijatelnou záruku, že alespoň východní část Jeruzaléma zůstane jejich příštím uznaným hlavním městem, pokud by se konečně začalo jednat mezi oběma stranami o územním uspořádání Palestiny. (Té válce se někdy říká, že byla „preemtivní“, tj. mající za cíl odvrátit bezprostřední riziko možné zkázy; ne že by byla jen „preventivní“, tj. určená k odvrácení vzdáleně vnímaného nebezpečí.) A právě pokud jde o historické území Palestiny, hodně dlouho obě strany, a tedy jak Izrael, tak Palestinci, navenek hlásali, že by na celém území vznikl jen jeden stát (a potom navenek jakoby jen jedním z těch dvou etnik reprezentovaný, takže to druhé etnikum by mělo jen autonomii). Čím víc uplýval čas, tím víc jsou si snad obě strany vědomy toho, že projekt jednoho státu v historické Palestině reálným a uspokojujícím řešením pro obě strany nebude. Prezidenta Trumpa nechává celá tato problematika – jak se zdá – lhostejným. (Předtím byla oficiální politikou USA koncepce dvou států v Palestině. Na nedávné schůzce Trumpa s Netanjahuem ve Washingtonu tato závažná otázka – zda jeden či dva státy – zůstala otevřená; přesněji řečeno, byla takto znovu znejasněna: Trumpovým otevřením dvou alternativ místo jedné, a to té zřejmě jedině funkční, té počítající se dvěma státy.)
Ne že by potom ještě tou Trumpovou návštěvou Říma něco bylo „za tepla“ nastoleno jak ve vzájemných poměrech dvou světově nejpočetnějších náboženských denominací (tj. křesťanství a islámu), tak k nim přidružené té třetí, židovské, která má sice dnes v Izraeli navíc záruku své státnosti, aniž ji má ta druhá polovina historické Palestiny, ti dnes tam žijící arabští Palestinci. (Když 14. 5. 1948 vypršel britský mandát nad Palestinou, kdo mohl tehdy čekat, že již skoro 70 let zůstane státoprávní problematika obyvatelstva tohoto území stále otevřená? Aniž tomu zrovna teď schůdně pomůže ta nadcházející návštěva amerického prezidenta tamtéž…)
Diskuse